Cesta životem

Simča je od malička velký snílek, který časem zjistil, že sny se plní, takže v tom pokračovala, i když druzí si mysleli něco jiného. Je cílevědomá, empatická, odvážná, klidná a rebel. Potřebuje svobodu a stále se pouštět do nových věcí. Miluje Itálii, jižní Ameriku, Mexiko, teplo, moře, palmy, slunce, rozpálený letní písek na pláži, exotickou hudbu v rytmu bachaty a salsy.

Simčo, my jsme se spolu domluvily, že spolu uděláme rozhovor na téma některé z tvých cest. V poslední době  se pouštíš do dalekých cest. Pro mě je takový rozhovor vlastně zprostředkování cesty a inspirace. Nasaju to místo a tu atmosféru. Dává mi to nadhled do života. Tato forma zprostředkovaného cestování může inspirovat i další lidi prostřednictvím malé části tvého osobního příběhu. Mám příběhy krásných lidí moc ráda.

Kde jsi všude poslední dobou byla? O čem bys chtěla dneska mluvit?

Minulý rok byl hodně o cestování. Jsem za něj moc vděčná, protože jsem toho poznala opravdu hodně. V roce 2014 jsem vycestovala jako Au pair do Ameriky a volných víkendů jsem využívala k cestování po Americe. Tedy Severní Amerika, Mexiko a teď na podzim jsem byla v Peru. Nejvíce mě oslovilo Mexiko a Peru. Vždy mě to tam táhlo a měla jsem to štěstí navštívit tyto dvě země hned po sobě. Do té doby jsem upřednostňovala Itálii a Evropu, ale Mexiko a Peru jsou mi nejbližší. Chtěla bych dnes mluvit o Peru.

Co ti dalo Peru?

Nadhled. Vrátila jsem se taková, že na vše se dívám úplně jinak. Jednalo se o expedici, pracovala jsem hodně sama na sobě. Pořešily se mi tam problémy vztahové, pracovní. Jako bych tam dříve žila, je tam nádherná příroda, lidé jsou jiní. Tato část světa se mnou souzní. Pokud bych měla mluvit o tom, co jsem tam prožila. Tak týden v džungli a týden v Andách, v horách. Pocit – nikde jinde jsem se necítila tak bezpečně jako v džungli, pocit bezpečí a svobody, zažila jsem tam ten skutečný život, jaký bychom měli žít. Život v džungli je opravdový, tam ti lidé ani nemají důvod být nemocní. Na cestě do džungle jsme projížděli vesnicemi a místní lidé si pohodlně hověli ve stínu a jen tak třeba prodávali kokosy nebo manga. Oni peněz moc nepotřebují. Všechno, co potřebují, je jim dáno přírodou – teplo, jídlo, léky, které jim dává příroda. Stačí jim stříška z bambusu, protože je tam teplo. Jsou nezávislí na umělých lécích, protože se léčí bylinkami. Amazonie má léky na všechny nemoci, i na ty, které se u nás prý léčit nedají. Když to člověk vidí, tak vše nějak přehodnotí, dívá se na naše problémy jinak… a začíná se sám sebe ptát, kde je teda pravda? Je jiné být v Limě a je jiné být v džungli, džungle je takové pohlazení po duši, projíždět džunglí, být v džungli je jako být v ráji.

Co sis vzala z cesty do Peru pro tvůj současný život?

Mám pocit – džungle je tady v Evropě. Tam je život. Najednou materiální věci tam nebyly důležité. Tam je skutečný a bohatý život. My si myslíme, jak jsme tady vyspělí a bohatí, ale přitom skutečný život a bohatství je o něčem jiném. Myslíme si, co všechno tady nemáme, ale už si neuvědomujeme, co nám tady chybí. Byla jsem na masáži celého těla u indiánky. Já si myslím, že jsem zdravá, protože dělám pro zdraví hodně, ale příšerně to bolelo i mě. A někteří zdatní muži, kteří tam byli také, měli co dělat, aby to zvládli. Indiánka říkala, že jsme v Evropě hodně nemocní, ptala se nás, jak tak vlastně dokážeme žít? A taky jsem se tam napila ayahuasky. Do Peru jsem chtěla jet po přečtení knihy Celestýnské proroctví, ale když jsem se dozvěděla o ayahuasce, tak to bylo jasné. Bylo to daleko, stálo to hodně peněz. Člověk má pocit, že si to nemůže dovolit, ale najednou to vymizí. Poskládá se to a jde to, není to nemožné. Hned po videu z expedic v Peru jsem věděla, že tam pojedu a i kdy. Cítila jsem to.

Ayahuaska je liána, kterou připravují šamani. Záleží, jaký šaman ji připravuje a jak, vše má vliv. Je důležité pít ji se šamany, kteří nás chrání při obřadu a řídí celý proces. Je to léčivá rostlina, také lék na spoustu zdravotních problémů. Jsou jí 3 typy, o kterých vím – jedna léčivá (čistící), po další jsou vize, a pak je černá ayahuaska nejdivočejší. Ayahuaska dá člověku to, co zrovna potřebuje.

Napila ses tedy ayahuasky, se šamany, v džungli…

A ještě do toho třeba začalo v magické džungli pršet. Příroda přišla na pomoc nás více pročistit a zbavit bloků.

Čím se tedy vrátila Simonka do Čech jiná?

Vrátila jsem se tak, že najednou jsem měla srdce otevřené. Hodně jsem to poznala v práci, začala jsem ji mít ráda, přístup k lidem se změnil. Dělám to upřímně. Vyřešily se mi vztahy. I mé zdraví, které se neprojevilo přímo tam, ale narazila jsem na lidi, kteří si zdravotní problémy pořešili sami dříve a já taková setkání neberu náhodou. Mám pocit, že mi je Peru přivedlo do cesty, aby se mnou sdíleli své zkušenosti, které mají pomoci i mě.

Co ještě bylo v džungli zajímavého?

Potkala jsem pavouky, kterých se bojím. Ale tam mi nevadili. Džungle nám nechce ublížit. Když do ní vcházíme s dobrým úmyslem, tak nám neublíží a naopak, když máme nedobrý úmysl, tak hada potkáme rychleji. První týden jsme spali v moskytiérách, komáři nás štípali, to nám nevadilo (nebo aspoň mě ne). Koupali jsme se ve vodopádu, nebylo potřeba používat celou dobu nějaké mýdla nebo šampony, měla jsem nádherně jemnou kůži po celý pobyt. Po ayahuasce se snižuje tlak, člověk je takový slabý, ale pobyty u vodopádů vždy vrátili sílu. Vodopády byly obrovsky silné, dodávaly mi energii, jezdili jsme na silová místa, kde jsme meditovali a kde k nám chodily vize. Příroda je tam moc silná. Jsou místa, kde už se člověk ani nedostane, neprozkoumaná příroda, kameny tak vysoké, že vás tam řeka vůbec nepustí. Když se chce někam dostat helikoptéra, tak to příroda nějak zařídí, že se zhorší počasí a tak podobně.

Co se jí v džungli?

My jsme pili ayahuasku a k ní patří dieta. Ale vařili nám výborně. Snídali jsme ovoce, vajíčka, pečivo, k obědu zeleninu, vajíčka, ti co jí maso, měli třeba ryby, rýži, pak už se od oběda nejedlo, protože večer se pila ayahuaska. Je tam spousta druhů ovoce, které tady ani neroste, a je výborné. Pili jsme vodu z vodopádu, to bylo to nejlepší, co jsme kdy mohli pít. Byla studená, ale to nevadilo, protože bylo nádherně teplo. Nevím, ani kolik stupňů bylo. Nebyla jsem vůbec unavená, spala jsem 4-5 hodin denně, ale plná energie. Měla jsem důvěru v  proces. Cítíš se tam bezpečně.

Jaký máš nejsilnější zážitek?

Džungle a ayahuaska. V horách bylo taky pěkně, ale na mě už větší zima.

Viděli jsme i obyvatele džungle – opice, papoušky, mravence…. A pavouci byli všude.

Ti pavouci – skočil na mě pavouk u vodopádu, byl malý. Já se pavouků normálně bojím, ale jo, řekla jsem mu: „Ty mě zkoušíš, viď?“ Pavouků se bojím, ale nevadilo mi to tam. Byli tam vzácní brouci a mravenci. Když tito mravenci cestují společně a je jich hodně, dokážou obklíčit a zabít jaguára. Jejich štípnutí také dokáže vyléčit cukrovku.

Musí být člověk na léčení naladěný?

To místo tě vždycky zavolá. Nějakým způsobem cítíš, že tam máš jet. Informace o možnosti jet do Peru přijde k těm lidem, ke kterým má přijít. Člověk, který na to není připravený, tuto informaci vůbec nepřijme, jen kolem něj proletí.

Nechala ses očkovat nebo ses zdravotně na cestu do Peru připravovala?

Ne ne. Akorát tam byla nějaká dieta, byly věci, které jsme nemohly jíst, ale bylo to jen kvůli ayahuasce. Co se týká očkování, tak nám říkali, že není nutné. Ale i kdyby bylo, já bych se očkovat nenechala.

S kým jsi tam jela?

Tak to jsem zjistila až na letišti, bylo nás asi 20. Byli tam i lidé mladí, já jsem byla nejmladší, takže od 26, asi do 60, namíchaní, úžasná skupina, všichni jsme si sedli.

Jaký dlouho tam trvá let?

Let trval 12 hodin tam a zpátky 10 hodin. Je zajímavé, že tam cesta trvala moc dlouho, ale zpáteční let byl pocitově krátký… Už v letadle na cestě do Peru jsem se cítila šťastná.

To si myslím, že je hlavní smysl cest, získat tam nadhled, takové povznesení se nad naše každodenní problémy…

A ještě kdybych měla říct, co jsem tam zjistila, tak že vlastně

tento svět je jenom takové divadlo a my jsme tu daní a hrajeme ty hry, takže máme ty naše problémy brát tak, že se jimi máme něco naučit, že nás to zkouší, učí, proto tu jsme, jinak bychom tu nebyli. Svět je divadlo, máme si hrát a ptát se, proč se nám to děje, co nám to mělo dát, co nás to mělo naučit…

takže je to taková sranda všechno. Když jsem se vrátila, musela jsem se tady často zasmát. Jsme jenom naučení všechno brát děsně vážně a krásně si tím dokážeme komplikovat život. Někdy až tak, že z toho onemocníme.

A jací jsou místní lidé? To mě zajímá hodně…

J Amerika je mi hodně blízká. Mexičany, Peruánce mám moc ráda. S námi byli celou dobu šamani, byli s námi lovci, kteří se o nás starali a řídili lodě. A ještě jeden pán, který v té džungli žije. Vydal teď knížku o rostlinách v džungli. Umí s nimi hovořit a ví, jaké mají léčivé účinky. Říkal nám, která rostlina je na co dobrá.

Zpátky k lidem: Otevřené srdce, chuť nám vše ukázat, podělit se, předat zkušenosti. Takže především otevřené srdce.

Poznala jsi, jak žijí lidé mimo džungli? Je tam něco specifického ve velkých městech?

Ne, tam nikoho neznám. Určitě tam rozdíly jsou, to ano.

Splnil výlet tvé očekávání?

Dal mi více, než jsem čekala. Já jsem měla nějaké věci na řešení, a ty se postupně ještě řeší. Nenáhodné náhody se dějí pořád. To si člověk musí celé prožít, každý totiž tu samou zkušenost prožívá jinak. Spousta věcí nejde popsat ani slovy. Bylo to hodně silné, zajímavé, co se tam dělo. A chci se tam vrátit. Peru je velké, my jsme byli v severní části a ještě bych se ráda podívala na jih.

Získala jsi tam nějakou inspiraci, kam by ses chtěla podívat ještě kromě jihu Peru?

Já se tam chci hlavně ještě vrátit. Myslela jsem, že jednou mi to bude stačit, ale ne. Ještě letos na podzim bych tam chtěla jet, pokud Vesmír do té doby se mnou nevymyslí něco jiného. Bylo by to fajn. A Kolumbie, ta je pro mě lákavá.

Chceš se s námi podělit o poznání z ayahuasky?

To si každý musí prožít sám. To je hodně těžké, protože ty pocity se hodně těžko popisují slovy. A i já ještě v sobě ty věci vstřebávám, co to vlastně mělo znamenat, co to bylo… My jsme ten nápoj pili celkem osmkrát. Ta první byla taková slabší, seznamovací. Ty další dvě byly hodně silné. Při té druhé jsem měla pocity strachu, prožila jsem znovu svůj vlastní porod, jak jsem se narodila. Měla jsem celou dobu pocit, že jsem úplně jinde, v jiné realitě… I lidé, kteří byli vedle mě, byli prostě jiní. Jediní stejní byli šamani. Měla jsem oči otevřené, ale viděla vše jinak, odpovědi přicházely. Dalo mi to, co jsem si prožít měla.

Dále se člověk čistí, brečí, směje se, může i zvracet, člověk má různé stavy… Další noc to také bylo hodně silné, už to bylo u mě ale nádherné a pozitivní. Fakt příjemné stavy, úplně jsem se tak vznášela a cítila jsem obrovskou sílu ze svých rukou. Přiložila jsem si ruce na oči a cítila jsem, jak ta energie z rukou jde do očí.  Jednu noc po ayahuasce, jsem si šla umýt ruce, mýdlem, viděla jsem tu energii – modrou skrze ruce. Namydlila jsem si je znovu, abych to ještě viděla a umyla. Někteří mohou mít normální pocity, mohou se dít různé věci, když to člověk potřebuje.

Bylo to hodně silné. Jsem teď vděčná za tu sílu. Měla jsem stejnou otázku dvě noci po sobě a proces mi řekl to samé, takže mi to nemělo říct více. Ayahuasca otevírá lidem oči.

Ano, to zní krásně. Tak důležité je, že Simča se vrátila jiná, podpořená sama sebou…

Už vím, co jsem ještě chtěla říct k ayahuasce. Cítila jsem, že mám pomáhat druhým lidem. Cítila jsem zvláštní energii. Pak v Limě jsme se s kamarádem dostali do obchodu s kameny a malbami, narazili jsme tam na pána, který vidí a cítí trochu více a on mi všechno potvrdil. Řekl mi, že mýma rukama můžu pomáhat druhým, že můžu třeba i někoho vyléčit a bylo to hodně zajímavé setkání. Potvrdil mi to, co já jsem v džungli cítila.

Takže máš léčitelské schopnosti. Přijde mi to úžasné, že ses dozvěděla, co jsi potřebovala. Díky ayahuasce. Pro mě je také zajímavé, že mi během 14 dnů někdo něco říká o ayahuasce, nečekaně, neplánovaně…

Ještě mě napadá, že si člověk uvědomí, jak ten svět funguje. Jak jim to tam funguje. Je to jiné. Co se třeba týká zdraví, tam jdeš a musíš vypnout. Nejsi tady, jsi tam a najednou nic nemusíš. My jsme třeba poslouchali meditace přes den. Dopoledne jsme jeli k nějakému vodopádu, ale nic jsme nedělali. Přichází ti potom různá uvědomění. Pamatuju si ten moment, jak jsme jeli do té džungle 4 hodiny autobusem, potom 4 hodiny lodí. Jeli jsme a já jsem se dívala na ty lidi, jak tam sedí u malého stolečku. Představovala si, jak tam celý den sedí na tom sluníčku, nejsou k ničemu nucení. To samozřejmě nevyhovuje S Americe, i Evropě, která jim říká, jak mohou mít lepší život, že musí chodit do školy atp. Je tam nebezpečí, že tato pohoda padne. Je potřeba to nějakým způsobem držet, zachránit, nezasahovat. A hlavně nezasahovat do přírody. Když jsme jeli tou nádhernou přírodou, přišlo mi to neskutečné. Pocit štěstí.

Dalo by se povídat dál a dál…

Jeden kamarád tam opustil tělo a teď říká, poznal něco jiného, něco více a dalo mu to jiný pohled na život.

Je těžké se vrátit domů?

Je fakt, že jsem byla v pohodě, když jsem se vracela, doletěli jsme do Amsterdamu a sestra mi nabízela, že pro mě přijede kamarád a řekla jsem „ne“. Chtěla jsem být ještě s lidmi z Peru. Cítila jsem, že to takhle chci. Ještě se mi stala taková zvláštní věc. Já jsem jela rovnou z Prahy ráno do práce do Brna a pracuji s rodiči. Otevřela jsem dveře, tam stáli mamka s taťkou a hleděli na mě, jako by mě nemohli poznat. Přišla jsem k nim, hledím na ně a já jsem úplně cítila a viděla, že mají nemocné oči. Já jsem se úplně lekla. Vyděsilo mě to. Byla to chvilička, ale hned se to vrátilo do normálu, ale ten první moment byl takový. Takže stačí se poslouchat, začít dělat to, co má člověk rád.

Určitě. I o tom je koučink.

Ano, proto ho dělám.

Hezky to zapadá do sebe, že?

Ano, hlavně aby lidi byli šťastní. Je to cesta. Rozhodnout se být šťastný je volba.

Víš, co si teď naplno uvědomuji? Jak někdy řešíme úplné prkotiny a ty důležité věci nám utíkají..

Děkuji, Simčo, za rozhovor a přeji hodně štěstí na Tvé cestě životem.

 Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.