Cesta životem

Lucie Kramperová

Archives: Osobní rozvoj

Kdy se stává to nejlepší v našem životě? … Zamyšlení nad očekáváním

Kdy se stává to nejlepší v našem životě?

“Splnilo to tvé očekávání?” Také slýcháváte poměrně často tuto otázku?

Ano, je to častá otázka, která má mnoho podob… A co jsi čekal/a? Splnil kurz tvé očekávání? Splňuje moje práce/nabídka vaše očekávání?/ Splňuji vaše očekávání? Jaké jste měl/a očekávání? … a tak dále. Možností je mnoho.

Víra vs. očekávání… Je možné, že si právě očekáváním vytváříme domněnky, které mohou být záludné…

Mít sny je v pořádku, věřit jim je také v pořádku, pohání nás to vpřed, dává nám to možnost podívat se na svůj život jinak. Ale očekávat, že věci se budou dít přesně tak, jak čekáme, jak jsme si naplánovali, může být cestou ke zklamání. Mnohem lepší variantou je být otevřen/a možnostem, protože ty mohou být nekonečné. Očekáváním se ochuzujeme. Ochuzujeme se právě o ty možnosti, které mohou přinést mnohem lepší a zajímavější volby a rozuzlení v našich životech.

Být otevřeným pozorovatelem a aktivním tvůrcem svých jednotlivých dní a být všímavým k náhodám ne-náhodám nám může pomoci od svazujících očekávání. Tedy spíše než očekávat bychom měli jednat, být naživu, dávat svým snům konkrétní podobu… Tedy ptát se sami sebe „Jak se na tom všem podílím?“ „Dělám to tak, jak nejlépe dokážu?“

Stejně asi to nejlepší v našem životě se stane, když to nejméně očekáváme….

 

Dopis Vanessce aneb lze napsat dopis 2,5letému dítěti a o čem? Podívejte se…

20150801_165316_3

Milovaná Vanessko,

v úterý jsem se dozvěděla od oční lékařky, že velmi špatně vidíš. Přístroj naměřil 10,5 dioptrií. Věřila jsem, že v rámci této kontroly to číslo bude nižší. Je pravda, že je to jen číslo. Je pravda, že věřím na jiné věci, než jsou veškerá čísla, ukazatele, hodnoty a údaje, ale je pravda, že v tvém případě se s takovýmto údajem těžko vyrovnávám.

 Vanessko, jsi sluníčko, které mě vždy rozesměje, které umí dávat úsměvy i jiným lidem. V obchodě, venku, v MHD … hledáš svým pohledem spřízněné duše, které ti odpoví, usmějí se, budou komunikovat. Jako bys stále chtěla komunikovat právě očima. Jsi smíšek, který umí rozesmát. Jsi stmelovač vztahů, nesnášíš zamračenost a jakýkoliv náznak konfliktu Jsi velmi empatická a víš, kdy potřebuji pohladit. Vždycky to uděláš právě tehdy, kdy to potřebuji. I poslední dva dny jsi mě hladila právě ty. Já jsem to prostě nedala a dva dny jsem plakala, plakala jsem jako želva…, i když nevím, zda želva pláče(?). Napadla mě želva. Přitom vím, že skutečně o tolik vlastně nejde, nejde o život. A tv máš v Tvých očích dar.

Jedno vím jistě. Dovoluji si cítit se mizerně. Mám nárok být někdy frustrovaná a ne všechno zvládající. Mám nárok se pořádně vyplakat. A tak jsem plakala. Pláč léčí. Dnes je mi lépe.

Za poslední rok jsme společně s tebou i sestřičkou Sofinkou podnikly několik kroků, aby se nám očička léčila. Možná proto je to pro mě taková rána. Nebo je to jen zkouška?

Když píšu tento dopis, tak už nepláču, ale mám v hlavě otázky „proč“. Uvědomila jsem si také, že

já jsem jediný člověk, který ti s očima skutečně může pomoci (a pak už jen ty sama).

Máme k sobě nejblíž. Jsme propojené. Co nechci vidět já, nechceš vidět asi ani ty a možná i několikanásobně. Možná mi jen ukazuješ, že moje oči potřebují více radosti. Vždyť vidím tvoje štěstí, když se směju právě já. Hned mi to ukazuješ na sobě.

 Zkusila jsem povolat rádce, ale jejich odpovědi mi vlastně neřekly nic nového, neboť všechno to již vím. Nejvíce pomohla slova útěchy, pohlazení a naslouchání. Ale díky nim jsem si uvědomila, že nejlepší odpovědi mám v sobě a mám si dát čas na jejich rozluštění. Můžu si dovolit momentálně nevědět… netlačit se a přestat vše řešit, neboť neustálým řešením, že je třeba se léčit, pracovat na sobě, si beru čas, uniká mi skutečný život tady a teď. Možná jen potřebuji být trpělivá a dopřát si ten čas, čas bez výčitek, že nic nedělám nebo nedělám dost. Možná to je ten nejlepší lék. Pouštím vše, co si uvědomuji, pouštím všechny domnělé souvislosti s očima tvýma i Sofinčinýma. Prostě v tom nějaký čas budu a přijmu to.  Rozhoduji se věřit, že přijdou ty správné odpovědi. Počkám si na spojení a pochopení všech svých momentálních myšlenek. Teď je musím pustit.

 Ukládám si do hlavy pohled do dálky, pohled mých očí na obzor. Tam kde je vše lehké, jednoduché a jasné. Věřím, že na všechno přijdeme a jednoho dne nám bude vše jasné, i bez bytí v zajetí dnešních myšlenek a snaze vyznat se v nich. Věřím, že i ty víš sama nejlépe, co mě máš naučit a kdy. 

 Věřím, že správnou cestu najdeme a zvládneme, stejně jako období, než ses mi narodila a když ses mi narodila… tak ráda na to vzpomínám. Taky jsme to zvládly bez velkých kroků a plánů. Bylo to období, kdy jsem hodně důvěřovala… Pouštím i teď tu moji otravnou myšlenku, že bych si právě teď měla pro jistotu nějaké kroky naplánovat a něco přeci dělat… nechávám to. Jdu relaxovat.

Moc Tě miluji. Jsi sluníčko, což vidím nejen já… Maminka. (31.3.2016)

PS: Myslím, že vidíš až moc dobře… 

PS2: Na Facebooku jsem měla vzkaz, že některé želvy vážně pláčou. Když nemají sladkou vodu, pijí mořskou a tu přebytečnou sůl pak vyplakají slzami,  Tak asi potřebujeme více sladké vody…

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

 

Myslíte, že lze děti v mateřské školce učit nenásilné komunikaci?

http://allwallpapersfree.blogspot.com

Zaměřím se zde na děti, i když téma je mnohem širší. Často kolem sebe vídám řešit násilí násilím. „On tě uhodil?“ „Tak mu to vrať, nedej se…“ Děti se přeci musejí bránit.. Musí v bitce uspět. To je častý názor. Asi před rokem jsem byla účastníkem debaty na toto téma, musela jsem z ní ven, necítila jsem se dobře se svým ojedinělým názorem v té konkrétní společnosti. Kdybych v ní setrvala, páchala bych násilí sama na sobě a vlastně i vůči druhým, s nimiž jsem začínala bojovat o svoji pravdu. Musela jsem uchránit svůj vnitřní svět. Řešilo se dítě, které mělo jít do školky a byla tam obava rodiče, že si prý nechává vše líbit. To přeci nemůže…Vše se točilo kolem fyzické obrany, umět se bránit spočívalo v tom, že vrátí druhému, co si zaslouží… Ano, dítě by se mělo umět bránit, ale jde o formu, kterou to dá najevo. Také záleží na situaci…
Dcery (které se také dokáží pěkně hašteřit a mohlo by jít i o pěknou bitku) učím, že se vždycky můžeme dohodnout. Vyřešit to jinak, než škrábancema. Učím je, že toto není ta pravá cesta. Učím je zastavit se před bitvou a domluvit se, omluvit se a ukázat si vzájemnou lásku – obejmout se. Jsou to sestry a ano – nepředpokládám, že se musí objímat s kýmkoliv při hrozící bitce nebo sporu…
Jednou mi ve školce teta Liduška řekla, že naše 4letá Sofí zabránila tomu, aby se dva kluci poprali. Prostě se mezi ně postavila a rukama je od sebe rozestoupila se slovy „takhle neeeee“, naprosto vážně a s odvahou v srdci. Když jsem to slyšela, necítila jsem žádné pochybnosti o tom, že to udělala bez váhání. A hřeje mě to. Ten, kdo chápe tato slova správně, ani nepotřebuje vysvětlení. Jsem nějak vybavena zvýšenou citlivostí vůči různým formám násilí. Což je problém, protože je všude kolem nás. Ubylo hrdinů, takových těch moudrých s důvěrou v srdci a přibylo násilné komunikace. Přiznám se, i já někdy potřebuji být tady a teď a ovládat své emoce.
Nedávno ke mně také přišel koncept nenásilné komunikace od M. B. Rosenberga prostřednictvím jeho nové knihy a já jsem si uvědomila, že mi hezky pojmenoval to, co je mi velmi blízké. Podle knihy, Co řeknete, změní váš svět, můžeme zásady nenásilné komunikace vštípit i malým dětem. Stejně tak i dospělým. Sofinka vlastně v té své roli zahrála roli mediátora po svém. Vysvětlily jsme si ještě, že by příště mohla použít navíc kouzelné otázky na účastníky konfliktu – na děti ve školce:

„Jak sis připadal/a? Jak ses cítil/a?“ a „ Jaké máš potřeby?/ Co potřebuješ?/ O co bys chtěl/a požádat?“

a zeptat se postupně obou stran. Může požádat druhého účastníka konfliktu, aby zopakoval, co řekl první účastník a potom i on řekne to své, jak to má (odpovědi na otázky pocitů a potřeb). Děti si uleví a konflikt se tím rozplyne. To, co se tím mohou naučit, je nedocenitelné. Děti se takové komunikaci musí učit, ale základním otázkám rozumí. Zároveň se učí pojmenovat své emoce.
Stává se mi, že zažívám nějaké situace a poté zažiju hezké rozuzlení, vyjasnění, pochopení, vhled v pár slovech. Baví mě to. Předávám to dále s vírou, že i vám to může být užitečné. My všichni si v každé situaci můžeme položit otázku: „Jaký mám pocit?“ a „Co potřebuji?“a možná se v tu chvíli přesuneme do úplně jiné dimenze vnímání a jednání. A když už zapomeneme na dvě kouzelné otázky, můžeme alespoň stát pevně na nohou “tady a teď” a s láskou v srdci. To je to, co  možná může náš svět zachránit…

DSC01307

Citovaný zdroj: ROSENBERG, M.B. Co řeknete, změní váš svět. Praha : Portál 2015.

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

Kam nás může zanést sebekoučování? Do kouzelného světa vzpomínek a našich srdcí …

Kam nás může zanést sebekoučování? Do kouzelného světa vzpomínek ...

Dnes jsem se v rámci sebekoučinku dostala k otázce „Kdybych měla za 3 měsíce zemřít, co bych chtěla stihnout?“ Moc hezká otázka. Jako první mi přišla odpověď: „Podívat se ještě na místo, kam jsme jezdili s rodiči a bráchou na prázdniny. Na místo, kde lišky dávaly dobrou noc a kohout dobré ráno, na místo v hloubce přírody a čistotě lidského konání“. Tak jsem to místo vnímala tenkrát já. Je to místo ve východním Polsku, obklopené lesy, poli a kopci, byla tam chaloupka s přilehlými venkovskými staveními a v té chaloupce bydlela moje babička. Na toto místo bych chtěla vzít v létě 2016 své děti, ale hlavně sama sebe. Po řadě let.

Usedlost, kde bydlela babička, je nedaleko malé vesnice, ale jinak na samotě. S úsměvem vzpomínám na to, jak jsme se celí natěšení, my děti z panelákového sídliště stotisícového města, kodrcali 500 km autem a počítali koně nebo kravičky, které jsme po cestě viděli z okna, a soutěžili, kdo viděl více…Vzpomínám na pečení chleba v peci, vaření na peci, výrobu domácího másla a spousty dalších dobrot, na čerstvě nadojené mléko. Vzpomínám na pozorování babičky při dojení, na rozčilování, proč mi to nejde, když to dělám přesně tak jak babička, na vůni stáje, kam jsme také chodili s bráchou zlobit kravičky, nebo hladit telátko. Venku jsme běhali s malinkými žlutými kuřátky, nebo jsme honili slepice, ráno nás budil kohout, na psa hlídače, jehož jsme se báli. Vzpomínám na ježdění na koňském povozu, který táhl koník Kaštánek (hnědý jako kaštany). Vzpomínám také na spaní v péřových duchnách, na polské večerníčky (Wieczorynky/Dobranocky), mytí v lavorku a chození na WC do kadibudky, vůně polí, lesa, na práci na polích, na chození dolů do vesnice, na tamní pohostinnost a spolupráci – takovou tu čistou, láskyplnou, nic neočekávající jako protiúčet.

Vzpomínám také na to, jak jsme s bráchou stavěli v blízkém lesíku domečky z klacíků a z kamínků. Jak jsme chodili pro vodu do studny a někdy jsme se u ní i večer umývali za zvuků okolní přírody v ledové vodě, brrr.

Otázky mají skutečně velkou moc, mohou nás donést na vzdálená místa, i ta bližší v našich srdcích. Jediná otázka mě dostala do hlubokého uvědomění, vzpomínám na babičku a tamní zvyky a zvuky okolní přírody, v níž se zastavil čas.

Abych se o to kouzlo podělila, napsala jsem tyto řádky. Babička už bydlí v nebi a s ní odešlo i to kouzlo a bude tam jistě řada změn, věci zkrátka stejné nezůstávají, ale ve vzpomínkách si ledacos uchovat můžeme. Tak snad budu letos moci svým dětem autenticky povyprávět přímo tam, kde se konají všechny mé vzpomínky, naživo…Tento článek věnuji babičce Anně a posílám jí ho tam nahoru..

499

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

Narozeninový den aneb co je pro mě koučink …

Narozeninový den aneb co je pro mě koučink ...

Dnes mám svůj narozeninový den. Strávila jsem ho téměř celý v místnosti plné příjemných a motivovaných lidí, krásných obrazů, s kapkami deště za okny a takovým nadhledem nad životem jak je vše vlastně docela jednoduché, když se člověk zastaví a dá si čas si popřemýšlet a podívat se do sebe. Zažila jsem pár jednoduchých aha momentů a zasmála jsem se. Beru to jako svoji oslavu toho, že tu můžu být. Cítím velkou vděčnost za tento den. Cítím vděčnost za to, že mi do cesty přišly možnosti spojené s koučinkem. Tedy vlastně, že jsem našla něco, co jsem dlouhá léta hledala. Možnost, jak pomáhat sobě a druhým. Možnost, jak se dívat na cestu životem jinýma očima, těma upřímnýma sama k sobě, možnost vidět smysl v tom, co dělám.

Možnost, jak mohu poslouchat tak, abych porozuměla. Možnost, jak nechat druhého člověka alespoň na chvilku snít a vidět věci z jeho života v lepším obraze, podpořit ho v nalezení lepší cesty, podpořit ho v práci sám na sobě a jeho plánech. Možnost, jak najít řešení v maličkostech.

Je to proces s možností budování důvěry sám v sebe a v lidství a hledání smyslu našeho konání, našich bolestí a našich starostí, které nás na naší cestě životem vždy posunou k hlubšímu pochopení souvislostí. Kouzlo koučinku spočívá v tom, že se orientujeme na to dobré, na to motivující a na to, co je za tím vším každodenním. Najít řešení je někdy tak jednoduché, někdy se bojíme podívat pravdě do očí, někdy je to osvobozující a někdy to chce čas, ale vždy to stojí za to.
Uklidit si sami v sobě, hezky a zodpovědně hospodařit s našimi vlastními zdroji a lidskými schopnostmi jako jsou možnost milovat sebe a druhé, možnost využívat smysly, možnost využívat intuici, obrazotvornost,…a mnohé další se nabízí jako možnost lepší, než jen přežívat. Můžeme převzít zodpovědnost za svůj život a využít ji ku prospěchu nás samých a tím i společnosti. Pečujme o náš závazek, který máme vůči sobě už jen tím, že tu můžeme být… můžeme být člověkem a můžeme pěstovat lidství.
Mám ráda otázky, mají velkou moc. A mám ráda příběhy, ještě více mě baví šťastné příběhy, ale jsem si vědoma toho, že těm šťastným příběhům mnohdy předchází velká bolest. Následuje převzetí zodpovědnosti za nás, naše myšlenky a pocity, práce nás samých na sobě a po určitém pochopení i náš příspěvek společnosti.
Chci být přítomna příběhům nebo jejich částem jakéhokoliv člověka, který jen trochu připouští, že jsme tu od toho, abychom si tu každý našli své místo, splnili si své sny a cíle a žili štastně až do smrti.. jako v pohádce. Každý máme odpovědi na ty své otázky sami v sobě. Někdy je hezké mít průvodce, který nám naslouchá a má o nás zájem. Cítím vděčnost za všechny své průvodce na mé cestě životem. A také cítím vděčnost sama sobě, že dnes vidím věci, které jsem dříve neviděla nebo vidět nechtěla.

PS: Moje 4letá dcera vybrala a koupila dnes svou první věc – kytičku k mým narozeninám. Taková malá věc.

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

Taková malá vzpomínka po dvou letech aneb co vše lze ovlivnit?

Taková malá vzpomínka po dvou letech aneb co vše lze ovlivnit?

Já jsem si větu „vše je, jak má být“ říkala při svém těhotenství s dcerkou Vanesskou docela často, ale přesto jsem musela několikrát udělat rozhodnutí a nejenom se odevzdávat tomu, jak se to děje nebo jak to vypadá.. Právě dnes Vany slaví druhé narozeniny a já už týden intenzivně prožívám vzpomínky na porod a věci s tím související. Byl to jeden z těch silných zážitků, kdy jsem si při váze zodpovědnosti nejen sama za sebe naplno uvědomila, jak já sama mohu věci ovlivnit tím, že si důvěřuji, tím že dělám, jak to právě cítím. Důvěřuji sama sobě a svému dítěti ve svém nitru. Byla jsem v třetím trimestru několik dní hospitalizovaná a měla jsem volbu, zda zůstanu pod dohledem zdravotního personálu nebo pojedu domů, kde mi bude dobře. Rozhodla jsem se, že pojedu domů, že se přestanu trápit a raději udělám něco pro svoji psychickou pohodu. Doma jsme byly ještě 2 v 1 asi 6 týdnů, samozřejmě s upraveným režimem. Týden před porodem jsem cítila, že se něco děje, tak jsem jela na kontrolu. Kontrakce jsem neměla, ale byla jsem otevřená na 3 cm, kdy už je porod rozběhnutý, jsou-li přítomny kontrakce. Zůstala jsem přes noc v porodnici, i když já jsem vnitřně tušila, že ještě čas porodu nenastal. Dostala jsem několik názorů na můj stav a mně nezbylo nic jiného, než se rozhodnout, co udělám. Druhý den jsem řekla sestře, že chci domů, že rodit ještě nebudu. Jela jsem tedy domů a doma jsme s Vanesskou vydržely 2 v 1 ještě týden. Říkala jsem si, mohla bys vydržet do 28.9., to bude sestřicce 2,5 roku… 5 minut po půlnoci z 28. na 29.9. jsem se vzbudila a věděla, že je to tady, kontrakce rovnou po 5 – 3 minutách. Sanitka byla na cestě neskutečně dlouho, ale přijela… Zrovna bylo hodně výjezdů. Porod velmi rychle pokračoval, ale já jsem se vědomě rozhodla, že v sanitce neporodím. Dvakrát jsme zastavovali, ale já jsem vždycky zavelela, že to dáme a že dojedeme do porodnice. Musím říct, že zdravotník, který tam se mnou byl, mi naslouchal a důvěřoval. V porodničním výtahu jsem se opět musela rozhodnout, že chci dojet až nahoru, také jsem to zvládla a porodila až v příjímací místnosti za přítomnosti porodní asistentky a 4 hledících mužů ze záchranné služby  Poté jsem se dozvěděla, že zdravotník, který mě celou dobu doprovázel v sanitce byl tehdejší ředitel záchranné služby – pan Schwarz (děkuji). Vanesska se narodila hodinu a kousek poté, co jsem se probudila s bolestmi. Vím, že kdybych chtěla, mohlo to být v sanitce a bylo by to v pořádku, ale já jsem to před těmi 2 lety prostě tak vědomě nechtěla. Tento silný zážitek překotného porodu mi pomohl uvědomit si, že v každé situaci se lze něco naučit a posílit v sobě. Jsem si jistá, že je řada věcí, které ovlivnit nemůžeme, ale také je celá řada těch, které vědomě ovlivňujeme. Důležitá je víra a naše myšlenky.

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

Vše je, jak má být?

Yachtsody in Blue

Poslední dobou se setkávám s větou „Vše je, jak má být.“. Někdy mi to přijde hezké, někdy mi to nějak nesedí….ale rozhodně je to sousloví nakažlivé, jako by se samo nabízelo k použití pro zklidnění mnohých situací. Ta jednoduchá věta může mít mnoho významů a záleží na tom, jak si ji člověk vyloží a jak to cítí. Někdo ji použije pro své vnitřní zklidnění, když už těch věcí řeší mnoho a na těch řešeních své situace třeba aktivně pracuje. U někoho jiného to může být o tom, že si tím vytváří pocit pohodlí ve své nečinnosti, i přestože není dotyčný šťastný. U někoho je to hluboké přesvědčení a víra v to, že věci jsou prostě nám všem dané, situace se dějí. Významy mohou být různé stejně jako síla těch slov v konkrétních situacích. Mám pocit, že kdybychom se všichni doslova řídili touto větou, tak nemusíme nic dělat, jenom plynout životem bez jakékoliv snahy, vždyť vše je jak má být, osud je napsán … Jsme-li s naším životem spokojeni, pak asi nic řešit nemusíme. Ale skutečně je vše dané?

Nebo můžeme své životy vědomě ovlivňovat svými myšlenkami, prací sami na sobě, na porozumění sami sobě, hledáním cest ke spokojenosti, … můžeme snít a postupně sny proměňovat v realitu? Můžeme být kreativní na své cestě životem?

Cítím to tak, že abychom se posunuli dále, musíme se přestat bát, změnit myšlení a vztah sami k sobě… něco pochopit. Potom se mohou začít naplno dít zázraky v podobě situací a setkání. Sice v sobě máme uloženy různé strachy – z odmítnutí, ze selhání, dokonce i z úspěchu nebo neúspěchu, ale můžeme se zaměřit na dávání energie do prospěšných věcí. Jsme naučeni být skromnými, nikoliv žít život podle svých přestav a využívat své silné stránky. Ale kdykoliv se můžeme rozhodnout začít se učit žít jinak. Zažíváme pocity frustrace, nenaplnění, bezcílnosti, pouze přežíváme a přitom jde o to vzít život do vlastních rukou. Naše vědomé kroky, rozhodnutí a naše myšlenky tvoří náš život a posouvají ho dále. Někdy mohou stát všichni proti nám, nebo nám říkají, že děláme chybu, ale my máme přesto potřebu být sami sebou, konat jak cítíme… Potřebujeme především sami sebe, svoji podporu a svoji lásku k sobě. Pak můžeme uvidět i lásku ve varováních a postojích druhých lidí. Nevím, zda je to „vše je, jak má být“, ale pokud se cítíme špatně a nic neděláme, nejsme pak uprchlíci vlastní duše?
Máme volbu, buď můžeme čekat, nebo se můžeme obracet sami k sobě, ke svým myšlenkám, pocitům, vizím, snům a začít jednat sami se sebou v souladu. I přestože můžeme mít někdy pocit, že vše je dané. Vše, co je tvořivé snad ani nemůže být dané? Vytvořme si svůj život jako ten nejkrásnější mistrovský obraz a buďme sami sobě mistrem.

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

Podpora od našich dětí

Maruska_2_30x45 - Copy

Dnes jsem byla na konferenci plné energeticky nabitých lidí. Bylo to velmi příjemné setkání, kde přirozeně pozitivně naladění lidé vzájemně táhli za jeden provaz, kde jsem cítila, že ať člověk řekne cokoliv, není to špatně, ale naopak dostane povzbuzení a podporu. Byla tam spousta legrace prostřednictvím odlehčených vtípků souvsejících se životem, vlastně možná to ani nebyly vtípky a člověk se smál…

Read more

Upřímnost

about

Na své úvodní stránce Moje cesta životem píšu o tom, že jsem rebel. Chtěla bych to trochu rozvést právě teď a tady. Je to zajímavé téma, jelikož jde o téma upřímnosti…

Read more

Vzít si život?

featured2

Ddostala se ke mně nedávno zpráva, že jeden mladý člověk skočil pod vlak..byl to známý někoho známého… Docela mě to vzalo, takové zprávy mi nikdy nedělaly dobře. Hned mě napadá spousta souvislostí, i když o konkrétním příběhu nevím nic. S úctou k rozhodnutí toho člověka mě napadají následující myšlenky…

Read more

2. stránka z celkem 3123