Cesta životem

Lucie Kramperová

Blíží se konec adventu – Ježíšek k nám přijde 24.12. už brzy ráno!

Blíží se konec adventu - Ježíšek k nám přijde 24.12. už brzy ráno!

Loni jsme to vyzkoušeli a bylo to bezva. Už zase vidím to kouzlo, jak se holčičky na Štědrý den ráno rychle umyjí, obléknou a poběží natěšené dolů do obýváku ke stromečku, zda pod ním mají dárečky. Jsem ráda, že moje dcerky ještě věří na Ježíška. Sofinka se každý den ptá, kdy už bude Ježíšek a já jí každý den odpočítávám zbývající dny do jeho příchodu k nám. Vidím na ní, jak je natěšená a nemůže se dočkat. Zároveň jsem jim vděčná, že nevyšilují s tím, co chtějí a co nechtějí, že neberou vánoce tak, že napíšeme dlouhý dopis Ježíškovi s tím, co chci a on mi to pěkně přinese. Jsou prostě roztomilé. Dopisy nepíšeme, jen si tak povídáme a přejeme si, co bychom chtěly, a možná, že to přinese … ? Jsem šťastná, že v nich vidím takové to nevinné radostné chvění a těšení na to, co bude.

Ano, Ježíšek k nám přijde již v noci z 23. na 24.12., aby se ráno holčičky probudily k rozsvícenému stromečku s dárečky.

Tedy k nám nosí dárečky Ježíšek. Dokud můžou holčičky věřit v Ježíška, nechám jim to. Až zjistí (doufám, že) přirozenou cestou, že Ježíšek není, mám na mysli – svým vlastním uvědoměním – věřím, že to pochopí. Mám pocit, že kdybych jim vzala Ježíška (jak to s těmi dárky vlastně je), vzala bych jim tu dětskou víru a dětské sny s tím související. A snít a nechat snít je krásné a moc důležité…

Letošní adventní čas měl pro mě osobně velké kouzlo a užila jsem si ho. Advent pro nás většinou znamená zvýšené úsilí při shánění dárků, nakupování a přípravách na Vánoce. Pro naše předky však advent znamenal tajemnou dobu očekávání a půstu. Já jsem jej pojala spíše odpočinkově, bez shonu za dárky a tak nějak v hloubce očekávání a rozjímání. Vlastně jsem ani moc neplánovala, co a jak udělám. Na počátku adventu jsem vyrobila dva adventní věnce, které můžete vidět na obrázku. Mám z nich radost a líbí se mi. Jeden jsem darovala. Upekla jsem trochu zdravého cukroví. Postupně jsem zapálila adventní svíčky na svém věnci a mnoho dalších svíček k rozjímání. S holčičkami jsem prožívala a prožívám jejich radost spojenou s adventním kalendářem a otevíráním čokoládových okének. Rekapituluji si pro mě významný rok 2015. Vytvořila jsem si svůj vision board 2016. Cítím vděčnost za řadu „věcí“ ve svém životě a za všechna setkání tohoto roku.

A přeji všem, abyste se měli dobře a dívali se na svět radostnýma očima nejen o Vánocích, ale i v dalších dnech, měsících a letech…

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

Narozeninový den aneb co je pro mě koučink …

Narozeninový den aneb co je pro mě koučink ...

Dnes mám svůj narozeninový den. Strávila jsem ho téměř celý v místnosti plné příjemných a motivovaných lidí, krásných obrazů, s kapkami deště za okny a takovým nadhledem nad životem jak je vše vlastně docela jednoduché, když se člověk zastaví a dá si čas si popřemýšlet a podívat se do sebe. Zažila jsem pár jednoduchých aha momentů a zasmála jsem se. Beru to jako svoji oslavu toho, že tu můžu být. Cítím velkou vděčnost za tento den. Cítím vděčnost za to, že mi do cesty přišly možnosti spojené s koučinkem. Tedy vlastně, že jsem našla něco, co jsem dlouhá léta hledala. Možnost, jak pomáhat sobě a druhým. Možnost, jak se dívat na cestu životem jinýma očima, těma upřímnýma sama k sobě, možnost vidět smysl v tom, co dělám.

Možnost, jak mohu poslouchat tak, abych porozuměla. Možnost, jak nechat druhého člověka alespoň na chvilku snít a vidět věci z jeho života v lepším obraze, podpořit ho v nalezení lepší cesty, podpořit ho v práci sám na sobě a jeho plánech. Možnost, jak najít řešení v maličkostech.

Je to proces s možností budování důvěry sám v sebe a v lidství a hledání smyslu našeho konání, našich bolestí a našich starostí, které nás na naší cestě životem vždy posunou k hlubšímu pochopení souvislostí. Kouzlo koučinku spočívá v tom, že se orientujeme na to dobré, na to motivující a na to, co je za tím vším každodenním. Najít řešení je někdy tak jednoduché, někdy se bojíme podívat pravdě do očí, někdy je to osvobozující a někdy to chce čas, ale vždy to stojí za to.
Uklidit si sami v sobě, hezky a zodpovědně hospodařit s našimi vlastními zdroji a lidskými schopnostmi jako jsou možnost milovat sebe a druhé, možnost využívat smysly, možnost využívat intuici, obrazotvornost,…a mnohé další se nabízí jako možnost lepší, než jen přežívat. Můžeme převzít zodpovědnost za svůj život a využít ji ku prospěchu nás samých a tím i společnosti. Pečujme o náš závazek, který máme vůči sobě už jen tím, že tu můžeme být… můžeme být člověkem a můžeme pěstovat lidství.
Mám ráda otázky, mají velkou moc. A mám ráda příběhy, ještě více mě baví šťastné příběhy, ale jsem si vědoma toho, že těm šťastným příběhům mnohdy předchází velká bolest. Následuje převzetí zodpovědnosti za nás, naše myšlenky a pocity, práce nás samých na sobě a po určitém pochopení i náš příspěvek společnosti.
Chci být přítomna příběhům nebo jejich částem jakéhokoliv člověka, který jen trochu připouští, že jsme tu od toho, abychom si tu každý našli své místo, splnili si své sny a cíle a žili štastně až do smrti.. jako v pohádce. Každý máme odpovědi na ty své otázky sami v sobě. Někdy je hezké mít průvodce, který nám naslouchá a má o nás zájem. Cítím vděčnost za všechny své průvodce na mé cestě životem. A také cítím vděčnost sama sobě, že dnes vidím věci, které jsem dříve neviděla nebo vidět nechtěla.

PS: Moje 4letá dcera vybrala a koupila dnes svou první věc – kytičku k mým narozeninám. Taková malá věc.

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

Inspirace v deštivém dni aneb auto jako deštník?

Retro Car

Je velmi deštivý den, ostatně jako několik posledních dní. Již delší dobu si všímám, že je-li deštivý den, naroste počet aut na silnicích, alespoň na těch, kterými jezdíme my s dcerkou do školky… Dnes si opět říkám (když stojím v menší koloně aut a čekám, až se pohneme z místa), že je tu opět ta souvislost „prší – silnice jsou plnější a provoz méně plynulý“. Je to snad tak, že lidé, kteří obvykle jezdí jiným způsobem, dnes za deště jedou auty? Je to tak, že se jim nechce namočit a auto mají „jako deštník“? Vzhledem k tomu, že tuto souvislost pozoruji již delší dobu, věřím, že to tak někteří lidé mají. Když je nevlídno, jedou raději autem, aby se moc nenamočili. Dnes jsem si toto pozorování již po několikáté ověřila…
Říkám si, jsme skutečně tak zhýčkaní moderními výdobytky, že nám vadí déšť? Proč volíme ty nejpohodlnější cestičky? Nechceme se namočit, ale raději stojíme v kolonách, zahustíme dopravu a čekáme, až se pohneme. Dáváme přednost suchému vnějšímu obalu, ale na ten vnitřní zapomínáme. A pak třeba trpíme v kolonách nebo v zahuštěné dopravě…. To, že sedneme do auta a jedeme, je pro nás samozřejmostí. Je dobré se zastavit a na chvíli přemýšlet o tom, zda nám třeba neprospěje, jednou za čas zmoknout, jednou za čas mít promočené boty, až z toho nohy zebou, jednou za čas se zasmát v dešti, jednou za čas jít deštěm prostě jen tak, protože je třeba to vyzkoušet a ne se toho bát, protože voda je mokrá a my budeme mokří. Možná, že z toho budeme mít příjemný zážitek? Uvolnění? Pocítíme vliv přírody na naše životy? Pocítíme skutečné hodnoty? Napadá mě, že kdyby všichni používali auto jako deštník, tak bychom za chvíli nikam nedojeli?

V naší pohlcenosti každodenností bereme vymoženosti dnešního světa jako samozřejmost a zapomínáme na úctu a údiv, v tomto případě úctu a údiv nad obyčejným deštěm, úctu k přírodě, úctu k obyčejným hodnotám, které tu pro nás jsou i bez toho, aniž bychom za ně platili.

Zapomínáme na údiv nad světem a jeho zákonitostmi. Třeba když se občas necháme zmoknout, pocítíme sami sebe jako někoho jiného, jako jiného člověka, kterému je to, co ho obklopuje a nemá to koupené, vzácné. Pochopíme co nám takový zázrak deště z oblohy může dát… Jestli my sami nejsme jako ty kapky deště? A jestli by nám dívat se na déšť s lehkostí nevneslo lehkost do našeho života? Zkusila jsem se dnes na déšť podívat z jiného úhlu a vše se zdálo ještě krásnější…

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

Taková malá vzpomínka po dvou letech aneb co vše lze ovlivnit?

Taková malá vzpomínka po dvou letech aneb co vše lze ovlivnit?

Já jsem si větu „vše je, jak má být“ říkala při svém těhotenství s dcerkou Vanesskou docela často, ale přesto jsem musela několikrát udělat rozhodnutí a nejenom se odevzdávat tomu, jak se to děje nebo jak to vypadá.. Právě dnes Vany slaví druhé narozeniny a já už týden intenzivně prožívám vzpomínky na porod a věci s tím související. Byl to jeden z těch silných zážitků, kdy jsem si při váze zodpovědnosti nejen sama za sebe naplno uvědomila, jak já sama mohu věci ovlivnit tím, že si důvěřuji, tím že dělám, jak to právě cítím. Důvěřuji sama sobě a svému dítěti ve svém nitru. Byla jsem v třetím trimestru několik dní hospitalizovaná a měla jsem volbu, zda zůstanu pod dohledem zdravotního personálu nebo pojedu domů, kde mi bude dobře. Rozhodla jsem se, že pojedu domů, že se přestanu trápit a raději udělám něco pro svoji psychickou pohodu. Doma jsme byly ještě 2 v 1 asi 6 týdnů, samozřejmě s upraveným režimem. Týden před porodem jsem cítila, že se něco děje, tak jsem jela na kontrolu. Kontrakce jsem neměla, ale byla jsem otevřená na 3 cm, kdy už je porod rozběhnutý, jsou-li přítomny kontrakce. Zůstala jsem přes noc v porodnici, i když já jsem vnitřně tušila, že ještě čas porodu nenastal. Dostala jsem několik názorů na můj stav a mně nezbylo nic jiného, než se rozhodnout, co udělám. Druhý den jsem řekla sestře, že chci domů, že rodit ještě nebudu. Jela jsem tedy domů a doma jsme s Vanesskou vydržely 2 v 1 ještě týden. Říkala jsem si, mohla bys vydržet do 28.9., to bude sestřicce 2,5 roku… 5 minut po půlnoci z 28. na 29.9. jsem se vzbudila a věděla, že je to tady, kontrakce rovnou po 5 – 3 minutách. Sanitka byla na cestě neskutečně dlouho, ale přijela… Zrovna bylo hodně výjezdů. Porod velmi rychle pokračoval, ale já jsem se vědomě rozhodla, že v sanitce neporodím. Dvakrát jsme zastavovali, ale já jsem vždycky zavelela, že to dáme a že dojedeme do porodnice. Musím říct, že zdravotník, který tam se mnou byl, mi naslouchal a důvěřoval. V porodničním výtahu jsem se opět musela rozhodnout, že chci dojet až nahoru, také jsem to zvládla a porodila až v příjímací místnosti za přítomnosti porodní asistentky a 4 hledících mužů ze záchranné služby  Poté jsem se dozvěděla, že zdravotník, který mě celou dobu doprovázel v sanitce byl tehdejší ředitel záchranné služby – pan Schwarz (děkuji). Vanesska se narodila hodinu a kousek poté, co jsem se probudila s bolestmi. Vím, že kdybych chtěla, mohlo to být v sanitce a bylo by to v pořádku, ale já jsem to před těmi 2 lety prostě tak vědomě nechtěla. Tento silný zážitek překotného porodu mi pomohl uvědomit si, že v každé situaci se lze něco naučit a posílit v sobě. Jsem si jistá, že je řada věcí, které ovlivnit nemůžeme, ale také je celá řada těch, které vědomě ovlivňujeme. Důležitá je víra a naše myšlenky.

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

Vše je, jak má být?

Yachtsody in Blue

Poslední dobou se setkávám s větou „Vše je, jak má být.“. Někdy mi to přijde hezké, někdy mi to nějak nesedí….ale rozhodně je to sousloví nakažlivé, jako by se samo nabízelo k použití pro zklidnění mnohých situací. Ta jednoduchá věta může mít mnoho významů a záleží na tom, jak si ji člověk vyloží a jak to cítí. Někdo ji použije pro své vnitřní zklidnění, když už těch věcí řeší mnoho a na těch řešeních své situace třeba aktivně pracuje. U někoho jiného to může být o tom, že si tím vytváří pocit pohodlí ve své nečinnosti, i přestože není dotyčný šťastný. U někoho je to hluboké přesvědčení a víra v to, že věci jsou prostě nám všem dané, situace se dějí. Významy mohou být různé stejně jako síla těch slov v konkrétních situacích. Mám pocit, že kdybychom se všichni doslova řídili touto větou, tak nemusíme nic dělat, jenom plynout životem bez jakékoliv snahy, vždyť vše je jak má být, osud je napsán … Jsme-li s naším životem spokojeni, pak asi nic řešit nemusíme. Ale skutečně je vše dané?

Nebo můžeme své životy vědomě ovlivňovat svými myšlenkami, prací sami na sobě, na porozumění sami sobě, hledáním cest ke spokojenosti, … můžeme snít a postupně sny proměňovat v realitu? Můžeme být kreativní na své cestě životem?

Cítím to tak, že abychom se posunuli dále, musíme se přestat bát, změnit myšlení a vztah sami k sobě… něco pochopit. Potom se mohou začít naplno dít zázraky v podobě situací a setkání. Sice v sobě máme uloženy různé strachy – z odmítnutí, ze selhání, dokonce i z úspěchu nebo neúspěchu, ale můžeme se zaměřit na dávání energie do prospěšných věcí. Jsme naučeni být skromnými, nikoliv žít život podle svých přestav a využívat své silné stránky. Ale kdykoliv se můžeme rozhodnout začít se učit žít jinak. Zažíváme pocity frustrace, nenaplnění, bezcílnosti, pouze přežíváme a přitom jde o to vzít život do vlastních rukou. Naše vědomé kroky, rozhodnutí a naše myšlenky tvoří náš život a posouvají ho dále. Někdy mohou stát všichni proti nám, nebo nám říkají, že děláme chybu, ale my máme přesto potřebu být sami sebou, konat jak cítíme… Potřebujeme především sami sebe, svoji podporu a svoji lásku k sobě. Pak můžeme uvidět i lásku ve varováních a postojích druhých lidí. Nevím, zda je to „vše je, jak má být“, ale pokud se cítíme špatně a nic neděláme, nejsme pak uprchlíci vlastní duše?
Máme volbu, buď můžeme čekat, nebo se můžeme obracet sami k sobě, ke svým myšlenkám, pocitům, vizím, snům a začít jednat sami se sebou v souladu. I přestože můžeme mít někdy pocit, že vše je dané. Vše, co je tvořivé snad ani nemůže být dané? Vytvořme si svůj život jako ten nejkrásnější mistrovský obraz a buďme sami sobě mistrem.

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

Zažít sebelásku

Red-Heart-wide-i

Je 12.9.2015, čas 8:56 a já jedu na sebeláskový zážitkový seminář Lucinky Kolaříkové na pražský Břevnov. Mám v sobě takové vnitřní chvění. Těším se, že potkám mnoho podobně myslících žen, které o sebe láskyplně pečují. Podívala jsem se na video z jednoho z minulých seminářů sebelásky, a proto se těším na sebeláskovou energetickou vlnu a na to všudypřítomné nadšení ze života…

Read more

Život je výzva…

featured5

Vnímám takové věci…viděla jsem kluky, navštěvující základní školu, tlouci klacky do okrasných keřů před domem. Pak jsem je jednou viděla, jak si hrají venku se zbraněmi, respektive hračkami – maketami pistolí a samopalů. Přijde mi to všechno nějak zbytečně násilné. Jeden z těchto kluků, když je sám, tak hezky pozdraví a je milý. Když je v partě a potkáme se, vypadá to, že neumí mluvit a nevidí… Prostě hraje hru na přetvářku. Obecně je to asi spíše považováno za normální, vždyť jsou to kluci a jsou v partě. Přemýšlím zda neztrácejí svoji autenticitu, možnost vnímat krásy přírody a skutečné hodnoty.

„Ztráta moudrosti duše“ je nemocí, která způsobuje všechny naše potíže a ovlivňuje naši cestu životem. Vznikají úzkosti, závislosti, násilí, ztrácíme smysl života. Hrami na násilí, nebo hrami s násilím to může začínat. Podle vývojové psychologie si dítě autonomně osvojuje morální principy až ve věku okolo 7-8 let. Dítě tedy v tomto věku začíná uznávat určitá jednání za správná či nesprávná samo o sobě. Do té doby mu maminky a tatínkové, babičky a dědečkové říkají, co je a není správné. Možná že pokud mu umožňují ty pravé hry, říkat to nemusejí. Možná že pokud mu umožňují hrát si na střílení, dávají mu tím do rukou prostředek k vývoji jeho chápaní a pohledu na tuto oblast.

Od 3 do 6 let je hra dominantní činností dítěte a významně stimuluje rozvoj osobnosti dítěte

.
Asi bychom měli více přemýšlet, jaké hračky a jaké hry jsou pro zdravý rozvoj osobnosti ty pravé..Dítě do mladšího školního věku nerozlišuje fikci a realitu, nerozumí ironii….prostě věří tomu, co vidí a slyší, co poznává svými smysly.

S těmi „nevinnými“ pistolkami chlapečci střílí do kamarádů nebo třeba i do maminek…. Nejednou jsem slyšela stesky maminek, že jim to vlastně vadí, že jejich dítko má pistolku či něco podobného a že střílí do brášky a bráška na něj zase zpátky. Co nám vadí, normální asi není…?Myslím, že by bylo dobré, když už něco takového děti dostanou, aby zároveň dostaly i informace – ta správná slova – co, kdy, jak a proč. Možná je dobré počkat na vhodný čas? No a jsem u toho, já prostě zbraně doma nechci. Nejspíš mohou být nebezpečné…

Smysl vidím v podpoře dnešních děti – v tom, aby si udržely svoji bezprostřednost, upřímnost, smysl pro krásu, přirozenou hravost a aby zůstaly co možná nejdéle bez různých strachů…

Život je přeci výzva, nikoliv tragédie.

(Zdroj: Vývojová psychologie, J. Langmeier, D. Krejčířová, Grada Publishing 2006, 2.vydání)

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

3. stránka z celkem 512345