Cesta životem

Lucie Kramperová

Narozeninový den aneb co je pro mě koučink …

Narozeninový den aneb co je pro mě koučink ...

Dnes mám svůj narozeninový den. Strávila jsem ho téměř celý v místnosti plné příjemných a motivovaných lidí, krásných obrazů, s kapkami deště za okny a takovým nadhledem nad životem jak je vše vlastně docela jednoduché, když se člověk zastaví a dá si čas si popřemýšlet a podívat se do sebe. Zažila jsem pár jednoduchých aha momentů a zasmála jsem se. Beru to jako svoji oslavu toho, že tu můžu být. Cítím velkou vděčnost za tento den. Cítím vděčnost za to, že mi do cesty přišly možnosti spojené s koučinkem. Tedy vlastně, že jsem našla něco, co jsem dlouhá léta hledala. Možnost, jak pomáhat sobě a druhým. Možnost, jak se dívat na cestu životem jinýma očima, těma upřímnýma sama k sobě, možnost vidět smysl v tom, co dělám.

Možnost, jak mohu poslouchat tak, abych porozuměla. Možnost, jak nechat druhého člověka alespoň na chvilku snít a vidět věci z jeho života v lepším obraze, podpořit ho v nalezení lepší cesty, podpořit ho v práci sám na sobě a jeho plánech. Možnost, jak najít řešení v maličkostech.

Je to proces s možností budování důvěry sám v sebe a v lidství a hledání smyslu našeho konání, našich bolestí a našich starostí, které nás na naší cestě životem vždy posunou k hlubšímu pochopení souvislostí. Kouzlo koučinku spočívá v tom, že se orientujeme na to dobré, na to motivující a na to, co je za tím vším každodenním. Najít řešení je někdy tak jednoduché, někdy se bojíme podívat pravdě do očí, někdy je to osvobozující a někdy to chce čas, ale vždy to stojí za to.
Uklidit si sami v sobě, hezky a zodpovědně hospodařit s našimi vlastními zdroji a lidskými schopnostmi jako jsou možnost milovat sebe a druhé, možnost využívat smysly, možnost využívat intuici, obrazotvornost,…a mnohé další se nabízí jako možnost lepší, než jen přežívat. Můžeme převzít zodpovědnost za svůj život a využít ji ku prospěchu nás samých a tím i společnosti. Pečujme o náš závazek, který máme vůči sobě už jen tím, že tu můžeme být… můžeme být člověkem a můžeme pěstovat lidství.
Mám ráda otázky, mají velkou moc. A mám ráda příběhy, ještě více mě baví šťastné příběhy, ale jsem si vědoma toho, že těm šťastným příběhům mnohdy předchází velká bolest. Následuje převzetí zodpovědnosti za nás, naše myšlenky a pocity, práce nás samých na sobě a po určitém pochopení i náš příspěvek společnosti.
Chci být přítomna příběhům nebo jejich částem jakéhokoliv člověka, který jen trochu připouští, že jsme tu od toho, abychom si tu každý našli své místo, splnili si své sny a cíle a žili štastně až do smrti.. jako v pohádce. Každý máme odpovědi na ty své otázky sami v sobě. Někdy je hezké mít průvodce, který nám naslouchá a má o nás zájem. Cítím vděčnost za všechny své průvodce na mé cestě životem. A také cítím vděčnost sama sobě, že dnes vidím věci, které jsem dříve neviděla nebo vidět nechtěla.

PS: Moje 4letá dcera vybrala a koupila dnes svou první věc – kytičku k mým narozeninám. Taková malá věc.

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

Taková malá vzpomínka po dvou letech aneb co vše lze ovlivnit?

Taková malá vzpomínka po dvou letech aneb co vše lze ovlivnit?

Já jsem si větu „vše je, jak má být“ říkala při svém těhotenství s dcerkou Vanesskou docela často, ale přesto jsem musela několikrát udělat rozhodnutí a nejenom se odevzdávat tomu, jak se to děje nebo jak to vypadá.. Právě dnes Vany slaví druhé narozeniny a já už týden intenzivně prožívám vzpomínky na porod a věci s tím související. Byl to jeden z těch silných zážitků, kdy jsem si při váze zodpovědnosti nejen sama za sebe naplno uvědomila, jak já sama mohu věci ovlivnit tím, že si důvěřuji, tím že dělám, jak to právě cítím. Důvěřuji sama sobě a svému dítěti ve svém nitru. Byla jsem v třetím trimestru několik dní hospitalizovaná a měla jsem volbu, zda zůstanu pod dohledem zdravotního personálu nebo pojedu domů, kde mi bude dobře. Rozhodla jsem se, že pojedu domů, že se přestanu trápit a raději udělám něco pro svoji psychickou pohodu. Doma jsme byly ještě 2 v 1 asi 6 týdnů, samozřejmě s upraveným režimem. Týden před porodem jsem cítila, že se něco děje, tak jsem jela na kontrolu. Kontrakce jsem neměla, ale byla jsem otevřená na 3 cm, kdy už je porod rozběhnutý, jsou-li přítomny kontrakce. Zůstala jsem přes noc v porodnici, i když já jsem vnitřně tušila, že ještě čas porodu nenastal. Dostala jsem několik názorů na můj stav a mně nezbylo nic jiného, než se rozhodnout, co udělám. Druhý den jsem řekla sestře, že chci domů, že rodit ještě nebudu. Jela jsem tedy domů a doma jsme s Vanesskou vydržely 2 v 1 ještě týden. Říkala jsem si, mohla bys vydržet do 28.9., to bude sestřicce 2,5 roku… 5 minut po půlnoci z 28. na 29.9. jsem se vzbudila a věděla, že je to tady, kontrakce rovnou po 5 – 3 minutách. Sanitka byla na cestě neskutečně dlouho, ale přijela… Zrovna bylo hodně výjezdů. Porod velmi rychle pokračoval, ale já jsem se vědomě rozhodla, že v sanitce neporodím. Dvakrát jsme zastavovali, ale já jsem vždycky zavelela, že to dáme a že dojedeme do porodnice. Musím říct, že zdravotník, který tam se mnou byl, mi naslouchal a důvěřoval. V porodničním výtahu jsem se opět musela rozhodnout, že chci dojet až nahoru, také jsem to zvládla a porodila až v příjímací místnosti za přítomnosti porodní asistentky a 4 hledících mužů ze záchranné služby  Poté jsem se dozvěděla, že zdravotník, který mě celou dobu doprovázel v sanitce byl tehdejší ředitel záchranné služby – pan Schwarz (děkuji). Vanesska se narodila hodinu a kousek poté, co jsem se probudila s bolestmi. Vím, že kdybych chtěla, mohlo to být v sanitce a bylo by to v pořádku, ale já jsem to před těmi 2 lety prostě tak vědomě nechtěla. Tento silný zážitek překotného porodu mi pomohl uvědomit si, že v každé situaci se lze něco naučit a posílit v sobě. Jsem si jistá, že je řada věcí, které ovlivnit nemůžeme, ale také je celá řada těch, které vědomě ovlivňujeme. Důležitá je víra a naše myšlenky.

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

Vše je, jak má být?

Yachtsody in Blue

Poslední dobou se setkávám s větou „Vše je, jak má být.“. Někdy mi to přijde hezké, někdy mi to nějak nesedí….ale rozhodně je to sousloví nakažlivé, jako by se samo nabízelo k použití pro zklidnění mnohých situací. Ta jednoduchá věta může mít mnoho významů a záleží na tom, jak si ji člověk vyloží a jak to cítí. Někdo ji použije pro své vnitřní zklidnění, když už těch věcí řeší mnoho a na těch řešeních své situace třeba aktivně pracuje. U někoho jiného to může být o tom, že si tím vytváří pocit pohodlí ve své nečinnosti, i přestože není dotyčný šťastný. U někoho je to hluboké přesvědčení a víra v to, že věci jsou prostě nám všem dané, situace se dějí. Významy mohou být různé stejně jako síla těch slov v konkrétních situacích. Mám pocit, že kdybychom se všichni doslova řídili touto větou, tak nemusíme nic dělat, jenom plynout životem bez jakékoliv snahy, vždyť vše je jak má být, osud je napsán … Jsme-li s naším životem spokojeni, pak asi nic řešit nemusíme. Ale skutečně je vše dané?

Nebo můžeme své životy vědomě ovlivňovat svými myšlenkami, prací sami na sobě, na porozumění sami sobě, hledáním cest ke spokojenosti, … můžeme snít a postupně sny proměňovat v realitu? Můžeme být kreativní na své cestě životem?

Cítím to tak, že abychom se posunuli dále, musíme se přestat bát, změnit myšlení a vztah sami k sobě… něco pochopit. Potom se mohou začít naplno dít zázraky v podobě situací a setkání. Sice v sobě máme uloženy různé strachy – z odmítnutí, ze selhání, dokonce i z úspěchu nebo neúspěchu, ale můžeme se zaměřit na dávání energie do prospěšných věcí. Jsme naučeni být skromnými, nikoliv žít život podle svých přestav a využívat své silné stránky. Ale kdykoliv se můžeme rozhodnout začít se učit žít jinak. Zažíváme pocity frustrace, nenaplnění, bezcílnosti, pouze přežíváme a přitom jde o to vzít život do vlastních rukou. Naše vědomé kroky, rozhodnutí a naše myšlenky tvoří náš život a posouvají ho dále. Někdy mohou stát všichni proti nám, nebo nám říkají, že děláme chybu, ale my máme přesto potřebu být sami sebou, konat jak cítíme… Potřebujeme především sami sebe, svoji podporu a svoji lásku k sobě. Pak můžeme uvidět i lásku ve varováních a postojích druhých lidí. Nevím, zda je to „vše je, jak má být“, ale pokud se cítíme špatně a nic neděláme, nejsme pak uprchlíci vlastní duše?
Máme volbu, buď můžeme čekat, nebo se můžeme obracet sami k sobě, ke svým myšlenkám, pocitům, vizím, snům a začít jednat sami se sebou v souladu. I přestože můžeme mít někdy pocit, že vše je dané. Vše, co je tvořivé snad ani nemůže být dané? Vytvořme si svůj život jako ten nejkrásnější mistrovský obraz a buďme sami sobě mistrem.

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

Doporučení na hezké, rozvíjející knížky pro děti

related_post2

Emušák Ferda a jeho mouchy, Scio – učí děti jak rozumět emocím, v této souvislosti mám pro Vás jeden tip, se Sofinkou (4 roky) jsme si doma sepsaly naše pravidla, která se snažíme dodržovat a na emocích uvedených v této knížce jsme si vysvětlily důsledky jejich nedodržování (př. radost, vztek,…), namalovaly jsme si i mouchy  – namalujte si to, vysvětlete si to, buďte kreativní a napište mi, jak to u Vás probíhalo, Sofinka mi další body do našich pravidel sama navrhuje …

Read more

Podpora od našich dětí

Maruska_2_30x45 - Copy

Dnes jsem byla na konferenci plné energeticky nabitých lidí. Bylo to velmi příjemné setkání, kde přirozeně pozitivně naladění lidé vzájemně táhli za jeden provaz, kde jsem cítila, že ať člověk řekne cokoliv, není to špatně, ale naopak dostane povzbuzení a podporu. Byla tam spousta legrace prostřednictvím odlehčených vtípků souvsejících se životem, vlastně možná to ani nebyly vtípky a člověk se smál…

Read more

Upřímnost

about

Na své úvodní stránce Moje cesta životem píšu o tom, že jsem rebel. Chtěla bych to trochu rozvést právě teď a tady. Je to zajímavé téma, jelikož jde o téma upřímnosti…

Read more

„Duchovní osobní rozvoj je dnes to nejzajímavější, co si můžeme dopřát.“

Lucie Kramperová

5. stránka z celkem 6« První23456