Cesta životem

Lucie Kramperová

Archives: Vzdělávání a školství

Jak vybrat školu pro nás a naše dítě? (III.)

KROK 2: VÝBĚR ŠKOLY

Výběr školy znamená: jít se do ní podívat s naším dítětem, které se do školy těší; podívat se do výuky, pobýt tam; mluvit s paní učitelkou / průvodcem, podívat se, jak mluví s dětmi, jaké používají metody, co nabízí, …

Volbu mezi dvěma nebo více variantami mohu posílit vizualizací jednotlivých variant, nebo vizualizací své vlastní otázky Co je pro mě škola? (je to to, co znám z minulosti, nebo něco jiného?) Mohu si představit své dítě v dané škole například po příchodu do školy ve vizualizaci, v obou nebo více variantách… Blíže k tomu v knize Jak se učí živě?

Pomocné otázky ke komunikaci se školou:

Byla mi umožněna prohlídka školy? Jak se tam cítím? Jak se tam cítí dítě?

Zajímá se škola o vás jako o rodiče? Chce vás vidět před přijetím dítěte do školy? Klade vám otázky? Zajímá se o vaši motivaci a vaše hodnoty, co se týče vzdělávání dítěte? Vyjasní vám vše, co vás a vaše dítě ve škole čeká?

Chce vidět dítě, zajímá se o něj? Jakým způsobem s ním mluví? Jak navozují přátelskou atmosféru?

Nabídne vám pro vaše dítě zkušební čas strávený ve škole před vaším rozhodnutím? (může jít o jeden den, ale také o celý týden)

Má dítě možnost potkat se s panem / paní učitelkou / průvodcem?

Pomocné otázky k našim vnitřním pocitům:

Co konkrétně mě jako rodiče na dané škole přitahuje?

– Příklad: individuální přístup : Co konkrétně pro mě znamená individuální přístup? (přesně si to vydefinujte a vykomunikujte se školou, v čem konkrétně spočívá u nich individuální přístup)

– Příklad: hodnoty školy : Příjímají dítě takové, jaké je? Kolik je ve škole/třídě učitelů na počet dětí? Shodují se hodnoty školy s našimi rodinnými hodnotami (např. nevadí vám, když dítě bude hodně venku?)

– Příklad: metody výuky : Znám je a rozumím jim? Mám možnost se zeptat, pokud jim nerozumím? Měla jsem možnost se jít podívat do hodin na praktickou ukázku? Líbila se mi?

Mám o škole nějakou pochybnost? Důvěřuji lidem ve škole? Pokud rodiče o vybrané škole pochybují, nedůvěřují, dítě se v ní nakonec nemůže cítit dobře.

Co je pro mě škola? Takovou jsem měla vizualizaci

Důvěřovat svému rozhodnutí ohledně školy pro nás a naše dítě je podstatné. Pokud jsme dostatečně pevní v rozhodnutí, vesmír nám nakonec pomůže…

Jak vybrat školu pro nás a naše dítě? (II.)

KROK 1: VYJASNIT SI V SOBĚ OTÁZKY PŘED VÝBĚREM ŠKOLY

– nalezení odpovědí na otázky níže
– sebereflexe vlastního života resp. vlastní školní docházky (co mi dala léta ve škole, co jsem se naučil/a nebo nenaučil/a)
– zvědomění si svých strachů
– zvědomění si svých přesvědčení o školství

Udělejte si doma klidný večer. Zapalte si svíčku a odpovězte si vzájemně si s partnerem na otázky níže. Odpovědi si můžete psát na papír nebo si je namalovat. Buďte kreativní.

První zásadní otázkou v rozhodování o škole pro dítě je:
Jak vypadá škola pro naše dítě?
Chci dát své dítě do státní školy? / Chci něco jiného?
Vím, co nechci? / Vím, co chci?
Co konkrétně nechci? / Co konkrétně chci?
(Vyjasnění toho, co nechci, mi pomůže posunout se k tomu, co chci. )
Existují v mé rodině společné hodnoty a cíle?
Co je pro mě/nás důležité?
Jsou tyto hodnoty shodné s hodnotami vzdělávání pro naše děti?
Co je pro mě/nás důležité ve vzdělávání našich dětí?
Jaké je naše dítě? Co potřebuje?
Společně sestavte seznam hodnot a cílů, nadepište jej „Co je pro nás důležité?“ nebo „Jak vypadá škola pro naše dítě?“ nebo libovolně jinak. Aby v tom byl nějaký řád, důležité je rovnocenné vyjádření obou partnerů (rodičů). Oba rodiče by měli pouvažovat o tom, kdo jsou, kam patří, co chtějí, co je pro ně důležité. Jestliže vypadne jeden prvek tohoto systému, může později nastat problém.

Pomocné otázky k hodnotám rodiny:
Je pro mě důležité, jak se mé dítě ve škole bude cítit?
Jsme rodiče, kteří mají touhu ovlivňovat, v pozitivním slova smyslu podporovat, hledat cesty, rozhlížet se v čem potřebuje škola/dítě podpořit? Budeme se o školu zajímat a brát ji jako součást našeho života?
Co se má mé dítě ve škole naučit?
Co má mé dítě ve škole dostat?
Jakou míru svobody by mělo dítě ve škole mít?
Jaký je rozdíl (pokud nějaký) mezi tím, co běžně dítě ve škole dostává, a tím, co chci, aby dostalo?
Jaké jsou jiné možnosti vzdělávání pro dítě v našem okolí?
Jak daleko jsme ochotni jezdit do školy? Jsme vůbec ochotni jezdit do školy mimo užší prostředí bydliště?
Máme dostatek financí na zaplacení soukromé školy? Je výše školného adekvátní tomu, co na dané škole dostáváme?  Jsme ochotni platit danou částku vzhledem k hodnotě, kterou tam získáváme?
Chci se na škole aktivně podílet? Jakým způsobem? Je to na dané škole možné?
Jak se stravujeme? Jakou stravu nabízí pro děti škola? (např. vegetariáni)

Sebereflexe, aneb co pro mě znamenají moje školní léta?

Můžete si ji napsat, namalovat na časovou osu, nebo si jen zavzpomínat. Postupně si skládáte příběh, který otevírá oči a uvolňuje zablokované energie. Poté si zanesené události prohlédněte a najděte souvislosti mezi minulými zážitky a dnešním vnímáním.  Co to vše znamená pro to, kdo jsem dnes? Co je pro mne důležité? Sebereflexe slouží k uvědomění si souvislostí. Pokud si uvědomíme souvislosti, můžeme poté učinit vědomější rozhodnutí pro naše dítě.

Podívejte se na své strachy a obavy, aneb „můžete mít strach, ale nebojte se.“

Velmi pravděpodobně se objeví pocit strachu. Strach má u každého z nás tisíce podob. Může jít o strachy ohledně budoucnosti (co si o nás ostatní pomyslí, jak to přijmou, jak to zvládneme my sami, ze špatného rozhodnutí pro dítě atd.), nebo může jít o jakýkoliv druh strachu vzniklého v minulosti. Strachy jsou také ovlivněny naší momentální situací. Potřebujeme si jen dát čas a prožít ty pocity, mít kontakt s pocitem v sobě. V tomto cvičení se nemusíme zdržovat dlouho. Jde o zvědomění strachů, pozorování a pochopení. Strachu se nepotřebujeme zbavit, ale přijmout ho jako životní nejistotu. Přijetím se strach zmenší. Do popředí se dostane důvěra. Jde o přijetí života a chuť žít. Dýchejte do břicha.

Pomocné otázky k práci s obavami:

Jak bych se rozhodl/a, kdybych se opravdu nebál/a?

Jak bych se rozhodl/a, kdybych se opravdu nebál/a?

O jaký strach jde konkrétně? (pojmenovat ho, např. v dítěti se utlumí přirozená motivace k učení, dítě se ve škole nic nenaučí, nebudu mít informace o tom, kolik toho umí, když se neznámkuje, atd.)

Jaká je příčina tohoto mého strachu?

Je to oprávněné vzhledem k dnešní situaci? Je nutné tento strach mít? V případě, že mám strach o dítě, nemám náhodou primárně strach o sebe?

Jaká mám přesvědčení o současném školství?

Udělejte si doma brainstorming, sepište si všechna vaše přesvědčení související se školstvím na papír. (například: je těžké se zorientovat, atd.) Podívejte se na ty myšlenky / tvrzení. Zeptejte se sami sebe, zda je skutečně potřebujete mít, zda s nimi můžete něco udělat (například přijmout je a pustit je, najít si potřebné informace, vyvrátit negativní přesvědčení zkoumáním informací, potvrdit pozitivní přesvědčení, atd.)

Naše vnitřní přesvědčení v konečném důsledku ovlivňují naše chování, určují hranice našich možností. Například mylně vytvořené přesvědčení o nějaké škole, aniž bychom měli dostatek informací, nebo naopak přesvědčení o skvělé volbě jiné školy, aniž bychom se tam šli podívat, vyjasnit informace a nacítit atmosféru dané školy, může opět znamenat nutnost řešení v budoucnu.

Papír s vypsanými přesvědčeními (zejména těmi, které nám neslouží) můžete poté spálit nebo roztrhat nebo zahodit. Nepotřebujeme jej.

Jakékoliv rozhodnutí je jen další cesta, další vývoj a učení se novému. V umění žít neexistuje žádný ideální stav.

Co je pro mě škola?

Co je pro mě škola?

Vidím obrazy. V nich vidím děti i dospělé, kteří tu školu dělají. Vidím rodiče dětí. Vidím rozkvetlou louku, plnou květů, menších i větších. Není jich moc, ale postupně rozkvétají tak, že louka vypadá plně. Je plná. Plná naděje. Květiny rostou do výšky, některé rychleji než ty druhé. Nesoutěží spolu, která bude větší, vlčí mák se nechává přerůst pampeliškou a má z toho radost, neboť ví, že i on je jedinečný, krásně červený, svůj. Učí se od sebe navzájem. Povídají si. Vědí, že jsou takové, jaké jsou. Mohou cokoliv říct a sdílet, co je trápí a co by chtěli udělat nebo změnit, co by se chtěli naučit. Učí se. Nemají limity. Nikdo je nezastříhává ani nehnojí. Rozkvétají, odkvétají a zase rozkvétají. Rostou. Limity těch rozkvétajících rostlin jsou jen konce, které čekají na své překročení. Není tam usilování o to být dobrý. Je tam radost z růstu. Radost ze života. Radost ze sdílení s druhými – ze sdílení života. Otevírají se stále nové a nové dveře poznání o sobě samém a o světě. To je ta škola. Škola života a život ve škole. Obsahuje všechny barvy a všechny vůně. Všechny pocity a všechny prohry i vítězství. Všechna učení se.

V dalším obrazu vidím kruh, kruh dřevěných špalků, oheň a kolem něj sedí děti – květiny různých tvarů a velikostí. Slyším zpěv, kytaru, plápolající oheň, hlasy a radost. Některé květiny jsou v kruhu schopné sdílet hned, jiným to trvá déle. Třeba i pár měsíců. Květy jsou dlouho zavřené, jsou přirozeně zalévány, nasávají potřebné živiny svými kořeny. A jiné jsou rozkvetlé. Jiné tančí.

Obrazů, metafor může být mnoho, ale jedno mají společné, je tam radost, sdílení a učení se od sebe navzájem. Učení je hluboké. Vedle učení se znalostí je tam učení se skutečně podstatných věcí pro život. To, že jsme součástí vesmíru, žijeme na planetě Zemi, která je součástí vesmíru, žijeme na světadílu a v zemi, která je součástí planety Země, žijeme ve městě a v místě, které je součástí širšího celku. Žijeme doma v rodině, v lepším případě s oběma milujícími se rodiči. Jsme člověkem, který je jedinečný a je součástí tohoto všeho. Jsme propojeni s ostatními s minulostí a přítomností. Naše životy a volby se mění v každém okamžiku. Dnes si tvoříme naše zítra.

 

Jak vybrat školu pro nás a naše dítě? (I.)

V jádru jsem průvodkyně životem, sama se životem dost učím a ráda toto své učení předávám dále. Dlouhou dobu jsem byla závislák na různých typech workshopů, asi kvůli tomu, že jsem měla pocit, že něco objevuji. Dlouhou dobu jsem věřila, že školy a vzdělání jsou základem životního úspěchu. Dnes už vím, že základem života je spokojenost, vnitřní pochopení sama sebe a splynutí sama se sebou a učení se životem samým (třeba prostřednictvím vlastních dětí, ve vztazích,…). To mi ve školách, které jsem v rámci svého vzdělávání absolvovala, nikdo nikdy neřekl. Teď tančím svým životem…

Většinou od malička víme, jaké je naše poslání. Pokud dostaneme podporu, pak nemusíme plnit očekávání rodičů nebo společnosti.

Výběr školy pro dítě je životní volbou.

Loni jsem vybírala školu pro dceru Sofii, prožila jsem si to do detailu. Co jsem se přitom naučila?

  • je dobré zrušit veškerá svá přesvědčení o školství
  • je dobré si najít všechny informace, které potřebuji
  • je dobré si udělat vlastní sebereflexi své školní docházky
  • je dobré se podívat na všechny své pocity s tím související
  • je dobré si ujasnit, co skutečně chci pro své dítě
  • je dobré se zamyslet nad tím, jaké je moje dítě a co potřebuje
  • je velmi podstatné shodnout se s tatínkem dětí
  • že ne všechno máme pod kontrolou
  • vše, co přitom nevyjde, je naprosto v pořádku (ukáže se to později)
  • je dobré všímat si “nenáhod”
  • uvědomila jsem si, jak je důležité důvěřovat svým vnitřním rozhodnutím (ustát si je)
  • že výběr základní školy pro nás resp. pro naše dítě je volbou životní…
  • že žádný ideální stav neexistuje, žádné naše rozhodnutí nám nedá jistotu v dnešní nejisté době – při volbě jakékoliv varianty budeme čelit novým životním výzvám (ať už je to vyjasňování určitých otázek v rámci komunity rodičů, nebo komunikace s učiteli, s dítětem,…)

Podrobněji se o celém procesu rozepisuji v knize Jak se učí živě?

Dnes je vcelku běžné „vědět, co nechci“, ale „vědět, co chci“ ne. Jasnou představu o tom, co chceme, někdy hledáme delší dobu. Nasáváme do sebe vše dostupné kolem a odvádíme tak pozornost sami od sebe. Když víme, co nechceme, pak můžeme najít to, co chceme. Odpovědi bychom měli hledat v sobě.

Přála jsem si dceru. A mám ji. Mám dokonce dvě, krásná malá stvoření. Ve chvíli, kdy se nám narodí děti, se v nás probouzí naše šrámy, bolesti, radosti a ony nám je zrcadlí. Dávají nám šanci podívat se na svůj život. Na vše, co v něm máme. Díky dětem se měníme, dávají nám jiné úhly pohledu. My jsme jim dali dar života a ony nám dávají dar podívat se na ten náš. Potřebují naši náruč, péči, lásku, přijetí a důvěru a my díky nim můžeme zahlédnout souvislosti svého vlastního života. Nedá se to ošidit. Děti přišly žít své dary, sny a svůj život.

Rozhodování o tom, do jaké školy bude Sofie chodit, probíhalo dlouho. Nevím, jak přesně dlouho. Vlastně možná už od jejího narození. Už s jejím příchodem jsem se sama začínala vracet do svého dětství a přemýšlela jsem, jak věci dělám a jak je dělat chci. Čím více se blížil školní věk, chodily mi do hlavy otázky související s jejím vzděláváním. Dívala jsem se na svoji školní docházku, na stezky, kterými šel můj život a na překážky, s nimiž jsem se setkala.  Dívala jsem se také na své strachy a bloky, které s těmito stezkami souvisí. V tom posledním roce jsem měla sama na sebe otázek úplně nejvíce.

Vždy jsem si přála, aby si moje děti uvědomovaly svou jedinečnost, aby byly silné, nevystrašené a motivované samy sebou a nikoli známkami, výkonem nebo pochvalou.

Proces výběru a hledání školy pro Sofinku byl postupný. Měla jsem předvýběr škol inovativních a zároveň otevřenou možnost školy státní v místě bydliště (i když jsem vlastně věděla, že to žádná volba není). Konečné volbě školy ale předcházely moje různé emoční stavy, kdy jsem skutečně nevěděla, kam půjde moje dítě do školy. Některé výběry nevyšly z důvodu přeplněnosti, kdy výrazným způsobem převyšovala poptávka nad nabídkou míst v dané škole. Přesto jsem uvnitř sama sebe měla důvěru v to, že se stane něco zásadního, co nám pomůže.

V celém procesu rozhodování jsem si řešila svoje strachy. Strach ze špatného rozhodnutí, strach z demotivace našeho velmi kreativního dítěte, strach ze vzniku různých bloků u ní, strach, že bude potlačena její individualita. Některé strachy byly racionálně rozpuštěny. Ale například strach, že se nedostane na vybrané školy, se potvrdil. Možná jsem nebyla dostatečně pevná ve svém rozhodnutí. Řešila jsem své vzpomínky na svá školní léta. Řešila jsem si, proč jsem o mnoho let později v dospělosti musela začít hledat, kde je na tomto světě skutečně mé místo. Promítala jsem si celý svůj dosavadní život, co všechno a v jakých souvislostech jsem v něm musela řešit. Ptala jsem se sama sebe, jak to že mám chuť k celoživotnímu vzdělávání a věřím na to, že nejvíce se učíme životními zkušenostmi. Uvědomovala jsem si své hodnoty, co se týče vzdělávání vlastních dětí.

Uvědomovala jsem si důležitost komunikační trojice dítě – škola – rodina. Uvědomila jsem si, že nevyznávám žádný vzdělávací směr ani metodu. Jde mi jen o to, aby mé děti byly ve škole šťastné, aby rády žily, do školy se těšily, aby měly samy ze sebe dobrý pocit. Aby se ve škole setkávaly s lidmi, kteří to mají stejně. S lidmi, které baví je život. Přeji si, aby nebrali život příliš vážně, aby věděli, že jakýkoliv problém má více úhlů pohledu a vždy máme volbu se dívat laskavě.

KROK 1: VYJASNIT  KROK 2: VYBRAT ŠKOLU  KROK 3: DŮVĚRA V ROZHODNUTÍ

Vyjasnění znamená:

  • nalezení odpovědí na otázky
  • sebereflexe vlastního života resp. vlastní školní docházky (co mi dala léta ve škole, co jsem se naučil/a nebo nenaučil/a)
  • zvědomění si svých strachů
  • zvědomění si svých přesvědčení o školství

Výběr školy znamená:

  • jít se do ní podívat – s tím naším malým človíčkem, který se do školy těší; podívat se do výuky, pobýt tam; mluvit s paní učitelkou / průvodcem, podívat se, jak mluví s dětmi, jaké používají metody, co nabízí, …
  • volbu mezi dvěma nebo více variantami mohu posílit vizualizací jednotlivých variant, nebo vizualizací své vlastní otázky Co je pro mě škola? (je to to, co znám z minulosti, nebo něco jiného?)

Důvěra v rozhodnutí znamená:

  • důvěřovat sobě, nenechat se rozhodit pochybnostmi okolí, už to přestat řešit (pustit to, ať se to děje)

Vysvědčení aneb Jak se učí živě?

Naše milovaná Sofie přinesla v úterý (ano už v úterý 30.1.2018) své první vysvědčení. Začíná slovy: “Milá Sofinko, …” a končí slovy: “Tvůj hlas je ve třídě důležitý.”
Při společném čtení jsem byla jako máma s prvním vysvědčením svého dítěte v ruce velmi dojatá a Sofinka se při čtení potutelně usmívala. Asi protože pod obsahem slov se neskrývala kritika, porovnávání, ale hodnotná zpětná vazba v podobě slov, milých slov. Bylo tam povzbuzení pro další proces učení se 6etého dítěte.
Dojatá proto, že jsem si zavzpomínala, že jsem na základní škole, byla tou sběratelkou jedniček a vyznamenání v touze být dost dobrá. Pro sebe nebo pro ostatní?

 I o psaní slovního hodnocení existuje řada teorií, jak by se to mělo dělat. Někdy je to ve slovech napsaná známka, jindy je v tom porovnávání, ale určitě existují příklady vnímavých textů, kdy si pisatel vysvědčení udělal prostor a nacítil se při něm na konkrétní dítě.

 Co tam podle mě hraje roli?

Osobnost učitele. Schopnosti vnímat druhého člověka (toho malého, který se třeba teprve snaží vyznat v prostředí školy).

Schopnost pojmout psaní vysvědčení jako rituál.

Vnímat dané dítě a psát to jemu (ne pro povinnost, ne rodičům, ne autoritám, ale tomu malému člověku, které třeba ještě ani neví, co že je to vysvědčení…). Prvňáčkovi řeknou konkrétní slova, která jsou psaná pro něj, daleko více než číslo, rozuměj známka. Rozumí jim. Jsou pro něj. (Je to jiné, než když celá třída prvňáčků dostane jedničky.)

Pro kolik dětí daný učitel v jakém čase píše slovní zpětnou vazbu. (Pro 60, 30 nebo 10?) Při určitém množství takto psaných vysvědčení roste riziko jednotvárnosti.

Pravděpobnost nutnosti vysvětlit něco rodičům nebo překvapení pro rodiče, kteří budou vysvědčení číst je velmi nízká, pokud škola resp. učitelé / průvodci budují vztah s rodiči, komunikují s nimi v průběhu daného pololetí. To je moje zkušenost. U nás se jen to, co probíráme při vzájemném setkávání, zhmotnilo na papír. Ale i tak to pro mě bylo dojemné. Ono totiž, něco slyšet a vidět napsané, je úplně jiné.

Dojal mě i tento článek kamarádky Báry, která vystihla i mé pocity ze školní docházky za našich mladých let a zrovna včera, když psala ten článek, jsem si říkala: „Co mají znamenat ta lákadla na odměny za vysvědčení? Přeci se neučíme pro odměny? Učíme se životem…“

Můžete si přečíst zde: http://barborauchytilova.cz/vy-svedceni-aneb-zprava-o-stavu-me-existence/

Posledních 8 měsíců jsem pracovně věnovala knize rozhovorů o inovativních školách, kterou jsme nakonec pojmenovali Jak se učí živě? Knihu pro mě byla smysluplná možnost, jak přinést v podobě konkrétních příběhů škol pohled dovnitř – na to, co se v nich skutečně odehrává. Ve školách i v lidech, kteří je dělají. V době tvorby knihy jsem si jako máma předškolačky prožívala strachy, naděje a vstřebávání informací o školách, do nichž by dcerka mohla chodit. Nakonec jsem to ponechala na důvěře v život, v sebe a v ne-náhodná setkání.

Kniha je k dostání zde: http://www.inoedushop.cz/

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.