Co potřebují dnešní děti?

Jaké děti potřebuje naše společnost?

Žijeme ve výkonové době, kdy to nejpodstatnější v člověku, jeho duše, je zatlačováno do pozadí tlakem moci. Mocenství nahrazuje zdravé sebevědomí. Tak zvané sebevědomí je pouze hrou o moc. Nejde o to, že nám vládnou takoví, kteří nejspíše nejsou těmi vzory zdravého sebevědomí a lidství, které bychom chtěli pro své děti. Mocenství je všudypřítomné. Být top manažerem je dnes více než být pedagogem, lékařem,… Podíváme-li se na výzkum o prestiži povolání, vidíme tam něco jiného, lidé si stále váží lékařů a učitelů v rámci prvních míst žebříčku, ovšem z hlediska finančních toků i přístupu to neodpovídá (chápu argumentaci ohledně soukromé a státní sféry). Top manažeři určují to, kam směřuje společnost. Vedou, kontrolují, plánují … Takto vypadá společenská objednávka. To nejpodstatnější v člověku se však nedá kontrolovat, vykonstruovat ani naplánovat. To, aby člověk mohl být u sebe samého a žít ve společnosti, vyžaduje zralost. Nikoliv návody, „kuchařky“, scénáře, super metody. Vyžaduje to svědomí a přirozenost.

Co tedy potřebují dnešní děti? Děti potřebují rodiče, kteří si váží jeden druhého, i když spolu třeba nežijí. Zralé vzdělavatele, kteří je mají rádi, ale také si jsou vědomi toho, že děti prochází určitými vývojovými milníky, které je důležité v určitých obdobích podpořit a nenechat dítě, ať si je samo zpracuje, například až bude chtít.

Dnešní děti mají k dispozici všeho spoustu – věci, fakta, informace, knihy, media, atd. Nejspíše ale potřebuji prohlubovat aktivity spojené s empatickou komunikací s druhými a komunikací vlastních pocitů. Potřebují se naučit zklidnit, uvolnit třeba prostřednictvím meditací a imaginací, tím získat nástroje, jak pracovat s překážkami, jak být pozornější samy k sobě a svému vnitřnímu světu (vlastním emocím, potřebám, vlastnímu přesahu). Potřebují tvořit, snít, představovat si, učit se dělat kroky samy, s oporou, s vedením zralých lidí. Nepotřebují silné zážitky, velká a extrémní dobrodružství, aby si takzvaně sáhly na dno. Naše děti vyrůstají v extrémní době, a proto nejspíše nepotřebují zažívat cílené extrémy. Ony v nich žijí. Potřebují do svého života získávat dovednosti, které jim pomohou neztratit se v množství výkonových informací a povedou je k nim samým, do jejich duše, budou je zklidňovat, otevírat jim srdce. Otevíráním srdce k žití v laskavosti, nikoliv k boji a skvělým argumentům (hurrrááá, vyhrávám). Otevíráním k vědomí toho, že nejspíše nemáme právo druhým lidem podsouvat, jak mají žít nebo co mají dělat (tzv. rady), ale zároveň k vědomí toho, že všichni spoluutváříme i životy druhých lidí. Děti patrně potřebují dělat i věci, které je nebaví, nebo nejsou zrovna cool. Potřebují pomáhat doma rodičům a potřebují mít důvody, proč si jich mohou vážit. To je samozřejmě na nás, na rodičích.

Naše společnost potřebuje děti, které se nebojí říkat věci, jak je cítí a vidí, ale laskavě, s upřímným úsměvem. Nikoliv takzvaně sebevědomě, ale sebe-vědomě. Ve vzdělávání jde především o hloubku. Je mnoho skutečně dobrých učitelů, kteří si zaslouží respekt. Těch, kteří učitelské profesi dělají dobré jméno. Jenom možná nejsou tolik vidět, možná o tom tolik nevyprávějí. Dělají to pro děti, které mají zájem, nebo to dělají pro rodiče, kteří mají zájem. My dospěláci se učíme sami se sebou zacházet, abychom se měli rádi takoví, jací jsme. Hledáme sebedůvěru a vnitřní klid, který je tak důležitý k tomu, abychom se v záplavě všeho neztratili. Znovu se učíme představovat si a snít. Učíme se za svými sny a cíli jít. Často se vracíme do svých dětských let, rozpomínáme se, zpracováváme si své bloky. Děti mají ke světu představ ještě velmi blízko. Můžeme je podpořit v tom, aby na své nitro nezapomněly. Naopak, aby se už od dětství uměly s láskou opečovávat a měly zdravou sebedůvěru. Děti, které se naučí ladit se na své pocity a tělo, budou umět dobře odhadnout své možnosti. Tím, že budou pozornější k sobě, postaví se i k náročnějším situacím v životě se zdravým sebevědomím. Budou znát své hranice.

Situace ve školství se nám trochu zvrhla do dvou táborů a do zjednodušujících otázek, zda známky či ne, zda domácí úkoly či ne, zda tahle super metoda, nebo jiná super metoda. Jedni tvrdí, že oni to dělají dobře a mají plno argumentů, proč ti na druhé straně to dělají špatně. Přijde mi, že jde o zástupná témata. Mají ty mocné zaměstnat, aby se nemusela řešit samotná společenská podstata. Přehodnocení prestiže jednotlivých směrů. Někdy si kladu otázky. Nejdeme náhodou proti historickému vývoji? Proti moudrosti našich předků? Není náhodou něco krokem zpět? Musí být neustále přítomen argumentační boj? Nestačilo by učit laskavosti? Nestačilo by přestat s bojem? Co by se stalo? Poznala jsem, že na obou stranách pomyslného boje je určitý stupeň frustrace, vyhoření, beznaděje, na obou stranách se dějí „zajímavé“ věci. Jde o různé extrémy, které nakonec dětem pravděpodobně spíše škodí. Obdivuji všechny, kteří dokáží skutečně předávat dětem dovednosti potřebné pro život bez házení argumentů na svoji obhajobu. Obdivuji ty, kteří to dokáží dělat čistě a individuálně tak, aby to dětem prospívalo a ne naopak. Obdivuji ty, kteří dítě podpoří v tom, aby mělo úctu ke svým rodičům, protože tam to začíná. Tam může být dítě zklidňováno především, protože tam má své kořeny, svou oporu a své přednosti. Vnímavý rodič ví nejspíše lépe, co jeho dítě potřebuje, aby se zdravě vyvíjelo, než někdo, kdo ho vídá třeba jen měsíc. Ano někdo další může napovědět, může naslouchat, může otevřít v některých otázkách oči, ale zřejmě se nemůže stavět do pozice, že ví. I to se děje. Nevěříme si. Na druhou stranu mnozí mají dojem, že vědí lépe, než ti, kterých se daná situace týká. Žijeme v době, kdy vzhledem k dostupnosti informací, myslíme, jak vidíme do životů lidí okolo nás, ale nejspíše to tak není. Je to pouze naše pýcha, která nás svádí k hodnocení. Je to o našem svědomí. Učitelem už se zřejmě člověk rodí. Je možné, že spousta skutečně dobrých učitelů na to možná do konce svého života vůbec nepřijde, protože stále ještě naše doba není plně nakloněna hledání duše, hledání vize. Budoucnost v tomto ohledu nejspíše nejde naplánovat ekonomickými charakteristikami ani super argumenty nebo plány nebo strategiemi, ale probuzením duše, svědomí, skutečných hodnot. To ale musíme každý začít sám u sebe. Možná vůbec není nutné zaměstnávat stovky lidí reformami školství a spoustou dohadů? Možná jen stačí něco dodat? Možná to skutečně začíná v rodinách? Rodinu asi nikdo lehce nezreformuje ani nezkontroluje?

Nedávno jsem si naplánovala, jak se na jedné škole s někým potkám a promluvím. Plán mi nevyšel, ale proběhlo setkání duší, které nelze popsat. To se prostě stane a vám to buď dojde, nebo ne. Ten člověk se třeba najednou u vás zastaví, řekne jednu nebo dvě věty, vidíte jeho oči, promlouvá to k vám a vy si možná něco uvědomíte. Nebo vám to vrtá hlavou a potom vám do dojde, cvak a je to tam.

S pokorou a láskou. Lu