Na tomto odkazu naleznete rozhovor se mnou před 2 lety. Musím říct, že po jeho přečtení si uvědomuji, jak rychle se život odvíjí a jak se v čase měníme. Dnes jsme jiní než včera 🙂 Je to bezva, žít tady a teď, bez řešení minulosti a bez očekávání v budoucnosti. JUST LIVE !!! 🙂 Mějte se krásně. Lu.
Je 2.3.2016 a můj brácha vyráží do jiné země žít nový život. V podstatě jisté je tam to, že má letenku na dnes 21:30 do Londýna a zpočátku má možnost bydlet u našeho bratrance Tomasze. Cílem je také najít dobrou práci, která ho bude bavit. Měla jsem nápad napsat s ním rozhovor a postupně přidávat další otázky a zprostředkovat tak informace i jeho přátelům i jiným lidem, kteří se chtějí nechat vytrhnout z každodennosti třeba sledováním jiného příběhu.
2.3.2016 Vydáváš se dnes na cestu novým směrem, jaký máš pocit?
Pocity jsou velmi smíšené, na jednu stranu se těším velmi, na druhou se mi do hlavy i srdce vkrádá velký smutek. Poslední dny byly hektické, dojemné loučení s mnoha přáteli. Ale až dnes to na mě všechno dolehlo se vším všudy.
Kam jedeš?
Město Guildford v Anglii. Cca 80km jižně od Londýna.
Co tě vedlo k rozhodnutí jít jinam?
Vedlo mě k tomu především uvědomění, že toužím po velké změně. Zkusit žít v jiné zemi mě poprvé napadlo už asi před patnácti lety. Poslední roky jsem hodně cestoval, používal jazyky, poznával lidi a jejich odlišné styly života a to uvědomění ve mě zrálo a zrálo. Pak přišlo rozhodnutí dát výpověď v zaměstnání a touha dělat něco, co mě bude bavit. A volba vydat se „ven“ byla jasná.
Jak dlouho ses rozhodoval a co bylo největším kritériem v rozhodování?
Rozhodoval jsem se přes rok. Nejdříve jsem to smetl ze stolu a především hledal důvody, proč to nejde. Až po mnoha měsících jsem začal reálně zkoumat cesty, jak by to šlo.
A tak sis koupil letenku a ve středu 2.3.2016 jsi odletěl směr Londýn. Co prožíváš první týden v anglickém Guildfordu? Jaké to je?
Mám velké množství zážitků každý den. Veškeré děni vnímám daleko intenzivněji. Všechno je nové, i třeba obyčejná jízda autobusem. Zatím nemůžu dělat nic zcela automaticky, jako jsem na to byl zvyklý v Česku. Jaké to je? Je to dobré. A jen jedna věc chybí k tomu, abych to mohl přehodnotit na skvělé.
Jak to vypadá se sháněním práce? (po 14 dnech)
A to je přesně ta věc, co do té skvělé skládačky ještě chybí. Obešel jsem nespočet podniků, rozdal dvě desítky životopisů, odpověděl na spoustu inzerátů, zapsal se do dvou pracovních agentur a zatím jediný výsledek bylo 6 odpracovaných hodin včera někde ve skladu. Ale ne, výsledků je mnohem víc a plně si to uvědomuji, ty zkušenosti jsou k nezaplacení. Nervozita, která mě první dny svazovala nohy i ústa, dnes už nebyla přítomna a odvážil jsem se zeptat na práci i v jedné luxusně vypadající italské restauraci. S prací je to tady tak, že sice míst je relativně dost, ale také je o ně dost velký zájem. Takže pokud podniky neshánějí někoho ASAP, tak si nechají třeba dva týdny na výběr uchazečů a pak jednomu z toho množství zavolají. Čili je klidně možné, že za týden nebudu stihat zvedat telefon. Nejednou se mi také stalo, že mi oznámili full staff, ale zároveň řekli, ať se stavím za týden, že už to tak být nemusí.
Máš rád kvalitní jídlo, vaříš s láskou a vybíráš si, jaké tam jsou možnosti v tomto směru?
No, na téma jídlo by se dal udělat obsáhlý samostatný rozhovor. Jako milovník jídla si v této zemi připadám opravdu šťastný. Výběr produktů je obrovský a kvalita třeba zeleniny mi připadá určitě na vyšší úrovni než v Česku. Jsou tu speciální shopy se zbožím z různých koutů světa, mnoho potravin vidím poprvé. Jedna perlička, zrovna včera jsem si v místním Tescu všiml, že v oddělení zeleniny je čtyřpatrový stojan s banány, jablky a dalším ovocem a rodiče dětí jsou připojenou cedulí vybízeni, aby své ratolesti při nakupování obdarovali vystaveným ovocem. To mi přišlo velmi kontrastní k českým poměrům, kde spousta dětí při nákupu v supermarketu žmoulá rohlík.
Ceny jsou po přepočítání na Kč samozřejmě o něco vyšší, ale není to žádná tragédie. Lidi jsou tu opravdu hodně stimulovaní, aby nakupovali co největší množství najednou. Množstevní slevy jsou výrazné, zeleninou počínaje a třeba pivem konče. Do jaké míry ovšem platí – kup vice, utratíš méně, nedokážu objektivně posoudit. Ještě jsem množstevnímu šílenství nepropadl.
Jací jsou lidé, které potkáváš?
Převážně velmi milí a přátelští. Zdraví zcela automaticky, hodně mluví, usmívají se. Jsou ochotní pomoci.
28.7.2016 (po 5 měsících, teda pěkně dlouhá pauza, mezitím nespočet reportů o zážitcích, jak to shrnout?..) Jak je po 5 měsících v Anglii? (celkový stav mysli)
Jak je? Směle můžu napsat, že skvěle. Všechno kolem mě se naprosto vyklidnilo, takže mysl nemusím příliš zaměstnávat zbytečným přemítáním a můžu prostě jen dobře žít. Tak, jak jsem doufal a možná i lépe. Určitě lépe, mám práci, kterou mám velmi rád, kolem sebe dobré lidi, otevřely se mi nové možnosti cestování a už se tolik nebojím dělat změny ve svém životě, protože vidím, že udělat pár velkých změn dokáže člověka ohromně posunout kupředu. Zrovna se chystám na dovolenou do Česka. Maximálně se těším a zároveň vím, že se budu těšit i zpátky do Anglie. Soulad domovů, paráda.
Kdy se zlomilo počáteční velmi těžké období a proč byl začátek těžký?
Období nejistoty, které trvalo cca první dva měsíce, bylo pro mě dost náročné na psychiku, vystřídal jsem 8 zaměstnání během osmi týdnů, moje vysněná práce, kterou jsem měl jako cíl (vaření v restauraci), se stala mou noční můrou a úplně mi otočila názor na tento druh komerční činnosti. Všechny joby byly jen takové záskoky a stálou práci i přes nějaké přísliby ne a ne sehnat. Naděje se často střídala s beznadějí. Finanční rezervy se tenčily a do toho přišly problémy se sháněním nějakého rozumného bydlení. A pak to přišlo, během jednoho týdne jsem získal stálou práci i nové bydlení. Veškerý stres a tlak odplul, jak lodička po vodě někam do neznáma (a už je nechci v téhle megapodobě vidět).
Jakou máš práci? Co ti dává?
Dělám Garden Maintenance – údržba zahrad, to znamená velmi různorodá manuální činnost v přírodě (tak svou práci nazývám jáJ). Bydlím v nejbohatší části Anglie, velkých domů (občas až paláců) s velkými zahradami je tu mnoho a mnoho, takže přestože tu funguje nespočet zahradnických firem, tak o práci rozhodně není nouze.
Co mi dává? Především konečně dělám něco, co mě baví a tenhle pocit absolutně ovlivňuje veškeré moje fungování tady. Psychika pracuje rázem úplně jinak. Tím pádem se mi daří i na ostatních úrovních bytí a žití.
Co podle tebe vedlo nejvíce k tomu, že jsi dobrou práci sehnal? A jak se to událo?
Po těch dvou krušných měsících jsem měl dvě možnosti, buď dělat něco, co mě úplně nebaví a mít se dobře a nebo si najít něco, co mě bavit bude a mít se ještě lépe. Ale pro zahraničí jsem se rozhodl především proto, že jsem toužil spojit práci s určitým vnitřním naplněním. Takže jsem vytrvale hledal, odpovídal na inzeráty, posílal životopisy…
Až jednou…má odpověď na inzerát byla vyslyšena a zavolal mi jakýsi Matěj, tehdy neznámý Čech, nyní můj šéf, spolupracovník a kamarád v jedné osobě.
A jak se teď tedy máš?
Dobře samozřejmě 🙂
Pokračování příště 🙂
V osobních příbězích je zvláštní kouzlo, miluji je. Mohou nás mnohému naučit, i proto jsem se rozhodla vést rozhovory s obyčejnými neobyčejnými lidmi. Jedním z nich je kamarádka Anička, která je propagátorkou vědomého života, ženství a mateřství.
Ani, označuješ se jako propagátorka vědomého života, ženství a mateřství. Jak jsi na tento popis sama sebe přišla?
Vše začalo už v roce 2011, kdy jsem ležela v nemocnici a vědomě jsem se rozhodla změnit můj dosavadní život. Pak se to skládalo vše do kupy jako mozaika. Od prvního vnímání mojí ženské podstaty, kterou jsem do té doby potlačovala, objevení darů ženské cykličnosti, přes vědomé rozhodnutí pro manželství, vědomé početí potomka a vědomé plánování porodu. Ten byl pro mě dosud nejsilnějším a naprosto transformačním zážitkem. Dal mi obrovskou sílu. Sílu tvořit, přivádět k životu vše, co chci, aby žilo. Dal mi sílu věřit sobě, vlastnímu tělu a svým pocitům. Dobu na rodičovské dovolené jsem si plánovala darovat. Chtěla jsme během ní najít vlastní skutečné povolání – tedy to, co mě povolává k tomu, abych to dělala. Trvalo mi to skoro rok. Pořád jsem se sama sebe ptala: „Kdo jsem? Čím mohu být lidem prospěšná? Co umím?“ A při jedné procházce s kočárkem v lese to ke mně samo přišlo. Bylo to něco tak osobního, že jsem hned věděla, že to je ono.
Co tě teď v životě baví?
Největší radost zažívám, když můžu spoluvytvářet spokojenější svět. Ať už je to smíchem, kdy vedu pravidelná setkání jógy smíchu, nebo při pořádání různých aktivit pro další ženy a hlavně maminky v mém okolí. Baví mě budovat vztahy, propojovat lidi navzájem a dělat smysluplné věci. Taky se ráda chodím procházet se synkem do lesa. Jsem tam jen tak s ním jako jeho pozorovatel. Sleduji nadšeně, jak si dovede celý ten čas nacházet vlastní zábavu a přemýšlím nad tím, co právě zkoumá. Je to fascinující, uklidňující, naplňující a hodně zklidňující pro mojí občas hodně uspěchanou povahu.
Baví tě dělat smysluplné věci. Máš pocit, že jsi ten svůj smysl života našla?
Ano. Našla jsem smysl života v dělání smysluplných věcí. Jen to není statický stav, ale neustálý proces ladění a osobního zjišťování, co mi smysl dává a co už třeba ne. Aktuálně jsem našla smysl života v učení se, rozvíjení vlastních schopností a dovedností, v budování dlouhodobých vztahů, v podpoře dalších lidí na cestě za jejich sny a plynutí s proudem života, který se každý okamžikem trochu mění…
To zní hezky, máš to srovnané a užíváš si každé chvilky. Jak podle tebe vypadá spokojenější svět?
Žijí v něm sebe-vědomí lidé, kteří mají respekt k Matce Zemi. Umí říct, co potřebují, a dovedou respektovat názory ostatních. Věnují svůj čas především činnostem, které je baví, naplňují a mají v nich potřebu se nadále zdokonalovat a předávat svoje zkušenosti dalším lidem. Také se snaží delegovat neoblíbené až nesnášené činnosti na další lidi, které tyto činnosti baví. Znám pár takových lidí, kteří tvoří spokojenější svět a většinou jsou nepřehlédnutelní svojí vnitřní vyrovnaností a spokojeností. Mají zájem o život a dovedou naslouchat, nehodnotit, přijmout druhé takové, jací jsou. V jejich přítomnosti cítím určité zklidnění a harmonii.
Co ti dává jóga smíchu? A co dává druhým lidem z tvého pohledu?
Smích beru jako způsob meditace, protože když se vydatně směji, tak zapomínám na celý svět. Vnímám jen, jak mnou doslova lomcují otřesy bránice. Pravda takový výživný smích mě nepohltí pokaždé, ale je skvělé, moci se ponořit do smíchu a prostě jen být tady a teď a užívat si to. Až s tréninkem smíchu jsem pochopila, že mi přináší fyzické i psychické uvolnění, které jsem do té doby nezažila. Navíc po lekci jógy smíchu často zažívám pocit radosti, spokojenosti, propojení s přítomnými lidmi i celým vesmírem. Také je to velké naplnění, když cítím, že se mi podařilo tento zážitek zprostředkovat dalším lidem. Obecně si myslím, že lidé milují smích a podvědomě cítí, pokud jej mají málo. Je to náš nejpřirozenější lék, který startuje imunitní systém, vyplavuje do těla endorfiny, uvolňuje napětí a tedy i stres a vede lidi zpět k sobě samým. Častý smích dává lidem nadhled nad situacemi, které na první pohled k smíchu nejsou. Uvolňuje naši autentičnost a prožívání emocí jako takových. A to všechno lidé podvědomě vědí, proto je smích láká a tak snadno dovede přeskočit z jednoho na druhého.
Haha, směji se .. jen tak.. Cítím, že smích je léčivý. A taky vzpomínám na jednoho moudrého muže, který mi před rokem nenápadně řekl, že mi sluší „smát se“. Je jóga smíchu i pro lidi, které jako první napadne, že se přeci na povel smát nejde? Napadá mě, zda prostě nejde o přístup k životu. Zvolím-li úsměv, pak se můžu i smát…
Ten, kdo o józe smíchu slyší poprvé, tak reaguje většinou právě ve smyslu: “Co to je za nesmysl? To vážně jde, smát se bez důvodu?” Nicméně právě tohle zastavení, podumání a otevření se i jiným možnostem buď vzbudí u člověka zájem takový smích zkusit anebo ne. Na mých hodinách smíchu se lidí na začátku ptám, s jakým očekáváním přicházejí. A ve většině případů je to právě jejich zvědavost. Mám zkušenost, že za mnou zatím chodí lidé velmi otevření, s chutí zkoušet nové věci. Takže ano, myslím si, že to je i o vnitřním postoji k životu.
Napadá mě ještě otázka? Zkoušela jsi to v MHD nebo někde na podobném místě?
Možná tě překvapím, ale nezkoušela. Přesněji nezkoušela jsem cíleně vzbudit v cizích lidech smích v MHD či jinde. Jde o princip. Jóga smíchu je dobrovolná aktivita. Lidé se u ní vědomě chtějí smát. Tady není místo pro žádnou forma nucení a znásilňování lidí k určité emoci. Podle mého názoru není rozdíl v tom, když budu na lidi pořvávat s cílem dostat je do hněvu, anebo se vedle nich budu cíleně smát a tím se snažit vynutit smích i u nich… Pořád to je forma násilí a nerespektování jejich aktuálního vnitřního nastavení.
Ano, rozumím a souhlasím, že nenásilná komunikace je nutná. To mě napadlo spíše pro pobavení. Sama často přemýšlím, jak rozveselit ty zachmuřené obličeje v MHD. Rozveselit neznamená rozchechtat. Má to i dvouletá Vanessa, marně hledá na „společenských“ místech oční kontakt a nějakou spřízněnou duši, která by jí věnovala chvilku pozornosti, prostě kontakt. To jí se už párkrát někoho aspoň pousmát podařilo. Já jsem asi spíše myslela obyčejný úsměv…
Úsměvem taky v MHD nešetřím a občas naváži oční kontakt s někým ze spolucestujících. Je to příjemné, ale ne moc časté. Většinou se mi to zadaří, když jedu s mým synkem, ten je v navazování kontaktu s úplně cizími lidmi mistr. Nevadí mu vejít někomu do cesty, chytnout ho za ruku, opřít se mu o nohu nebo prostě začít na někoho mluvit a zatáhnout ho do svého „tématu“. Nechávám ho a jen pokud vidím, že to dotyčného člověka obtěžuje, tak zasahuju do této bezprostřední dětské komunikace.
Jsi spokojená s tím, jaký je o jógu smíchu zájem?
Ano, je příjemné šířit vlnu smíchu dál mezi lidi. Zatím pořádám každoměsíční seznamovací setkání s jógou smíchu. Většina lidí přijde jednorázově. Proto ještě víc se těším na chvíli, kdy budou lidé chodit opakovaně a já budu moci pořádat pravidelné Kluby smíchu. To jsou setkání pro všechny, kteří jógu smíchu znají a chodí opakovaně. Na takových hodinách se můžeme víc položit do smíchu, zapojit naši dětskou hravost na maximum a inspirovat se smíchem navzájem. Zatím se na Klubech smíchu scházíme převážně s dalšími instruktory, kdy se smíchem doslova dopujeme.
Jde dělat jógu smíchu s dětmi? Jaká to má specifika? Děti se ještě smějí přirozeně docela často i maličkostem.
Samozřejmě, že jde dělat jógu smíchu i s dětmi. S těmi nejmenšími jen v podobě různých grimas a lehkého smíchu nebo třeba různých druhů zvířátkového smíchu. S dětmi předškolního a školního věku je to hodně o pohybu a kreativitě právě při různých hrách. Ale jak říkáš, děti mají ještě pořád dostatek smíchu vlastního. Pro ně je asi nejzábavnější ta možnost vyřádit se a zapojit fantazii. Smích jako takový chybí především dospělým, kdy převládne vážnost dospěláckého života. Nebo jsou to smíšci, které ale ostatní okřikují, že se smějí “nevhod”. Proto se zaměřuji zatím převážně na zprostředkování intenzivního smíchu dospělým osobám.
Aničko, děkuji Ti za zajímavý rozhovor, který může být inspirací dalším lidem. A hodně štěstí a spokojenosti na Tvé další cestě životem.
Více o Aničce se dozvíte na www.anna-cerna.cz
Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.
Simča je od malička velký snílek, který časem zjistil, že sny se plní, takže v tom pokračovala, i když druzí si mysleli něco jiného. Je cílevědomá, empatická, odvážná, klidná a rebel. Potřebuje svobodu a stále se pouštět do nových věcí. Miluje Itálii, jižní Ameriku, Mexiko, teplo, moře, palmy, slunce, rozpálený letní písek na pláži, exotickou hudbu v rytmu bachaty a salsy.
Simčo, my jsme se spolu domluvily, že spolu uděláme rozhovor na téma některé z tvých cest. V poslední době se pouštíš do dalekých cest. Pro mě je takový rozhovor vlastně zprostředkování cesty a inspirace. Nasaju to místo a tu atmosféru. Dává mi to nadhled do života. Tato forma zprostředkovaného cestování může inspirovat i další lidi prostřednictvím malé části tvého osobního příběhu. Mám příběhy krásných lidí moc ráda.
Kde jsi všude poslední dobou byla? O čem bys chtěla dneska mluvit?
Minulý rok byl hodně o cestování. Jsem za něj moc vděčná, protože jsem toho poznala opravdu hodně. V roce 2014 jsem vycestovala jako Au pair do Ameriky a volných víkendů jsem využívala k cestování po Americe. Tedy Severní Amerika, Mexiko a teď na podzim jsem byla v Peru. Nejvíce mě oslovilo Mexiko a Peru. Vždy mě to tam táhlo a měla jsem to štěstí navštívit tyto dvě země hned po sobě. Do té doby jsem upřednostňovala Itálii a Evropu, ale Mexiko a Peru jsou mi nejbližší. Chtěla bych dnes mluvit o Peru.
Co ti dalo Peru?
Nadhled. Vrátila jsem se taková, že na vše se dívám úplně jinak. Jednalo se o expedici, pracovala jsem hodně sama na sobě. Pořešily se mi tam problémy vztahové, pracovní. Jako bych tam dříve žila, je tam nádherná příroda, lidé jsou jiní. Tato část světa se mnou souzní. Pokud bych měla mluvit o tom, co jsem tam prožila. Tak týden v džungli a týden v Andách, v horách. Pocit – nikde jinde jsem se necítila tak bezpečně jako v džungli, pocit bezpečí a svobody, zažila jsem tam ten skutečný život, jaký bychom měli žít. Život v džungli je opravdový, tam ti lidé ani nemají důvod být nemocní. Na cestě do džungle jsme projížděli vesnicemi a místní lidé si pohodlně hověli ve stínu a jen tak třeba prodávali kokosy nebo manga. Oni peněz moc nepotřebují. Všechno, co potřebují, je jim dáno přírodou – teplo, jídlo, léky, které jim dává příroda. Stačí jim stříška z bambusu, protože je tam teplo. Jsou nezávislí na umělých lécích, protože se léčí bylinkami. Amazonie má léky na všechny nemoci, i na ty, které se u nás prý léčit nedají. Když to člověk vidí, tak vše nějak přehodnotí, dívá se na naše problémy jinak… a začíná se sám sebe ptát, kde je teda pravda? Je jiné být v Limě a je jiné být v džungli, džungle je takové pohlazení po duši, projíždět džunglí, být v džungli je jako být v ráji.
Co sis vzala z cesty do Peru pro tvůj současný život?
Mám pocit – džungle je tady v Evropě. Tam je život. Najednou materiální věci tam nebyly důležité. Tam je skutečný a bohatý život. My si myslíme, jak jsme tady vyspělí a bohatí, ale přitom skutečný život a bohatství je o něčem jiném. Myslíme si, co všechno tady nemáme, ale už si neuvědomujeme, co nám tady chybí. Byla jsem na masáži celého těla u indiánky. Já si myslím, že jsem zdravá, protože dělám pro zdraví hodně, ale příšerně to bolelo i mě. A někteří zdatní muži, kteří tam byli také, měli co dělat, aby to zvládli. Indiánka říkala, že jsme v Evropě hodně nemocní, ptala se nás, jak tak vlastně dokážeme žít? A taky jsem se tam napila ayahuasky. Do Peru jsem chtěla jet po přečtení knihy Celestýnské proroctví, ale když jsem se dozvěděla o ayahuasce, tak to bylo jasné. Bylo to daleko, stálo to hodně peněz. Člověk má pocit, že si to nemůže dovolit, ale najednou to vymizí. Poskládá se to a jde to, není to nemožné. Hned po videu z expedic v Peru jsem věděla, že tam pojedu a i kdy. Cítila jsem to.
Ayahuaska je liána, kterou připravují šamani. Záleží, jaký šaman ji připravuje a jak, vše má vliv. Je důležité pít ji se šamany, kteří nás chrání při obřadu a řídí celý proces. Je to léčivá rostlina, také lék na spoustu zdravotních problémů. Jsou jí 3 typy, o kterých vím – jedna léčivá (čistící), po další jsou vize, a pak je černá ayahuaska nejdivočejší. Ayahuaska dá člověku to, co zrovna potřebuje.
Napila ses tedy ayahuasky, se šamany, v džungli…
A ještě do toho třeba začalo v magické džungli pršet. Příroda přišla na pomoc nás více pročistit a zbavit bloků.
Čím se tedy vrátila Simonka do Čech jiná?
Vrátila jsem se tak, že najednou jsem měla srdce otevřené. Hodně jsem to poznala v práci, začala jsem ji mít ráda, přístup k lidem se změnil. Dělám to upřímně. Vyřešily se mi vztahy. I mé zdraví, které se neprojevilo přímo tam, ale narazila jsem na lidi, kteří si zdravotní problémy pořešili sami dříve a já taková setkání neberu náhodou. Mám pocit, že mi je Peru přivedlo do cesty, aby se mnou sdíleli své zkušenosti, které mají pomoci i mě.
Co ještě bylo v džungli zajímavého?
Potkala jsem pavouky, kterých se bojím. Ale tam mi nevadili. Džungle nám nechce ublížit. Když do ní vcházíme s dobrým úmyslem, tak nám neublíží a naopak, když máme nedobrý úmysl, tak hada potkáme rychleji. První týden jsme spali v moskytiérách, komáři nás štípali, to nám nevadilo (nebo aspoň mě ne). Koupali jsme se ve vodopádu, nebylo potřeba používat celou dobu nějaké mýdla nebo šampony, měla jsem nádherně jemnou kůži po celý pobyt. Po ayahuasce se snižuje tlak, člověk je takový slabý, ale pobyty u vodopádů vždy vrátili sílu. Vodopády byly obrovsky silné, dodávaly mi energii, jezdili jsme na silová místa, kde jsme meditovali a kde k nám chodily vize. Příroda je tam moc silná. Jsou místa, kde už se člověk ani nedostane, neprozkoumaná příroda, kameny tak vysoké, že vás tam řeka vůbec nepustí. Když se chce někam dostat helikoptéra, tak to příroda nějak zařídí, že se zhorší počasí a tak podobně.
Co se jí v džungli?
My jsme pili ayahuasku a k ní patří dieta. Ale vařili nám výborně. Snídali jsme ovoce, vajíčka, pečivo, k obědu zeleninu, vajíčka, ti co jí maso, měli třeba ryby, rýži, pak už se od oběda nejedlo, protože večer se pila ayahuaska. Je tam spousta druhů ovoce, které tady ani neroste, a je výborné. Pili jsme vodu z vodopádu, to bylo to nejlepší, co jsme kdy mohli pít. Byla studená, ale to nevadilo, protože bylo nádherně teplo. Nevím, ani kolik stupňů bylo. Nebyla jsem vůbec unavená, spala jsem 4-5 hodin denně, ale plná energie. Měla jsem důvěru v proces. Cítíš se tam bezpečně.
Jaký máš nejsilnější zážitek?
Džungle a ayahuaska. V horách bylo taky pěkně, ale na mě už větší zima.
Viděli jsme i obyvatele džungle – opice, papoušky, mravence…. A pavouci byli všude.
Ti pavouci – skočil na mě pavouk u vodopádu, byl malý. Já se pavouků normálně bojím, ale jo, řekla jsem mu: „Ty mě zkoušíš, viď?“ Pavouků se bojím, ale nevadilo mi to tam. Byli tam vzácní brouci a mravenci. Když tito mravenci cestují společně a je jich hodně, dokážou obklíčit a zabít jaguára. Jejich štípnutí také dokáže vyléčit cukrovku.
Musí být člověk na léčení naladěný?
To místo tě vždycky zavolá. Nějakým způsobem cítíš, že tam máš jet. Informace o možnosti jet do Peru přijde k těm lidem, ke kterým má přijít. Člověk, který na to není připravený, tuto informaci vůbec nepřijme, jen kolem něj proletí.
Nechala ses očkovat nebo ses zdravotně na cestu do Peru připravovala?
Ne ne. Akorát tam byla nějaká dieta, byly věci, které jsme nemohly jíst, ale bylo to jen kvůli ayahuasce. Co se týká očkování, tak nám říkali, že není nutné. Ale i kdyby bylo, já bych se očkovat nenechala.
S kým jsi tam jela?
Tak to jsem zjistila až na letišti, bylo nás asi 20. Byli tam i lidé mladí, já jsem byla nejmladší, takže od 26, asi do 60, namíchaní, úžasná skupina, všichni jsme si sedli.
Jaký dlouho tam trvá let?
Let trval 12 hodin tam a zpátky 10 hodin. Je zajímavé, že tam cesta trvala moc dlouho, ale zpáteční let byl pocitově krátký… Už v letadle na cestě do Peru jsem se cítila šťastná.
To si myslím, že je hlavní smysl cest, získat tam nadhled, takové povznesení se nad naše každodenní problémy…
A ještě kdybych měla říct, co jsem tam zjistila, tak že vlastně
tento svět je jenom takové divadlo a my jsme tu daní a hrajeme ty hry, takže máme ty naše problémy brát tak, že se jimi máme něco naučit, že nás to zkouší, učí, proto tu jsme, jinak bychom tu nebyli. Svět je divadlo, máme si hrát a ptát se, proč se nám to děje, co nám to mělo dát, co nás to mělo naučit…
takže je to taková sranda všechno. Když jsem se vrátila, musela jsem se tady často zasmát. Jsme jenom naučení všechno brát děsně vážně a krásně si tím dokážeme komplikovat život. Někdy až tak, že z toho onemocníme.
A jací jsou místní lidé? To mě zajímá hodně…
J Amerika je mi hodně blízká. Mexičany, Peruánce mám moc ráda. S námi byli celou dobu šamani, byli s námi lovci, kteří se o nás starali a řídili lodě. A ještě jeden pán, který v té džungli žije. Vydal teď knížku o rostlinách v džungli. Umí s nimi hovořit a ví, jaké mají léčivé účinky. Říkal nám, která rostlina je na co dobrá.
Zpátky k lidem: Otevřené srdce, chuť nám vše ukázat, podělit se, předat zkušenosti. Takže především otevřené srdce.
Poznala jsi, jak žijí lidé mimo džungli? Je tam něco specifického ve velkých městech?
Ne, tam nikoho neznám. Určitě tam rozdíly jsou, to ano.
Splnil výlet tvé očekávání?
Dal mi více, než jsem čekala. Já jsem měla nějaké věci na řešení, a ty se postupně ještě řeší. Nenáhodné náhody se dějí pořád. To si člověk musí celé prožít, každý totiž tu samou zkušenost prožívá jinak. Spousta věcí nejde popsat ani slovy. Bylo to hodně silné, zajímavé, co se tam dělo. A chci se tam vrátit. Peru je velké, my jsme byli v severní části a ještě bych se ráda podívala na jih.
Získala jsi tam nějakou inspiraci, kam by ses chtěla podívat ještě kromě jihu Peru?
Já se tam chci hlavně ještě vrátit. Myslela jsem, že jednou mi to bude stačit, ale ne. Ještě letos na podzim bych tam chtěla jet, pokud Vesmír do té doby se mnou nevymyslí něco jiného. Bylo by to fajn. A Kolumbie, ta je pro mě lákavá.
Chceš se s námi podělit o poznání z ayahuasky?
To si každý musí prožít sám. To je hodně těžké, protože ty pocity se hodně těžko popisují slovy. A i já ještě v sobě ty věci vstřebávám, co to vlastně mělo znamenat, co to bylo… My jsme ten nápoj pili celkem osmkrát. Ta první byla taková slabší, seznamovací. Ty další dvě byly hodně silné. Při té druhé jsem měla pocity strachu, prožila jsem znovu svůj vlastní porod, jak jsem se narodila. Měla jsem celou dobu pocit, že jsem úplně jinde, v jiné realitě… I lidé, kteří byli vedle mě, byli prostě jiní. Jediní stejní byli šamani. Měla jsem oči otevřené, ale viděla vše jinak, odpovědi přicházely. Dalo mi to, co jsem si prožít měla.
Dále se člověk čistí, brečí, směje se, může i zvracet, člověk má různé stavy… Další noc to také bylo hodně silné, už to bylo u mě ale nádherné a pozitivní. Fakt příjemné stavy, úplně jsem se tak vznášela a cítila jsem obrovskou sílu ze svých rukou. Přiložila jsem si ruce na oči a cítila jsem, jak ta energie z rukou jde do očí. Jednu noc po ayahuasce, jsem si šla umýt ruce, mýdlem, viděla jsem tu energii – modrou skrze ruce. Namydlila jsem si je znovu, abych to ještě viděla a umyla. Někteří mohou mít normální pocity, mohou se dít různé věci, když to člověk potřebuje.
Bylo to hodně silné. Jsem teď vděčná za tu sílu. Měla jsem stejnou otázku dvě noci po sobě a proces mi řekl to samé, takže mi to nemělo říct více. Ayahuasca otevírá lidem oči.
Ano, to zní krásně. Tak důležité je, že Simča se vrátila jiná, podpořená sama sebou…
Už vím, co jsem ještě chtěla říct k ayahuasce. Cítila jsem, že mám pomáhat druhým lidem. Cítila jsem zvláštní energii. Pak v Limě jsme se s kamarádem dostali do obchodu s kameny a malbami, narazili jsme tam na pána, který vidí a cítí trochu více a on mi všechno potvrdil. Řekl mi, že mýma rukama můžu pomáhat druhým, že můžu třeba i někoho vyléčit a bylo to hodně zajímavé setkání. Potvrdil mi to, co já jsem v džungli cítila.
Takže máš léčitelské schopnosti. Přijde mi to úžasné, že ses dozvěděla, co jsi potřebovala. Díky ayahuasce. Pro mě je také zajímavé, že mi během 14 dnů někdo něco říká o ayahuasce, nečekaně, neplánovaně…
Ještě mě napadá, že si člověk uvědomí, jak ten svět funguje. Jak jim to tam funguje. Je to jiné. Co se třeba týká zdraví, tam jdeš a musíš vypnout. Nejsi tady, jsi tam a najednou nic nemusíš. My jsme třeba poslouchali meditace přes den. Dopoledne jsme jeli k nějakému vodopádu, ale nic jsme nedělali. Přichází ti potom různá uvědomění. Pamatuju si ten moment, jak jsme jeli do té džungle 4 hodiny autobusem, potom 4 hodiny lodí. Jeli jsme a já jsem se dívala na ty lidi, jak tam sedí u malého stolečku. Představovala si, jak tam celý den sedí na tom sluníčku, nejsou k ničemu nucení. To samozřejmě nevyhovuje S Americe, i Evropě, která jim říká, jak mohou mít lepší život, že musí chodit do školy atp. Je tam nebezpečí, že tato pohoda padne. Je potřeba to nějakým způsobem držet, zachránit, nezasahovat. A hlavně nezasahovat do přírody. Když jsme jeli tou nádhernou přírodou, přišlo mi to neskutečné. Pocit štěstí.
Dalo by se povídat dál a dál…
Jeden kamarád tam opustil tělo a teď říká, poznal něco jiného, něco více a dalo mu to jiný pohled na život.
Je těžké se vrátit domů?
Je fakt, že jsem byla v pohodě, když jsem se vracela, doletěli jsme do Amsterdamu a sestra mi nabízela, že pro mě přijede kamarád a řekla jsem „ne“. Chtěla jsem být ještě s lidmi z Peru. Cítila jsem, že to takhle chci. Ještě se mi stala taková zvláštní věc. Já jsem jela rovnou z Prahy ráno do práce do Brna a pracuji s rodiči. Otevřela jsem dveře, tam stáli mamka s taťkou a hleděli na mě, jako by mě nemohli poznat. Přišla jsem k nim, hledím na ně a já jsem úplně cítila a viděla, že mají nemocné oči. Já jsem se úplně lekla. Vyděsilo mě to. Byla to chvilička, ale hned se to vrátilo do normálu, ale ten první moment byl takový. Takže stačí se poslouchat, začít dělat to, co má člověk rád.
Určitě. I o tom je koučink.
Ano, proto ho dělám.
Hezky to zapadá do sebe, že?
Ano, hlavně aby lidi byli šťastní. Je to cesta. Rozhodnout se být šťastný je volba.
Víš, co si teď naplno uvědomuji? Jak někdy řešíme úplné prkotiny a ty důležité věci nám utíkají..
Děkuji, Simčo, za rozhovor a přeji hodně štěstí na Tvé cestě životem.
Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.