Cesta životem

Lucie Kramperová

Jak vybrat školu pro nás a naše dítě? (I.)

V jádru jsem průvodkyně životem, sama se životem dost učím a ráda toto své učení předávám dále. Dlouhou dobu jsem byla závislák na různých typech workshopů, asi kvůli tomu, že jsem měla pocit, že něco objevuji. Dlouhou dobu jsem věřila, že školy a vzdělání jsou základem životního úspěchu. Dnes už vím, že základem života je spokojenost, vnitřní pochopení sama sebe a splynutí sama se sebou a učení se životem samým (třeba prostřednictvím vlastních dětí, ve vztazích,…). To mi ve školách, které jsem v rámci svého vzdělávání absolvovala, nikdo nikdy neřekl. Teď tančím svým životem…

Většinou od malička víme, jaké je naše poslání. Pokud dostaneme podporu, pak nemusíme plnit očekávání rodičů nebo společnosti.

Výběr školy pro dítě je životní volbou.

Loni jsem vybírala školu pro dceru Sofii, prožila jsem si to do detailu. Co jsem se přitom naučila?

  • je dobré zrušit veškerá svá přesvědčení o školství
  • je dobré si najít všechny informace, které potřebuji
  • je dobré si udělat vlastní sebereflexi své školní docházky
  • je dobré se podívat na všechny své pocity s tím související
  • je dobré si ujasnit, co skutečně chci pro své dítě
  • je dobré se zamyslet nad tím, jaké je moje dítě a co potřebuje
  • je velmi podstatné shodnout se s tatínkem dětí
  • že ne všechno máme pod kontrolou
  • vše, co přitom nevyjde, je naprosto v pořádku (ukáže se to později)
  • je dobré všímat si “nenáhod”
  • uvědomila jsem si, jak je důležité důvěřovat svým vnitřním rozhodnutím (ustát si je)
  • že výběr základní školy pro nás resp. pro naše dítě je volbou životní…
  • že žádný ideální stav neexistuje, žádné naše rozhodnutí nám nedá jistotu v dnešní nejisté době – při volbě jakékoliv varianty budeme čelit novým životním výzvám (ať už je to vyjasňování určitých otázek v rámci komunity rodičů, nebo komunikace s učiteli, s dítětem,…)

Podrobněji se o celém procesu rozepisuji v knize Jak se učí živě?

Dnes je vcelku běžné „vědět, co nechci“, ale „vědět, co chci“ ne. Jasnou představu o tom, co chceme, někdy hledáme delší dobu. Nasáváme do sebe vše dostupné kolem a odvádíme tak pozornost sami od sebe. Když víme, co nechceme, pak můžeme najít to, co chceme. Odpovědi bychom měli hledat v sobě.

Přála jsem si dceru. A mám ji. Mám dokonce dvě, krásná malá stvoření. Ve chvíli, kdy se nám narodí děti, se v nás probouzí naše šrámy, bolesti, radosti a ony nám je zrcadlí. Dávají nám šanci podívat se na svůj život. Na vše, co v něm máme. Díky dětem se měníme, dávají nám jiné úhly pohledu. My jsme jim dali dar života a ony nám dávají dar podívat se na ten náš. Potřebují naši náruč, péči, lásku, přijetí a důvěru a my díky nim můžeme zahlédnout souvislosti svého vlastního života. Nedá se to ošidit. Děti přišly žít své dary, sny a svůj život.

Rozhodování o tom, do jaké školy bude Sofie chodit, probíhalo dlouho. Nevím, jak přesně dlouho. Vlastně možná už od jejího narození. Už s jejím příchodem jsem se sama začínala vracet do svého dětství a přemýšlela jsem, jak věci dělám a jak je dělat chci. Čím více se blížil školní věk, chodily mi do hlavy otázky související s jejím vzděláváním. Dívala jsem se na svoji školní docházku, na stezky, kterými šel můj život a na překážky, s nimiž jsem se setkala.  Dívala jsem se také na své strachy a bloky, které s těmito stezkami souvisí. V tom posledním roce jsem měla sama na sebe otázek úplně nejvíce.

Vždy jsem si přála, aby si moje děti uvědomovaly svou jedinečnost, aby byly silné, nevystrašené a motivované samy sebou a nikoli známkami, výkonem nebo pochvalou.

Proces výběru a hledání školy pro Sofinku byl postupný. Měla jsem předvýběr škol inovativních a zároveň otevřenou možnost školy státní v místě bydliště (i když jsem vlastně věděla, že to žádná volba není). Konečné volbě školy ale předcházely moje různé emoční stavy, kdy jsem skutečně nevěděla, kam půjde moje dítě do školy. Některé výběry nevyšly z důvodu přeplněnosti, kdy výrazným způsobem převyšovala poptávka nad nabídkou míst v dané škole. Přesto jsem uvnitř sama sebe měla důvěru v to, že se stane něco zásadního, co nám pomůže.

V celém procesu rozhodování jsem si řešila svoje strachy. Strach ze špatného rozhodnutí, strach z demotivace našeho velmi kreativního dítěte, strach ze vzniku různých bloků u ní, strach, že bude potlačena její individualita. Některé strachy byly racionálně rozpuštěny. Ale například strach, že se nedostane na vybrané školy, se potvrdil. Možná jsem nebyla dostatečně pevná ve svém rozhodnutí. Řešila jsem své vzpomínky na svá školní léta. Řešila jsem si, proč jsem o mnoho let později v dospělosti musela začít hledat, kde je na tomto světě skutečně mé místo. Promítala jsem si celý svůj dosavadní život, co všechno a v jakých souvislostech jsem v něm musela řešit. Ptala jsem se sama sebe, jak to že mám chuť k celoživotnímu vzdělávání a věřím na to, že nejvíce se učíme životními zkušenostmi. Uvědomovala jsem si své hodnoty, co se týče vzdělávání vlastních dětí.

Uvědomovala jsem si důležitost komunikační trojice dítě – škola – rodina. Uvědomila jsem si, že nevyznávám žádný vzdělávací směr ani metodu. Jde mi jen o to, aby mé děti byly ve škole šťastné, aby rády žily, do školy se těšily, aby měly samy ze sebe dobrý pocit. Aby se ve škole setkávaly s lidmi, kteří to mají stejně. S lidmi, které baví je život. Přeji si, aby nebrali život příliš vážně, aby věděli, že jakýkoliv problém má více úhlů pohledu a vždy máme volbu se dívat laskavě.

KROK 1: VYJASNIT  KROK 2: VYBRAT ŠKOLU  KROK 3: DŮVĚRA V ROZHODNUTÍ

Vyjasnění znamená:

  • nalezení odpovědí na otázky
  • sebereflexe vlastního života resp. vlastní školní docházky (co mi dala léta ve škole, co jsem se naučil/a nebo nenaučil/a)
  • zvědomění si svých strachů
  • zvědomění si svých přesvědčení o školství

Výběr školy znamená:

  • jít se do ní podívat – s tím naším malým človíčkem, který se do školy těší; podívat se do výuky, pobýt tam; mluvit s paní učitelkou / průvodcem, podívat se, jak mluví s dětmi, jaké používají metody, co nabízí, …
  • volbu mezi dvěma nebo více variantami mohu posílit vizualizací jednotlivých variant, nebo vizualizací své vlastní otázky Co je pro mě škola? (je to to, co znám z minulosti, nebo něco jiného?)

Důvěra v rozhodnutí znamená:

  • důvěřovat sobě, nenechat se rozhodit pochybnostmi okolí, už to přestat řešit (pustit to, ať se to děje)

Vysvědčení aneb Jak se učí živě?

Naše milovaná Sofie přinesla v úterý (ano už v úterý 30.1.2018) své první vysvědčení. Začíná slovy: “Milá Sofinko, …” a končí slovy: “Tvůj hlas je ve třídě důležitý.”
Při společném čtení jsem byla jako máma s prvním vysvědčením svého dítěte v ruce velmi dojatá a Sofinka se při čtení potutelně usmívala. Asi protože pod obsahem slov se neskrývala kritika, porovnávání, ale hodnotná zpětná vazba v podobě slov, milých slov. Bylo tam povzbuzení pro další proces učení se 6etého dítěte.
Dojatá proto, že jsem si zavzpomínala, že jsem na základní škole, byla tou sběratelkou jedniček a vyznamenání v touze být dost dobrá. Pro sebe nebo pro ostatní?

 I o psaní slovního hodnocení existuje řada teorií, jak by se to mělo dělat. Někdy je to ve slovech napsaná známka, jindy je v tom porovnávání, ale určitě existují příklady vnímavých textů, kdy si pisatel vysvědčení udělal prostor a nacítil se při něm na konkrétní dítě.

 Co tam podle mě hraje roli?

Osobnost učitele. Schopnosti vnímat druhého člověka (toho malého, který se třeba teprve snaží vyznat v prostředí školy).

Schopnost pojmout psaní vysvědčení jako rituál.

Vnímat dané dítě a psát to jemu (ne pro povinnost, ne rodičům, ne autoritám, ale tomu malému člověku, které třeba ještě ani neví, co že je to vysvědčení…). Prvňáčkovi řeknou konkrétní slova, která jsou psaná pro něj, daleko více než číslo, rozuměj známka. Rozumí jim. Jsou pro něj. (Je to jiné, než když celá třída prvňáčků dostane jedničky.)

Pro kolik dětí daný učitel v jakém čase píše slovní zpětnou vazbu. (Pro 60, 30 nebo 10?) Při určitém množství takto psaných vysvědčení roste riziko jednotvárnosti.

Pravděpobnost nutnosti vysvětlit něco rodičům nebo překvapení pro rodiče, kteří budou vysvědčení číst je velmi nízká, pokud škola resp. učitelé / průvodci budují vztah s rodiči, komunikují s nimi v průběhu daného pololetí. To je moje zkušenost. U nás se jen to, co probíráme při vzájemném setkávání, zhmotnilo na papír. Ale i tak to pro mě bylo dojemné. Ono totiž, něco slyšet a vidět napsané, je úplně jiné.

Dojal mě i tento článek kamarádky Báry, která vystihla i mé pocity ze školní docházky za našich mladých let a zrovna včera, když psala ten článek, jsem si říkala: „Co mají znamenat ta lákadla na odměny za vysvědčení? Přeci se neučíme pro odměny? Učíme se životem…“

Můžete si přečíst zde: http://barborauchytilova.cz/vy-svedceni-aneb-zprava-o-stavu-me-existence/

Posledních 8 měsíců jsem pracovně věnovala knize rozhovorů o inovativních školách, kterou jsme nakonec pojmenovali Jak se učí živě? Knihu pro mě byla smysluplná možnost, jak přinést v podobě konkrétních příběhů škol pohled dovnitř – na to, co se v nich skutečně odehrává. Ve školách i v lidech, kteří je dělají. V době tvorby knihy jsem si jako máma předškolačky prožívala strachy, naděje a vstřebávání informací o školách, do nichž by dcerka mohla chodit. Nakonec jsem to ponechala na důvěře v život, v sebe a v ne-náhodná setkání.

Kniha je k dostání zde: http://www.inoedushop.cz/

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

Začátky a konce

Až někdy v těchto dnech, nebo poslední dobou, nebo v posledních letech… jsem si uvědomila, že každý konec má svůj začátek. Včera jsem hleděla z tramvaje na tu bílou zářící kouli na obloze, která je dnes už úplná. Úplněk, kdy napětí mezi Sluncem a Měsícem dosahují svého vrcholu, ve mně posiluje vnímání konce a začátku, úplnosti a neúplnosti, světla a tmy, plnosti a prázdnoty… vnímání cyklu. Začátek a konec spolu vždy souvisejí. Něco končí a něco nového začíná. Mám pocit, že už delší dobu prožívám nějaké ukončování něčeho ve mně. Něco jako ztrátu a nalézání nového. Možná poprvé v životě také nemám v sobě otázku, co zaplní tento prostor ve mně? Jako bych poprvé v životě měla důvěru v život? Nemám potřebu si udržet to, co mám. Dokážu se vzdát a dobrovolně… Mám chuť obejmout svůj život a sama sebe. Mám především chuť pečovat o svoji vlastní životní sílu.
Dokončování a ukončování čehokoliv se zdá být na první pohled jednoduché. Když jsme něčemu věnovali několik měsíců svého života a najednou je to „hotové“, můžeme cítit prázdno. Nemusí to být jednoduché. Když jsme někomu věnovali určitou dobu svého života a najednou cítíme nutnost ukončení, můžeme cítit prázdno. Může to být dost těžké. Když jsme s někým zažili příjemný zážitek a ten právě končí, můžeme si říkat: „Ještě ne…“ Je to snadné a zároveň se nám třeba skončit nechce. Můžeme si ale zvolit, že se budeme těšit na další podobný zážitek, na jiný vztah, nebo jiný náš vnitřní projekt. Můžeme si vytvořit nový projekt, nedokončený tvar – a ten opečovávat, tvarovat a dokončovat. Nedokončených tvarů potkáváme denně spousty a ještě před jejich dokončením můžeme potkávat další, nové. Je dobré si dát čas, netlačit na sebe. Jak je to ve vztahu? Kde končím já a začíná on? Kdy začíná vztah a kdy končí? I ukončování vztahu má své fáze, může trvat déle, než si původně myslíme. I dokončování projektu má své fáze, fáze usilovné dřiny končí a fáze dodělávek začíná, neustále se objevují nové věci k dořešení.

Máme právo jít, když to tak cítíme. Máme právo zůstat, když to tak cítíme. Do obou variant se vyplatí jít opravdově. Vše opravdové je práce a velká odvaha. Mnohdy odvaha jít do své bolesti. Otevřít se tomu, jak to přichází. A na konci (nebo na začátku nového) můžeme získat pocit uklidňující jistoty, že už vždy půjdeme jen tam, kam chceme. Můžeme prostě jít dál a důvěřovat tomu, co uvnitř cítíme.
Nebo se dobrovolně vzdáme honby za koncem, neboť si uvědomujeme důležitost otevřenosti.

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

Žijeme ve vztazích, kde jsme naprostými cizinci?

Asi po sto letech jsem byla v kině – na filmu Naprostí cizinci. Je to konverzační komedie a zároveň podle mě drama. Děj filmu se velmi záhy ubírá k večeři několika přátel, kteří se znají dlouhá léta. Alespoň si to myslí. U večeře se zrodí nápad dát mobilní telefony na stůl a sdílet každou smsku a hovor s přáteli. Je zajímavé sledovat emoce s tím spojené. Jak to tak chodí, trochu se to zvrtává a ukazuje se, že někteří a některé se vzájemně podvádějí, lžou si. Nevím, zda slovo přátelství je to pravé. Jako by to byla taková zvláštní hra.

Uvědomila jsem si, že film docela dobře ukazuje dnešní realitu, nejen toho, jaké se točí filmy. Je běžné, že nehrajeme opravdově, nefalšovaně, protože tak ani nežijeme své životy. Jednoduše. S úctou. Upřímně. Je běžné lidem kolem sebe lhát a podvádět je. Mnozí hledají materiální útěchy místo toho, aby se oživovali zevnitř. Bojí se svým blízkým emocionálně otevřít, aby se neztrapnili. Neptají se – kdo jsi? – ptají se – Co děláš? Mnohým nedělá problém mít sexuální vztahy s přáteli přátel, podvádět blízké. Prodávají svá těla pro chvíle potěšení. Oddělují tělo a duši. Oslabují svoji ledvinovou energii v neharmonických vztazích a mrhají svojí životní sílou. Jsou nejistí ve vztazích. Pyšní se svým drsným individualismem. Tím, kolik toho zvládají. Můžeme si vybírat sexuální partnery třeba jen na chvíli, protože je to zvykem. Podobné vzorce máme všude kolem sebe. Je normální mít milenky, milence. Společnost takové jednání akceptuje. To, že nás to rve na kusy zevnitř, si většinou neuvědomujeme. Nebo i uvědomujeme, ale děláme to dále. Zaplétáme se. Špiníme náš duševní život, ztrácíme naši celistvost i zdraví našeho těla. Protože jinak bychom byli moc jiní. Možná divní. Nebo by nás to stálo dost mluvení, dost mluvení s našimi blízkými a dost dívání se do sebe. Dost času. Jsme společenské bytosti a normy společnosti nám dělají přednášky například o tom, jak často bychom měli mít sex a co je obvyklé.

Možná kdybychom místo neomezených možností občas zastavili sami sebe a podívali se do své duše, opravdu sdíleli kus sebe s našimi nejbližšími, tvořili bychom si taková partnerství, v nichž pochybná tajemství nemají místo. Skutečná partnerství nepotřebují hledat jinde, ani útěchu, ani sex, ani další materiálnosti. Plnost života je v jeho jednoduchosti a my si ho tak často komplikujeme sebemrskačstvím a tzv. normálností. Plný vnitřní život přináší kvalitní sexuální život. Takový, kdy člověk nehledá jinde. Takový, který přináší hlubší citové a duchovní uspokojení. Jednoduše vnímá svého partnera tak otevřeně a vřele, s vědomím jejich společné síly a je spojený.

Je otázkou jaká tajemství máme před sebou mít. Myslím, že je dost často tajemství používáno ve jménu lži. Trochu to to nádherné slovo devalvuje. Lež je zabalena do tajemství a tajemství do lži… Tajemnost je krásná, ale cítím tam i čistotu. To, co tajíme, nemusí být pro druhého člověka ruinující. Tajemství dává naší duši vzrušení a něco pozitivního, něco nemateriálního. Něco, co nám dává, a ne bere.

Po filmu jsme byli na večeři. Vedle nás večeřel pár, který vypadal, že řeší podobnou záležitost jako ve filmu. Nemluvili spolu, používali u stolu mobily, komunikovali s vnějškem. Když spolu něco prohodili, nepůsobilo to vesele, naopak. Právě proto mi film nepřišel moc veselý. Někdy si říkám, zda filmy, které se dnes točí, neprohlubují dno, v němž se v současnosti společensky nacházíme (?) Jsem ale optimista a vidím, že přibývá stále více lidí, kteří nacházejí cesty, jak z normálního života dělat nevšední zážitek skrze objevování svých vnitřních možností, aniž by se dívali, jak to dělá většina.

Světlo, síla, srdce, láska, pokora, jednota, přímost, poctivost, skromnost, otevřenost….jsou další slova, nad nimiž má smysl se zastavit. A všímat si souvislostí.

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

Čím chci být, až vyrostu?

Zúčastnila jsem se debaty o školách na téma Zanikne škola tak, jak ji dnes známe? Zazněla na ní řada zajímavých otázek i odpovědí, které ve mně vyvolaly pocit, že bych je měla sdílet… Pro mnohé z nás slovo škola představuje budovu. Slovo škola ale o té budově není…

Jaká je role školy? Co znamená, když se děti učí naplno a s radostí?

Rolí školy je mnoho. Mění se role všech složek vzdělávacího systému. Mění se učitelé, rodiče i žáci. Mění se svět. Roste význam sociální role školy. Mnozí rodiče si uvědomují, že svým dětem doma nemohou nabídnout takové prostředí, které jejich dítěti pomůže dát to, co potřebuje.

Jaké jsou cíle moderní školy? Vést žáka k zodpovědnosti (za jeho vlastní život, za jeho svět, potažmo okolní svět) a pomoci mu vnímat reálný život, resp. vytvořit takové prostředí, aby si žák mohl reálný život co nejvíce osahat, nikoliv aby platilo, že po škole nastoupí do reálného života.

Kdo se nejvíce musí těšit do školy? Její ředitel/ka, leader, kterého baví jeho práce. Jeho práce poté může přinášet tu změnu níže. Změny nastávají skrze naší vnitřní motivaci, která je propojená s prací naplno a s radostí.

Jaké jsou cíle vyučování podle prof. Hejného? Na kousku svého osobního příběhu pan profesor krásně vystihl podstatu. Zmínil, že mu jeho táta dal radu.. „Hleď, aby tvá snaha udělat z nich dobré matematiky nepřehlušila snahu udělat z nich dobré lidi.“ Pan profesor pochopil, že je podstatné vychovávat šťastné lidi. Co je ale štěstí? Štěstí závisí na seberealizaci. Záleží na nás, jak si ten cíl sami nastavíme, abychom byli šťastní. Být prospěšný společnosti možná může znamenat být šťastný. Mít radost z radosti jiného člověka, skrze příběh jiného člověka. Kdysi jsem četla krásnou knížku Pravidla moštárny od mého oblíbeného Johna Irvinga. Je to příběh o poznávání světa v sadařské oblasti. Je otázkou, zda nějaká vytvořená pravidla mohou přebít přirozené zákony našeho světa, které jdou mimo nás. Anebo lze nacházet jisté paralely? V příběhu je v ní zasazeno a poznáno pravidlo „být užitečný“. Vidím tam paralelu mezi slovy prof. Hejného a zásadou Wilbura Larche z knihy Pravidla moštárny. Ať je ta cesta jakkoliv těžká, možná že je ta správná…? A možná, že jsme se zase dostali ke smyslu, který je určitým nadosobním posláním, pocitem, že děláme něco s přesahem.

Cíle školy podle prof. Hejného jsou tedy pěstování mravnosti v dětech, utužování schopností (matematických, komunikačních, týmových, …). “My však neumíme zkoušet mravnost člověka. Škola je dílna lidskosti. My jsme se však stáhli na měřitelné cíle, tu školu jsme velmi ochudili. Transformace spočívá v odstranění kvantitativních hodnocení a pozvednutí ducha školy tak, aby frustrací dítěte nestoupalo JÁ učitele. Učitel není ten, kdo má rád děti, ale ten, kdo umí dělat tak, že děti cítí, že je má rád.” Na jednom pražském gymnáziu jsem viděla na nástěnce větu od studentky II. ročníku: „Učitel není ten, kdo říká věty a učí, ale ten kdo mluví se sílou a láskou v duši.“

Školní výuku, respektive její podstatu, podle mě inspirativně vystihuje Sofie v knize Sofiin svět:

„Sofie si pamatovala na situace, kdy se ji maminka nebo učitelé ve škole snažili naučit něco, co nebyla ochotna pochopit. Pokud se někdy něco skutečně naučila, tak jenom tehdy, když k tomu něčím sama přispěla.“

Jde o to, že pokud si dítě uvědomuje svoji zodpovědnost za své učení, je zapojeno, pak to funguje dobře. Nejlépe to však funguje za vzájemného vyladění škola – rodina – dítě a vzájemné spolupráce a zodpovědnosti všech zúčastněných.

Naše školství jeví známky změn a už jsou školy, kde neplatí podobenství v citaci: „Skupinka turistů sedí v autobuse, který projíždí přenádhernou zemí – kolem jezer a hor, zelených polí, řek. Ale v autobuse jsou zatažené záclonky. Ti lidé nemají ani potuchy o tom, co je za okny, a tak tráví cestu tím, že se handrkují o to, kdo bude sedět na čestném místě, komu se bude tleskat a na koho se bude pohlížet s úctou. A v tom také setrvají až do konce cesty.“

„Když mi bylo 5, máma vždycky říkala, že štěstí je klíčem k životu. Když jsem pak šel do školy a ptali se mě, čím chci být, až vyrostu, napsal jsem: CHCI BYT ŠŤASTNÝ. Řekli mi, že jsem nepochopil zadání. Já jim odpověděl, že nepochopili život.“ John Lennon

Institut pro politiku a společnost, Debata na téma: Zanikne škola, tak jak ji dnes známe?, 16.2.2017

DE MELLO, A. Cesta k lásce. Brno: Cesta 2005. ISBN 80-85319-67-5, str. 13.

GAARDER, J. Sofiin svět. Praha: Albatros 2012. ISBN 978-80-00-02895-8, str. 56.

http://www.h-mat.cz/hejneho-metoda

Co nám šeptá oceán

Pandanus
Uvedu zde citaci z mé oblíbené knihy, kterou vytáhnu vždy, když se potřebuji naladit na pravdu v sobě a podpořit se. Vidím se, jak jdu vlnami a je mi hej 🙂 Nádhera…
Citace z knihy: Co nám šeptá oceán, Sergio Barbarén, METAFORA 2006, ISBN 80-7359-049-2: str. 96 – 102.
Dochází mi význam slov “co kdyby…”. Neexistují. Nejsou skutečná, jsou jen výplodem lidké mysli. Jedno je však jisté: každodenní život mě neustále staví před nějakou volbu – ve vztazích, v práci, ve všem, co dělám. A nyní vím, jak je důležité učinit volbu, která se neopírá o smyšlený strach, nýbrž o svobodu vyplývající z ryzího pohledu na život, z toho, že nepřipouštím, aby se ono “co kdyby” stavělo mezi mě a člověka, jakým usiluji být – že konám a chovám se tak, jak mi přikazuje mé nejryzejší já.
Už je to více než rok, co jsem učinil doto drobné rozhodnutí, jehož jediným svědkem byl oceán a rackové kroužící mi nad hlavou. A přece dodnes nevycházím z údivu nad tím, jak jedna prostinká volba učiněná srdcem dokáže od základu změnit život. už se nebojím surfovat sám. A nejen to: už se nebojím dělat sám mnoho dalších věcí.
A ono “co kdyby” ? Inu, spí schoulené někde v nejzazším koutku mé mysli, a tak je to správné.
….
Život neovladatelně pádí dál. Ale od chvíle, kdy jsem znovu nabyl dětskou duši, mě už nemíjí. Ponesu-li si v sobě své dětství dál, nikdy nezestárnu. Dokonalý je podle mě ten dospělý, který dosáhl souladu s oním věčným dítětem v sobě. Najednou opět nahlédne život dětskýma očima a každý nový den ho bude stále znovu uvádět v úžas.
Dnes už vím, co je na svobodě nejdůležitější: skýtá mi možnost rozhodovat se v souladu se svým vnitřním přesvědčením. na každém osobním rozhodnutí je nejbáječnější, že ukáže-li se mylným, mohu z toho vinit jen sebe: ukáže-li se správným, mohu za to vděčit jen sobě.
Má svoboda mi dává volnost nazírat věci takové, jaké jsou, a ne jaké by měly být podle jiných, má svoboda mě naplňuje pravdou, která mě obklopuje. A to mi dává naději. Neboť věřte, nevěřte, svět je plný zázraků, překrásných zákoutí a myšlenek, jež jsou zde pro všechny, kdo jsou ochotni dát životu příležitost.
Uvědomuji si, že mým největším bohatstvím nejsou hmotné statky, nýbrž touha vlastnit jich co nejméně. Uvědomuji si, že jediné, co si chci uchovat, jsou vzpomínky na tyto jedinečné chvíle pravdy. Oč niternější spojení navazuji s touto částí svého já, o to více chápu, co je svoboda. O to šťastnější mohu být ve všem, co provází můj život.
Nech se vést jazykem pravdy, když nic jiného nezabírá, aby tě přivedl k pravdě o tobě. Vyber si vlastní ryzí model žití a čerpej z moudrosti, která vychází z tvé duše. U mě to zabíralo přímo zázračně a pomáhalo mi objevit, kdo skutečně jsem. A třebaže jsem přišel na to, že mám spoustu špatných a pár dobrých vlastností, nemohl jsem si o sobě nic nalhávat. Jsem přesvědčen, že toto je první krok k pochopení toho, kdo jsem, první krok k předsevzetí stát se lepší lidskou bytostí, než jsem byl včera a předevčírem.
V životě jsou věci, které odkládáme na později, ale zjistil jsem, že jak roky plynou, měli bychom se naučit žít tak, jako by nebylo žádné zítra, protože nejdůležitější je nynější chvíle. A jestliže dokážu žít naplno každý okamžik svého bytí, na konci cesty dosáhnu života plného radostných okamžiků. Tehdy si budu moci říct, že jsem skutečně žil.
Zemřít není zlé, zlé je nežít naplno…
Surfař – samotář je ten, kdo – jsa součástí moře – nejen ví, odkud vlny přicházejí, ale i kam ho mohou zanést.

2. stránka z celkem 612345Poslední »