Cesta životem

Lucie Kramperová

Taková malá věc

Parkuji občas před jednou poliklinikou. S parkováním je to tam obtížnější, stále plno. Většinou parkuji přibližně ve stejných místech. Dnes jsem si poprvé všimla, že je tam vyhrazené parkování pro 13 vozidel polikliniky…

Opravdu jsem tu ceduli předtím nikdy nezaregistrovala a parkovala na jednom z těch 13 míst. Dnes také, poté co jsme vystoupily s dcerkou z auta jsem si všimla té cedule. Takový aha moment, no ale říkala jsem si, dělám to vždycky, tak to projde i dnes. Ale v hlavě mi to trochu hlodalo, zda se nevrátit a nepřeparkovat, zahnala jsem to a šla na domluvenou schůzku. Během ní jsem si zase dvakrát vzpomněla na špatně zaparkované auto. Po schůzce jdeme k autu a já vidím lísteček za oknem. A říkám si, já jsem to věděla. Jako bych opět chtěla ověřit svůj vnitřní hlas. Po každé podobné příhodě si říkám a příště už budu naslouchat sama sobě.
V tomto mém případě, který zde zmiňuji, jde o „malou“ věc. Ale běžně se neposloucháme i v těch „větších“. Buď úmysleně nebo neúmyslně. Někdy nechceme vidět zrcadlení druhých lidí, někdy nechceme vidět sami sebe. Proč to děláme? Asi abychom si ponechali tu svoji pohodičku, zajeté koleje, jistoty a standardy. Nacházejme odvahu se dívat více sami do sebe, nacházejme odvahu věci „vidět“ do hloubky, vyplatí se nám to.
Přeji mnoho lásky k naslouchání našim vniřním hlasům! Tedy s láskou sami k sobě.

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.