Cesta životem

Lucie Kramperová

Kdy se stává to nejlepší v našem životě? … Zamyšlení nad očekáváním

Kdy se stává to nejlepší v našem životě?

„Splnilo to tvé očekávání?“ Také slýcháváte poměrně často tuto otázku?

Ano, je to častá otázka, která má mnoho podob… A co jsi čekal/a? Splnil kurz tvé očekávání? Splňuje moje práce/nabídka vaše očekávání?/ Splňuji vaše očekávání? Jaké jste měl/a očekávání? … a tak dále. Možností je mnoho.

Víra vs. očekávání… Je možné, že si právě očekáváním vytváříme domněnky, které mohou být záludné…

Mít sny je v pořádku, věřit jim je také v pořádku, pohání nás to vpřed, dává nám to možnost podívat se na svůj život jinak. Ale očekávat, že věci se budou dít přesně tak, jak čekáme, jak jsme si naplánovali, může být cestou ke zklamání. Mnohem lepší variantou je být otevřen/a možnostem, protože ty mohou být nekonečné. Očekáváním se ochuzujeme. Ochuzujeme se právě o ty možnosti, které mohou přinést mnohem lepší a zajímavější volby a rozuzlení v našich životech.

Být otevřeným pozorovatelem a aktivním tvůrcem svých jednotlivých dní a být všímavým k náhodám ne-náhodám nám může pomoci od svazujících očekávání. Tedy spíše než očekávat bychom měli jednat, být naživu, dávat svým snům konkrétní podobu… Tedy ptát se sami sebe „Jak se na tom všem podílím?“ „Dělám to tak, jak nejlépe dokážu?“

Stejně asi to nejlepší v našem životě se stane, když to nejméně očekáváme….

 

Cože? Smích jen tak? Rozhovor se spřízněnou duší, kamarádkou Aničkou

smich

V osobních příbězích je zvláštní kouzlo, miluji je. Mohou nás mnohému naučit, i proto jsem se rozhodla vést rozhovory s obyčejnými neobyčejnými lidmi. Jedním z nich je kamarádka Anička, která je propagátorkou vědomého života, ženství a mateřství. 

Ani, označuješ se jako propagátorka vědomého života, ženství a mateřství. Jak jsi na tento popis sama sebe přišla?

Vše začalo už v roce 2011, kdy jsem ležela v nemocnici a vědomě jsem se rozhodla změnit můj dosavadní život. Pak se to skládalo vše do kupy jako mozaika. Od prvního vnímání mojí ženské podstaty, kterou jsem do té doby potlačovala, objevení darů ženské cykličnosti, přes vědomé rozhodnutí pro manželství, vědomé početí potomka a vědomé plánování porodu. Ten byl pro mě dosud nejsilnějším a naprosto transformačním zážitkem. Dal mi obrovskou sílu. Sílu tvořit, přivádět k životu vše, co chci, aby žilo. Dal mi sílu věřit sobě, vlastnímu tělu a svým pocitům. Dobu na rodičovské dovolené jsem si plánovala darovat. Chtěla jsme během ní najít vlastní skutečné povolání – tedy to, co mě povolává k tomu, abych to dělala. Trvalo mi to skoro rok. Pořád jsem se sama sebe ptala: „Kdo jsem? Čím mohu být lidem prospěšná? Co umím?“ A při jedné procházce s kočárkem v lese to ke mně samo přišlo. Bylo to něco tak osobního, že jsem hned věděla, že to je ono. 

Co tě teď v životě baví?

Největší radost zažívám, když můžu spoluvytvářet spokojenější svět. Ať už je to smíchem, kdy vedu pravidelná setkání jógy smíchu, nebo při pořádání různých aktivit pro další ženy a hlavně maminky v mém okolí. Baví mě budovat vztahy, propojovat lidi navzájem a dělat smysluplné věci. Taky se ráda chodím procházet se synkem do lesa. Jsem tam jen tak s ním jako jeho pozorovatel. Sleduji nadšeně, jak si dovede celý ten čas nacházet vlastní zábavu a přemýšlím nad tím, co právě zkoumá. Je to fascinující, uklidňující, naplňující a hodně zklidňující pro mojí občas hodně uspěchanou povahu.

Baví tě dělat smysluplné věci. Máš pocit, že jsi ten svůj smysl života našla?

Ano. Našla jsem smysl života v dělání smysluplných věcí. Jen to není statický stav, ale neustálý proces ladění a osobního zjišťování, co mi smysl dává a co už třeba ne. Aktuálně jsem našla smysl života v učení se, rozvíjení vlastních schopností a dovedností, v budování dlouhodobých vztahů, v podpoře dalších lidí na cestě za jejich sny a plynutí s proudem života, který se každý okamžikem trochu mění…

To zní hezky, máš to srovnané a užíváš si každé chvilky. Jak podle tebe vypadá spokojenější svět?

Žijí v něm sebe-vědomí lidé, kteří mají respekt k Matce Zemi. Umí říct, co potřebují, a dovedou respektovat názory ostatních. Věnují svůj čas především činnostem, které je baví, naplňují a mají v nich potřebu se nadále zdokonalovat a předávat svoje zkušenosti dalším lidem. Také se snaží delegovat neoblíbené až nesnášené činnosti na další lidi, které tyto činnosti baví. Znám pár takových lidí, kteří tvoří spokojenější svět a většinou jsou nepřehlédnutelní svojí vnitřní vyrovnaností a spokojeností. Mají zájem o život a dovedou naslouchat, nehodnotit, přijmout druhé takové, jací jsou. V jejich přítomnosti cítím určité zklidnění a harmonii.

Anna-Černá

Co ti dává jóga smíchu? A co dává druhým lidem z tvého pohledu?

Smích beru jako způsob meditace, protože když se vydatně směji, tak zapomínám na celý svět. Vnímám jen, jak mnou doslova lomcují otřesy bránice. Pravda takový výživný smích mě nepohltí pokaždé, ale je skvělé, moci se ponořit do smíchu a prostě jen být tady a teď a užívat si to. Až s tréninkem smíchu jsem pochopila, že mi přináší fyzické i psychické uvolnění, které jsem do té doby nezažila. Navíc po lekci jógy smíchu často zažívám pocit radosti, spokojenosti, propojení s přítomnými lidmi i celým vesmírem. Také je to velké naplnění, když cítím, že se mi podařilo tento zážitek zprostředkovat dalším lidem. Obecně si myslím, že lidé milují smích a podvědomě cítí, pokud jej mají málo. Je to náš nejpřirozenější lék, který startuje imunitní systém, vyplavuje do těla endorfiny, uvolňuje napětí a tedy i stres a vede lidi zpět k sobě samým. Častý smích dává lidem nadhled nad situacemi, které na první pohled k smíchu nejsou. Uvolňuje naši autentičnost a prožívání emocí jako takových. A to všechno lidé podvědomě vědí, proto je smích láká a tak snadno dovede přeskočit z jednoho na druhého.

Haha, směji se .. jen tak.. Cítím, že smích je léčivý. A taky vzpomínám na jednoho moudrého muže, který mi před rokem nenápadně řekl, že mi sluší „smát se“. Je jóga smíchu i pro lidi, které jako první napadne, že se přeci na povel smát nejde? Napadá mě, zda prostě nejde o přístup k životu. Zvolím-li úsměv, pak se můžu i smát…

Ten, kdo o józe smíchu slyší poprvé, tak reaguje většinou právě ve smyslu: „Co to je za nesmysl? To vážně jde, smát se bez důvodu?“ Nicméně právě tohle zastavení, podumání a otevření se i jiným možnostem buď vzbudí u člověka zájem takový smích zkusit anebo ne. Na mých hodinách smíchu se lidí na začátku ptám, s jakým očekáváním přicházejí. A ve většině případů je to právě jejich zvědavost. Mám zkušenost, že za mnou zatím chodí lidé velmi otevření, s chutí zkoušet nové věci. Takže ano, myslím si, že to je i o vnitřním postoji k životu.

Napadá mě ještě otázka? Zkoušela jsi to v MHD nebo někde na podobném místě?

Možná tě překvapím, ale nezkoušela. Přesněji nezkoušela jsem cíleně vzbudit v cizích lidech smích v MHD či jinde. Jde o princip. Jóga smíchu je dobrovolná aktivita. Lidé se u ní vědomě chtějí smát. Tady není místo pro žádnou forma nucení a znásilňování lidí k určité emoci. Podle mého názoru není rozdíl v tom, když budu na lidi pořvávat s cílem dostat je do hněvu, anebo se vedle nich budu cíleně smát a tím se snažit vynutit smích i u nich… Pořád to je forma násilí a nerespektování jejich aktuálního vnitřního nastavení.

Ano, rozumím a souhlasím, že nenásilná komunikace je nutná. To mě napadlo spíše pro pobavení. Sama často přemýšlím, jak rozveselit ty zachmuřené obličeje v MHD. Rozveselit neznamená rozchechtat. Má to i dvouletá Vanessa, marně hledá na „společenských“ místech oční kontakt a nějakou spřízněnou duši, která by jí věnovala chvilku pozornosti, prostě kontakt. To jí se už párkrát někoho aspoň pousmát podařilo. Já jsem asi spíše myslela obyčejný úsměv…

Úsměvem taky v MHD nešetřím a občas naváži oční kontakt s někým ze spolucestujících. Je to příjemné, ale ne moc časté. Většinou se mi to zadaří, když jedu s mým synkem, ten je v navazování kontaktu s úplně cizími lidmi mistr. Nevadí mu vejít někomu do cesty, chytnout ho za ruku, opřít se mu o nohu nebo prostě začít na někoho mluvit a zatáhnout ho do svého „tématu“. Nechávám ho a jen pokud vidím, že to dotyčného člověka obtěžuje, tak zasahuju do této bezprostřední dětské komunikace.

Jsi spokojená s tím, jaký je o jógu smíchu zájem?

Ano, je příjemné šířit vlnu smíchu dál mezi lidi. Zatím pořádám každoměsíční seznamovací setkání s jógou smíchu. Většina lidí přijde jednorázově. Proto ještě víc se těším na chvíli, kdy budou lidé chodit opakovaně a já budu moci pořádat pravidelné Kluby smíchu. To jsou setkání pro všechny, kteří jógu smíchu znají a chodí opakovaně. Na takových hodinách se můžeme víc položit do smíchu, zapojit naši dětskou hravost na maximum a inspirovat se smíchem navzájem. Zatím se na Klubech smíchu scházíme převážně s dalšími instruktory, kdy se smíchem doslova dopujeme. 

Jde dělat jógu smíchu s dětmi? Jaká to má specifika? Děti se ještě smějí přirozeně docela často i maličkostem.

Samozřejmě, že jde dělat jógu smíchu i s dětmi. S těmi nejmenšími jen v podobě různých grimas a lehkého smíchu nebo třeba různých druhů zvířátkového smíchu. S dětmi předškolního a školního věku je to hodně o pohybu a kreativitě právě při různých hrách. Ale jak říkáš, děti mají ještě pořád dostatek smíchu vlastního. Pro ně je asi nejzábavnější ta možnost vyřádit se a zapojit fantazii. Smích jako takový chybí především dospělým, kdy převládne vážnost dospěláckého života. Nebo jsou to smíšci, které ale ostatní okřikují, že se smějí „nevhod“. Proto se zaměřuji zatím převážně na zprostředkování intenzivního smíchu dospělým osobám.

Aničko, děkuji Ti za zajímavý rozhovor, který může být inspirací dalším lidem. A hodně štěstí a spokojenosti na Tvé další cestě životem.

Více o Aničce se dozvíte na www.anna-cerna.cz

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

Dopis Vanessce aneb lze napsat dopis 2,5letému dítěti a o čem? Podívejte se…

20150801_165316_3

Milovaná Vanessko,

v úterý jsem se dozvěděla od oční lékařky, že velmi špatně vidíš. Přístroj naměřil 10,5 dioptrií. Věřila jsem, že v rámci této kontroly to číslo bude nižší. Je pravda, že je to jen číslo. Je pravda, že věřím na jiné věci, než jsou veškerá čísla, ukazatele, hodnoty a údaje, ale je pravda, že v tvém případě se s takovýmto údajem těžko vyrovnávám.

 Vanessko, jsi sluníčko, které mě vždy rozesměje, které umí dávat úsměvy i jiným lidem. V obchodě, venku, v MHD … hledáš svým pohledem spřízněné duše, které ti odpoví, usmějí se, budou komunikovat. Jako bys stále chtěla komunikovat právě očima. Jsi smíšek, který umí rozesmát. Jsi stmelovač vztahů, nesnášíš zamračenost a jakýkoliv náznak konfliktu Jsi velmi empatická a víš, kdy potřebuji pohladit. Vždycky to uděláš právě tehdy, kdy to potřebuji. I poslední dva dny jsi mě hladila právě ty. Já jsem to prostě nedala a dva dny jsem plakala, plakala jsem jako želva…, i když nevím, zda želva pláče(?). Napadla mě želva. Přitom vím, že skutečně o tolik vlastně nejde, nejde o život. A tv máš v Tvých očích dar.

Jedno vím jistě. Dovoluji si cítit se mizerně. Mám nárok být někdy frustrovaná a ne všechno zvládající. Mám nárok se pořádně vyplakat. A tak jsem plakala. Pláč léčí. Dnes je mi lépe.

Za poslední rok jsme společně s tebou i sestřičkou Sofinkou podnikly několik kroků, aby se nám očička léčila. Možná proto je to pro mě taková rána. Nebo je to jen zkouška?

Když píšu tento dopis, tak už nepláču, ale mám v hlavě otázky „proč“. Uvědomila jsem si také, že

já jsem jediný člověk, který ti s očima skutečně může pomoci (a pak už jen ty sama).

Máme k sobě nejblíž. Jsme propojené. Co nechci vidět já, nechceš vidět asi ani ty a možná i několikanásobně. Možná mi jen ukazuješ, že moje oči potřebují více radosti. Vždyť vidím tvoje štěstí, když se směju právě já. Hned mi to ukazuješ na sobě.

 Zkusila jsem povolat rádce, ale jejich odpovědi mi vlastně neřekly nic nového, neboť všechno to již vím. Nejvíce pomohla slova útěchy, pohlazení a naslouchání. Ale díky nim jsem si uvědomila, že nejlepší odpovědi mám v sobě a mám si dát čas na jejich rozluštění. Můžu si dovolit momentálně nevědět… netlačit se a přestat vše řešit, neboť neustálým řešením, že je třeba se léčit, pracovat na sobě, si beru čas, uniká mi skutečný život tady a teď. Možná jen potřebuji být trpělivá a dopřát si ten čas, čas bez výčitek, že nic nedělám nebo nedělám dost. Možná to je ten nejlepší lék. Pouštím vše, co si uvědomuji, pouštím všechny domnělé souvislosti s očima tvýma i Sofinčinýma. Prostě v tom nějaký čas budu a přijmu to.  Rozhoduji se věřit, že přijdou ty správné odpovědi. Počkám si na spojení a pochopení všech svých momentálních myšlenek. Teď je musím pustit.

 Ukládám si do hlavy pohled do dálky, pohled mých očí na obzor. Tam kde je vše lehké, jednoduché a jasné. Věřím, že na všechno přijdeme a jednoho dne nám bude vše jasné, i bez bytí v zajetí dnešních myšlenek a snaze vyznat se v nich. Věřím, že i ty víš sama nejlépe, co mě máš naučit a kdy. 

 Věřím, že správnou cestu najdeme a zvládneme, stejně jako období, než ses mi narodila a když ses mi narodila… tak ráda na to vzpomínám. Taky jsme to zvládly bez velkých kroků a plánů. Bylo to období, kdy jsem hodně důvěřovala… Pouštím i teď tu moji otravnou myšlenku, že bych si právě teď měla pro jistotu nějaké kroky naplánovat a něco přeci dělat… nechávám to. Jdu relaxovat.

Moc Tě miluji. Jsi sluníčko, což vidím nejen já… Maminka. (31.3.2016)

PS: Myslím, že vidíš až moc dobře… 

PS2: Na Facebooku jsem měla vzkaz, že některé želvy vážně pláčou. Když nemají sladkou vodu, pijí mořskou a tu přebytečnou sůl pak vyplakají slzami,  Tak asi potřebujeme více sladké vody…

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

 

Co se můžeme dozvědět sami o sobě v Peru? Rozhovor s kamarádkou, koučkou, cestovatelskou duší Simonkou Kravcovou (4.3.2016)

12722530_10153507952716849_1388125935_o

Simča je od malička velký snílek, který časem zjistil, že sny se plní, takže v tom pokračovala, i když druzí si mysleli něco jiného. Je cílevědomá, empatická, odvážná, klidná a rebel. Potřebuje svobodu a stále se pouštět do nových věcí. Miluje Itálii, jižní Ameriku, Mexiko, teplo, moře, palmy, slunce, rozpálený letní písek na pláži, exotickou hudbu v rytmu bachaty a salsy.

Simčo, my jsme se spolu domluvily, že spolu uděláme rozhovor na téma některé z tvých cest. V poslední době  se pouštíš do dalekých cest. Pro mě je takový rozhovor vlastně zprostředkování cesty a inspirace. Nasaju to místo a tu atmosféru. Dává mi to nadhled do života. Tato forma zprostředkovaného cestování může inspirovat i další lidi prostřednictvím malé části tvého osobního příběhu. Mám příběhy krásných lidí moc ráda.

Kde jsi všude poslední dobou byla? O čem bys chtěla dneska mluvit?

Minulý rok byl hodně o cestování. Jsem za něj moc vděčná, protože jsem toho poznala opravdu hodně. V roce 2014 jsem vycestovala jako Au pair do Ameriky a volných víkendů jsem využívala k cestování po Americe. Tedy Severní Amerika, Mexiko a teď na podzim jsem byla v Peru. Nejvíce mě oslovilo Mexiko a Peru. Vždy mě to tam táhlo a měla jsem to štěstí navštívit tyto dvě země hned po sobě. Do té doby jsem upřednostňovala Itálii a Evropu, ale Mexiko a Peru jsou mi nejbližší. Chtěla bych dnes mluvit o Peru.

Co ti dalo Peru?

Nadhled. Vrátila jsem se taková, že na vše se dívám úplně jinak. Jednalo se o expedici, pracovala jsem hodně sama na sobě. Pořešily se mi tam problémy vztahové, pracovní. Jako bych tam dříve žila, je tam nádherná příroda, lidé jsou jiní. Tato část světa se mnou souzní. Pokud bych měla mluvit o tom, co jsem tam prožila. Tak týden v džungli a týden v Andách, v horách. Pocit – nikde jinde jsem se necítila tak bezpečně jako v džungli, pocit bezpečí a svobody, zažila jsem tam ten skutečný život, jaký bychom měli žít. Život v džungli je opravdový, tam ti lidé ani nemají důvod být nemocní. Na cestě do džungle jsme projížděli vesnicemi a místní lidé si pohodlně hověli ve stínu a jen tak třeba prodávali kokosy nebo manga. Oni peněz moc nepotřebují. Všechno, co potřebují, je jim dáno přírodou – teplo, jídlo, léky, které jim dává příroda. Stačí jim stříška z bambusu, protože je tam teplo. Jsou nezávislí na umělých lécích, protože se léčí bylinkami. Amazonie má léky na všechny nemoci, i na ty, které se u nás prý léčit nedají. Když to člověk vidí, tak vše nějak přehodnotí, dívá se na naše problémy jinak… a začíná se sám sebe ptát, kde je teda pravda? Je jiné být v Limě a je jiné být v džungli, džungle je takové pohlazení po duši, projíždět džunglí, být v džungli je jako být v ráji.

Co sis vzala z cesty do Peru pro tvůj současný život?

Mám pocit – džungle je tady v Evropě. Tam je život. Najednou materiální věci tam nebyly důležité. Tam je skutečný a bohatý život. My si myslíme, jak jsme tady vyspělí a bohatí, ale přitom skutečný život a bohatství je o něčem jiném. Myslíme si, co všechno tady nemáme, ale už si neuvědomujeme, co nám tady chybí. Byla jsem na masáži celého těla u indiánky. Já si myslím, že jsem zdravá, protože dělám pro zdraví hodně, ale příšerně to bolelo i mě. A někteří zdatní muži, kteří tam byli také, měli co dělat, aby to zvládli. Indiánka říkala, že jsme v Evropě hodně nemocní, ptala se nás, jak tak vlastně dokážeme žít? A taky jsem se tam napila ayahuasky. Do Peru jsem chtěla jet po přečtení knihy Celestýnské proroctví, ale když jsem se dozvěděla o ayahuasce, tak to bylo jasné. Bylo to daleko, stálo to hodně peněz. Člověk má pocit, že si to nemůže dovolit, ale najednou to vymizí. Poskládá se to a jde to, není to nemožné. Hned po videu z expedic v Peru jsem věděla, že tam pojedu a i kdy. Cítila jsem to.

Ayahuaska je liána, kterou připravují šamani. Záleží, jaký šaman ji připravuje a jak, vše má vliv. Je důležité pít ji se šamany, kteří nás chrání při obřadu a řídí celý proces. Je to léčivá rostlina, také lék na spoustu zdravotních problémů. Jsou jí 3 typy, o kterých vím – jedna léčivá (čistící), po další jsou vize, a pak je černá ayahuaska nejdivočejší. Ayahuaska dá člověku to, co zrovna potřebuje.

Napila ses tedy ayahuasky, se šamany, v džungli…

A ještě do toho třeba začalo v magické džungli pršet. Příroda přišla na pomoc nás více pročistit a zbavit bloků.

Čím se tedy vrátila Simonka do Čech jiná?

Vrátila jsem se tak, že najednou jsem měla srdce otevřené. Hodně jsem to poznala v práci, začala jsem ji mít ráda, přístup k lidem se změnil. Dělám to upřímně. Vyřešily se mi vztahy. I mé zdraví, které se neprojevilo přímo tam, ale narazila jsem na lidi, kteří si zdravotní problémy pořešili sami dříve a já taková setkání neberu náhodou. Mám pocit, že mi je Peru přivedlo do cesty, aby se mnou sdíleli své zkušenosti, které mají pomoci i mě.

Co ještě bylo v džungli zajímavého?

Potkala jsem pavouky, kterých se bojím. Ale tam mi nevadili. Džungle nám nechce ublížit. Když do ní vcházíme s dobrým úmyslem, tak nám neublíží a naopak, když máme nedobrý úmysl, tak hada potkáme rychleji. První týden jsme spali v moskytiérách, komáři nás štípali, to nám nevadilo (nebo aspoň mě ne). Koupali jsme se ve vodopádu, nebylo potřeba používat celou dobu nějaké mýdla nebo šampony, měla jsem nádherně jemnou kůži po celý pobyt. Po ayahuasce se snižuje tlak, člověk je takový slabý, ale pobyty u vodopádů vždy vrátili sílu. Vodopády byly obrovsky silné, dodávaly mi energii, jezdili jsme na silová místa, kde jsme meditovali a kde k nám chodily vize. Příroda je tam moc silná. Jsou místa, kde už se člověk ani nedostane, neprozkoumaná příroda, kameny tak vysoké, že vás tam řeka vůbec nepustí. Když se chce někam dostat helikoptéra, tak to příroda nějak zařídí, že se zhorší počasí a tak podobně.

1466179_10153521925341849_7441317358875345903_n

Co se jí v džungli?

My jsme pili ayahuasku a k ní patří dieta. Ale vařili nám výborně. Snídali jsme ovoce, vajíčka, pečivo, k obědu zeleninu, vajíčka, ti co jí maso, měli třeba ryby, rýži, pak už se od oběda nejedlo, protože večer se pila ayahuaska. Je tam spousta druhů ovoce, které tady ani neroste, a je výborné. Pili jsme vodu z vodopádu, to bylo to nejlepší, co jsme kdy mohli pít. Byla studená, ale to nevadilo, protože bylo nádherně teplo. Nevím, ani kolik stupňů bylo. Nebyla jsem vůbec unavená, spala jsem 4-5 hodin denně, ale plná energie. Měla jsem důvěru v  proces. Cítíš se tam bezpečně.

Jaký máš nejsilnější zážitek?

Džungle a ayahuaska. V horách bylo taky pěkně, ale na mě už větší zima.

Viděli jsme i obyvatele džungle – opice, papoušky, mravence…. A pavouci byli všude.

Ti pavouci – skočil na mě pavouk u vodopádu, byl malý. Já se pavouků normálně bojím, ale jo, řekla jsem mu: „Ty mě zkoušíš, viď?“ Pavouků se bojím, ale nevadilo mi to tam. Byli tam vzácní brouci a mravenci. Když tito mravenci cestují společně a je jich hodně, dokážou obklíčit a zabít jaguára. Jejich štípnutí také dokáže vyléčit cukrovku.

Musí být člověk na léčení naladěný?

To místo tě vždycky zavolá. Nějakým způsobem cítíš, že tam máš jet. Informace o možnosti jet do Peru přijde k těm lidem, ke kterým má přijít. Člověk, který na to není připravený, tuto informaci vůbec nepřijme, jen kolem něj proletí.

Nechala ses očkovat nebo ses zdravotně na cestu do Peru připravovala?

Ne ne. Akorát tam byla nějaká dieta, byly věci, které jsme nemohly jíst, ale bylo to jen kvůli ayahuasce. Co se týká očkování, tak nám říkali, že není nutné. Ale i kdyby bylo, já bych se očkovat nenechala.

S kým jsi tam jela?

Tak to jsem zjistila až na letišti, bylo nás asi 20. Byli tam i lidé mladí, já jsem byla nejmladší, takže od 26, asi do 60, namíchaní, úžasná skupina, všichni jsme si sedli.

Jaký dlouho tam trvá let?

Let trval 12 hodin tam a zpátky 10 hodin. Je zajímavé, že tam cesta trvala moc dlouho, ale zpáteční let byl pocitově krátký… Už v letadle na cestě do Peru jsem se cítila šťastná.

To si myslím, že je hlavní smysl cest, získat tam nadhled, takové povznesení se nad naše každodenní problémy…

A ještě kdybych měla říct, co jsem tam zjistila, tak že vlastně

tento svět je jenom takové divadlo a my jsme tu daní a hrajeme ty hry, takže máme ty naše problémy brát tak, že se jimi máme něco naučit, že nás to zkouší, učí, proto tu jsme, jinak bychom tu nebyli. Svět je divadlo, máme si hrát a ptát se, proč se nám to děje, co nám to mělo dát, co nás to mělo naučit…

takže je to taková sranda všechno. Když jsem se vrátila, musela jsem se tady často zasmát. Jsme jenom naučení všechno brát děsně vážně a krásně si tím dokážeme komplikovat život. Někdy až tak, že z toho onemocníme.

A jací jsou místní lidé? To mě zajímá hodně…

J Amerika je mi hodně blízká. Mexičany, Peruánce mám moc ráda. S námi byli celou dobu šamani, byli s námi lovci, kteří se o nás starali a řídili lodě. A ještě jeden pán, který v té džungli žije. Vydal teď knížku o rostlinách v džungli. Umí s nimi hovořit a ví, jaké mají léčivé účinky. Říkal nám, která rostlina je na co dobrá.

Zpátky k lidem: Otevřené srdce, chuť nám vše ukázat, podělit se, předat zkušenosti. Takže především otevřené srdce.

Poznala jsi, jak žijí lidé mimo džungli? Je tam něco specifického ve velkých městech?

Ne, tam nikoho neznám. Určitě tam rozdíly jsou, to ano.

Splnil výlet tvé očekávání?

Dal mi více, než jsem čekala. Já jsem měla nějaké věci na řešení, a ty se postupně ještě řeší. Nenáhodné náhody se dějí pořád. To si člověk musí celé prožít, každý totiž tu samou zkušenost prožívá jinak. Spousta věcí nejde popsat ani slovy. Bylo to hodně silné, zajímavé, co se tam dělo. A chci se tam vrátit. Peru je velké, my jsme byli v severní části a ještě bych se ráda podívala na jih.

Získala jsi tam nějakou inspiraci, kam by ses chtěla podívat ještě kromě jihu Peru?

Já se tam chci hlavně ještě vrátit. Myslela jsem, že jednou mi to bude stačit, ale ne. Ještě letos na podzim bych tam chtěla jet, pokud Vesmír do té doby se mnou nevymyslí něco jiného. Bylo by to fajn. A Kolumbie, ta je pro mě lákavá.

Chceš se s námi podělit o poznání z ayahuasky?

To si každý musí prožít sám. To je hodně těžké, protože ty pocity se hodně těžko popisují slovy. A i já ještě v sobě ty věci vstřebávám, co to vlastně mělo znamenat, co to bylo… My jsme ten nápoj pili celkem osmkrát. Ta první byla taková slabší, seznamovací. Ty další dvě byly hodně silné. Při té druhé jsem měla pocity strachu, prožila jsem znovu svůj vlastní porod, jak jsem se narodila. Měla jsem celou dobu pocit, že jsem úplně jinde, v jiné realitě… I lidé, kteří byli vedle mě, byli prostě jiní. Jediní stejní byli šamani. Měla jsem oči otevřené, ale viděla vše jinak, odpovědi přicházely. Dalo mi to, co jsem si prožít měla.

Dále se člověk čistí, brečí, směje se, může i zvracet, člověk má různé stavy… Další noc to také bylo hodně silné, už to bylo u mě ale nádherné a pozitivní. Fakt příjemné stavy, úplně jsem se tak vznášela a cítila jsem obrovskou sílu ze svých rukou. Přiložila jsem si ruce na oči a cítila jsem, jak ta energie z rukou jde do očí.  Jednu noc po ayahuasce, jsem si šla umýt ruce, mýdlem, viděla jsem tu energii – modrou skrze ruce. Namydlila jsem si je znovu, abych to ještě viděla a umyla. Někteří mohou mít normální pocity, mohou se dít různé věci, když to člověk potřebuje.

Bylo to hodně silné. Jsem teď vděčná za tu sílu. Měla jsem stejnou otázku dvě noci po sobě a proces mi řekl to samé, takže mi to nemělo říct více. Ayahuasca otevírá lidem oči.

Ano, to zní krásně. Tak důležité je, že Simča se vrátila jiná, podpořená sama sebou…

Už vím, co jsem ještě chtěla říct k ayahuasce. Cítila jsem, že mám pomáhat druhým lidem. Cítila jsem zvláštní energii. Pak v Limě jsme se s kamarádem dostali do obchodu s kameny a malbami, narazili jsme tam na pána, který vidí a cítí trochu více a on mi všechno potvrdil. Řekl mi, že mýma rukama můžu pomáhat druhým, že můžu třeba i někoho vyléčit a bylo to hodně zajímavé setkání. Potvrdil mi to, co já jsem v džungli cítila.

Takže máš léčitelské schopnosti. Přijde mi to úžasné, že ses dozvěděla, co jsi potřebovala. Díky ayahuasce. Pro mě je také zajímavé, že mi během 14 dnů někdo něco říká o ayahuasce, nečekaně, neplánovaně…

Ještě mě napadá, že si člověk uvědomí, jak ten svět funguje. Jak jim to tam funguje. Je to jiné. Co se třeba týká zdraví, tam jdeš a musíš vypnout. Nejsi tady, jsi tam a najednou nic nemusíš. My jsme třeba poslouchali meditace přes den. Dopoledne jsme jeli k nějakému vodopádu, ale nic jsme nedělali. Přichází ti potom různá uvědomění. Pamatuju si ten moment, jak jsme jeli do té džungle 4 hodiny autobusem, potom 4 hodiny lodí. Jeli jsme a já jsem se dívala na ty lidi, jak tam sedí u malého stolečku. Představovala si, jak tam celý den sedí na tom sluníčku, nejsou k ničemu nucení. To samozřejmě nevyhovuje S Americe, i Evropě, která jim říká, jak mohou mít lepší život, že musí chodit do školy atp. Je tam nebezpečí, že tato pohoda padne. Je potřeba to nějakým způsobem držet, zachránit, nezasahovat. A hlavně nezasahovat do přírody. Když jsme jeli tou nádhernou přírodou, přišlo mi to neskutečné. Pocit štěstí.

Dalo by se povídat dál a dál…

Jeden kamarád tam opustil tělo a teď říká, poznal něco jiného, něco více a dalo mu to jiný pohled na život.

Je těžké se vrátit domů?

Je fakt, že jsem byla v pohodě, když jsem se vracela, doletěli jsme do Amsterdamu a sestra mi nabízela, že pro mě přijede kamarád a řekla jsem „ne“. Chtěla jsem být ještě s lidmi z Peru. Cítila jsem, že to takhle chci. Ještě se mi stala taková zvláštní věc. Já jsem jela rovnou z Prahy ráno do práce do Brna a pracuji s rodiči. Otevřela jsem dveře, tam stáli mamka s taťkou a hleděli na mě, jako by mě nemohli poznat. Přišla jsem k nim, hledím na ně a já jsem úplně cítila a viděla, že mají nemocné oči. Já jsem se úplně lekla. Vyděsilo mě to. Byla to chvilička, ale hned se to vrátilo do normálu, ale ten první moment byl takový. Takže stačí se poslouchat, začít dělat to, co má člověk rád.

Určitě. I o tom je koučink.

Ano, proto ho dělám.

Hezky to zapadá do sebe, že?

Ano, hlavně aby lidi byli šťastní. Je to cesta. Rozhodnout se být šťastný je volba.

Víš, co si teď naplno uvědomuji? Jak někdy řešíme úplné prkotiny a ty důležité věci nám utíkají..

Děkuji, Simčo, za rozhovor a přeji hodně štěstí na Tvé cestě životem.

12342328_10153342745711849_2271939941792663245_n

 Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

Myslíte, že lze děti v mateřské školce učit nenásilné komunikaci?

http://allwallpapersfree.blogspot.com

Zaměřím se zde na děti, i když téma je mnohem širší. Často kolem sebe vídám řešit násilí násilím. „On tě uhodil?“ „Tak mu to vrať, nedej se…“ Děti se přeci musejí bránit.. Musí v bitce uspět. To je častý názor. Asi před rokem jsem byla účastníkem debaty na toto téma, musela jsem z ní ven, necítila jsem se dobře se svým ojedinělým názorem v té konkrétní společnosti. Kdybych v ní setrvala, páchala bych násilí sama na sobě a vlastně i vůči druhým, s nimiž jsem začínala bojovat o svoji pravdu. Musela jsem uchránit svůj vnitřní svět. Řešilo se dítě, které mělo jít do školky a byla tam obava rodiče, že si prý nechává vše líbit. To přeci nemůže…Vše se točilo kolem fyzické obrany, umět se bránit spočívalo v tom, že vrátí druhému, co si zaslouží… Ano, dítě by se mělo umět bránit, ale jde o formu, kterou to dá najevo. Také záleží na situaci…
Dcery (které se také dokáží pěkně hašteřit a mohlo by jít i o pěknou bitku) učím, že se vždycky můžeme dohodnout. Vyřešit to jinak, než škrábancema. Učím je, že toto není ta pravá cesta. Učím je zastavit se před bitvou a domluvit se, omluvit se a ukázat si vzájemnou lásku – obejmout se. Jsou to sestry a ano – nepředpokládám, že se musí objímat s kýmkoliv při hrozící bitce nebo sporu…
Jednou mi ve školce teta Liduška řekla, že naše 4letá Sofí zabránila tomu, aby se dva kluci poprali. Prostě se mezi ně postavila a rukama je od sebe rozestoupila se slovy „takhle neeeee“, naprosto vážně a s odvahou v srdci. Když jsem to slyšela, necítila jsem žádné pochybnosti o tom, že to udělala bez váhání. A hřeje mě to. Ten, kdo chápe tato slova správně, ani nepotřebuje vysvětlení. Jsem nějak vybavena zvýšenou citlivostí vůči různým formám násilí. Což je problém, protože je všude kolem nás. Ubylo hrdinů, takových těch moudrých s důvěrou v srdci a přibylo násilné komunikace. Přiznám se, i já někdy potřebuji být tady a teď a ovládat své emoce.
Nedávno ke mně také přišel koncept nenásilné komunikace od M. B. Rosenberga prostřednictvím jeho nové knihy a já jsem si uvědomila, že mi hezky pojmenoval to, co je mi velmi blízké. Podle knihy, Co řeknete, změní váš svět, můžeme zásady nenásilné komunikace vštípit i malým dětem. Stejně tak i dospělým. Sofinka vlastně v té své roli zahrála roli mediátora po svém. Vysvětlily jsme si ještě, že by příště mohla použít navíc kouzelné otázky na účastníky konfliktu – na děti ve školce:

„Jak sis připadal/a? Jak ses cítil/a?“ a „ Jaké máš potřeby?/ Co potřebuješ?/ O co bys chtěl/a požádat?“

a zeptat se postupně obou stran. Může požádat druhého účastníka konfliktu, aby zopakoval, co řekl první účastník a potom i on řekne to své, jak to má (odpovědi na otázky pocitů a potřeb). Děti si uleví a konflikt se tím rozplyne. To, co se tím mohou naučit, je nedocenitelné. Děti se takové komunikaci musí učit, ale základním otázkám rozumí. Zároveň se učí pojmenovat své emoce.
Stává se mi, že zažívám nějaké situace a poté zažiju hezké rozuzlení, vyjasnění, pochopení, vhled v pár slovech. Baví mě to. Předávám to dále s vírou, že i vám to může být užitečné. My všichni si v každé situaci můžeme položit otázku: „Jaký mám pocit?“ a „Co potřebuji?“a možná se v tu chvíli přesuneme do úplně jiné dimenze vnímání a jednání. A když už zapomeneme na dvě kouzelné otázky, můžeme alespoň stát pevně na nohou „tady a teď“ a s láskou v srdci. To je to, co  možná může náš svět zachránit…

DSC01307

Citovaný zdroj: ROSENBERG, M.B. Co řeknete, změní váš svět. Praha : Portál 2015.

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

Kam nás může zanést sebekoučování? Do kouzelného světa vzpomínek a našich srdcí …

Kam nás může zanést sebekoučování? Do kouzelného světa vzpomínek ...

Dnes jsem se v rámci sebekoučinku dostala k otázce „Kdybych měla za 3 měsíce zemřít, co bych chtěla stihnout?“ Moc hezká otázka. Jako první mi přišla odpověď: „Podívat se ještě na místo, kam jsme jezdili s rodiči a bráchou na prázdniny. Na místo, kde lišky dávaly dobrou noc a kohout dobré ráno, na místo v hloubce přírody a čistotě lidského konání“. Tak jsem to místo vnímala tenkrát já. Je to místo ve východním Polsku, obklopené lesy, poli a kopci, byla tam chaloupka s přilehlými venkovskými staveními a v té chaloupce bydlela moje babička. Na toto místo bych chtěla vzít v létě 2016 své děti, ale hlavně sama sebe. Po řadě let.

Usedlost, kde bydlela babička, je nedaleko malé vesnice, ale jinak na samotě. S úsměvem vzpomínám na to, jak jsme se celí natěšení, my děti z panelákového sídliště stotisícového města, kodrcali 500 km autem a počítali koně nebo kravičky, které jsme po cestě viděli z okna, a soutěžili, kdo viděl více…Vzpomínám na pečení chleba v peci, vaření na peci, výrobu domácího másla a spousty dalších dobrot, na čerstvě nadojené mléko. Vzpomínám na pozorování babičky při dojení, na rozčilování, proč mi to nejde, když to dělám přesně tak jak babička, na vůni stáje, kam jsme také chodili s bráchou zlobit kravičky, nebo hladit telátko. Venku jsme běhali s malinkými žlutými kuřátky, nebo jsme honili slepice, ráno nás budil kohout, na psa hlídače, jehož jsme se báli. Vzpomínám na ježdění na koňském povozu, který táhl koník Kaštánek (hnědý jako kaštany). Vzpomínám také na spaní v péřových duchnách, na polské večerníčky (Wieczorynky/Dobranocky), mytí v lavorku a chození na WC do kadibudky, vůně polí, lesa, na práci na polích, na chození dolů do vesnice, na tamní pohostinnost a spolupráci – takovou tu čistou, láskyplnou, nic neočekávající jako protiúčet.

Vzpomínám také na to, jak jsme s bráchou stavěli v blízkém lesíku domečky z klacíků a z kamínků. Jak jsme chodili pro vodu do studny a někdy jsme se u ní i večer umývali za zvuků okolní přírody v ledové vodě, brrr.

Otázky mají skutečně velkou moc, mohou nás donést na vzdálená místa, i ta bližší v našich srdcích. Jediná otázka mě dostala do hlubokého uvědomění, vzpomínám na babičku a tamní zvyky a zvuky okolní přírody, v níž se zastavil čas.

Abych se o to kouzlo podělila, napsala jsem tyto řádky. Babička už bydlí v nebi a s ní odešlo i to kouzlo a bude tam jistě řada změn, věci zkrátka stejné nezůstávají, ale ve vzpomínkách si ledacos uchovat můžeme. Tak snad budu letos moci svým dětem autenticky povyprávět přímo tam, kde se konají všechny mé vzpomínky, naživo…Tento článek věnuji babičce Anně a posílám jí ho tam nahoru..

499

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

Narozeninový den aneb co je pro mě koučink …

Narozeninový den aneb co je pro mě koučink ...

Dnes mám svůj narozeninový den. Strávila jsem ho téměř celý v místnosti plné příjemných a motivovaných lidí, krásných obrazů, s kapkami deště za okny a takovým nadhledem nad životem jak je vše vlastně docela jednoduché, když se člověk zastaví a dá si čas si popřemýšlet a podívat se do sebe. Zažila jsem pár jednoduchých aha momentů a zasmála jsem se. Beru to jako svoji oslavu toho, že tu můžu být. Cítím velkou vděčnost za tento den. Cítím vděčnost za to, že mi do cesty přišly možnosti spojené s koučinkem. Tedy vlastně, že jsem našla něco, co jsem dlouhá léta hledala. Možnost, jak pomáhat sobě a druhým. Možnost, jak se dívat na cestu životem jinýma očima, těma upřímnýma sama k sobě, možnost vidět smysl v tom, co dělám.

Možnost, jak mohu poslouchat tak, abych porozuměla. Možnost, jak nechat druhého člověka alespoň na chvilku snít a vidět věci z jeho života v lepším obraze, podpořit ho v nalezení lepší cesty, podpořit ho v práci sám na sobě a jeho plánech. Možnost, jak najít řešení v maličkostech.

Je to proces s možností budování důvěry sám v sebe a v lidství a hledání smyslu našeho konání, našich bolestí a našich starostí, které nás na naší cestě životem vždy posunou k hlubšímu pochopení souvislostí. Kouzlo koučinku spočívá v tom, že se orientujeme na to dobré, na to motivující a na to, co je za tím vším každodenním. Najít řešení je někdy tak jednoduché, někdy se bojíme podívat pravdě do očí, někdy je to osvobozující a někdy to chce čas, ale vždy to stojí za to.
Uklidit si sami v sobě, hezky a zodpovědně hospodařit s našimi vlastními zdroji a lidskými schopnostmi jako jsou možnost milovat sebe a druhé, možnost využívat smysly, možnost využívat intuici, obrazotvornost,…a mnohé další se nabízí jako možnost lepší, než jen přežívat. Můžeme převzít zodpovědnost za svůj život a využít ji ku prospěchu nás samých a tím i společnosti. Pečujme o náš závazek, který máme vůči sobě už jen tím, že tu můžeme být… můžeme být člověkem a můžeme pěstovat lidství.
Mám ráda otázky, mají velkou moc. A mám ráda příběhy, ještě více mě baví šťastné příběhy, ale jsem si vědoma toho, že těm šťastným příběhům mnohdy předchází velká bolest. Následuje převzetí zodpovědnosti za nás, naše myšlenky a pocity, práce nás samých na sobě a po určitém pochopení i náš příspěvek společnosti.
Chci být přítomna příběhům nebo jejich částem jakéhokoliv člověka, který jen trochu připouští, že jsme tu od toho, abychom si tu každý našli své místo, splnili si své sny a cíle a žili štastně až do smrti.. jako v pohádce. Každý máme odpovědi na ty své otázky sami v sobě. Někdy je hezké mít průvodce, který nám naslouchá a má o nás zájem. Cítím vděčnost za všechny své průvodce na mé cestě životem. A také cítím vděčnost sama sobě, že dnes vidím věci, které jsem dříve neviděla nebo vidět nechtěla.

PS: Moje 4letá dcera vybrala a koupila dnes svou první věc – kytičku k mým narozeninám. Taková malá věc.

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

2. stránka z celkem 41234