Cesta životem

Lucie Kramperová

Archives: Osobní rozvoj

Sedm let mámou

Jsem právě 7 let mámou. Sofinka slaví 7. narozeniny. Miluju ji. Je krásná zvenku i zevnitř a neustále mě učí. Učí mě pokoře v mateřské roli, učí mě trpělivosti, učí mě sebereflexi a mnoha dalším „věcem“.

Být mámou je dar, ale zároveň velká práce. Co jsem se za těch 7 let (no dobře, začalo to už o pár měsíců dříve J) naučila?

Být mámou je velké setkání sama sebou.

Dívám se hluboko do svého nitra.

Být mámou je radost, ale také bolest.

Když se Sofinka narodila, asi rok a půl jsem četla knihy, jak vychovávat dítě, pak jsem zjistila, že je číst nechci, že si věřím a cítím, jak to mám dělat a že je možná vlastně všechno jinak… Ustála jsem poučující tchyni, která mě zkoušela jen pár měsíců, i kritizující mámu. Vím, že takových je nás mnoho… Uvědomila jsem si, jak snadno si vytváříme iluze a své pravdy. Vztahy se proměňují.

Učím se pokoře, která ale nemusí být pokořená.

Velmi pravděpodobně nejsem dokonalá. Nebo možná že jsem v každém jednom okamžiku…

Dělám chyby, zesměšňuji se, vynořují se ve mně dysfunkční výchovné návyky. Uvědomuji si to den za dnem. Žiju s tím.

Učím se být matkou, je to nekončící cesta. Neexistuje návod. Nelze ho vyčíst. Lze jen hledat odpovědi na otázky uvnitř.
Když mi ještě občas vlastní máma říká, že dělám něco špatně, už z toho nezuřím. Zpřítomňuji se. Už to vlastně ani neříká. Ale cítím občas její pochybnosti…

Občas se cítím velmi osamělá, protože jsem se vydala na cestu dělání věcí po svém. Tak jak je cítím ve vztahu ke svým dětem.

Děti mi někdy dávají sílu vstát ráno z postele, i když mám pocit, že tu sílu zrovna nemám. I takové dny jsou.

Děti mi dávají nahlédnout moje nejniternější emoce. Emoce tak hluboce zakořeněné, emoce ve věčnosti našeho dětství v nás.

Děti nás vždy překvapí. Vědí o nás více, než si myslíme. Vybrali si právě nás. Vedou nás životem. A my věříme, že jsme jejich průvodci…

Učí nás být si jistými sami sebou. Cítí, když to tak není. Potřebují naši jistou vazbu.

Být důslednou a zároveň milující mámou. Dítě ví, že existuje i kritika a svět není černobílý. Dítě ví, že je milováno.

Každý má svůj preferovaný jazyk lásky. Každé dítě je jiné a učí nás jiným věcem. Prostřednictvím sebe nám ukazuje, jací jsme, na co se máme podívat.

Děti nás učí žít pravdu.

Neptají se nás na naše iluze ani přesvědčení, ale dobře o nich vědí… Jak skutečně pravdiví v danou chvíli jsme, to asi nevíme…

Děkuji Sofince i Vanessce. Sofí, je to už 7 let. Miluju sedmičky. Miluju život.

Začátky a konce

Až někdy v těchto dnech, nebo poslední dobou, nebo v posledních letech… jsem si uvědomila, že každý konec má svůj začátek. Včera jsem hleděla z tramvaje na tu bílou zářící kouli na obloze, která je dnes už úplná. Úplněk, kdy napětí mezi Sluncem a Měsícem dosahují svého vrcholu, ve mně posiluje vnímání konce a začátku, úplnosti a neúplnosti, světla a tmy, plnosti a prázdnoty… vnímání cyklu. Začátek a konec spolu vždy souvisejí. Něco končí a něco nového začíná. Mám pocit, že už delší dobu prožívám nějaké ukončování něčeho ve mně. Něco jako ztrátu a nalézání nového. Možná poprvé v životě také nemám v sobě otázku, co zaplní tento prostor ve mně? Jako bych poprvé v životě měla důvěru v život? Nemám potřebu si udržet to, co mám. Dokážu se vzdát a dobrovolně… Mám chuť obejmout svůj život a sama sebe. Mám především chuť pečovat o svoji vlastní životní sílu.
Dokončování a ukončování čehokoliv se zdá být na první pohled jednoduché. Když jsme něčemu věnovali několik měsíců svého života a najednou je to „hotové“, můžeme cítit prázdno. Nemusí to být jednoduché. Když jsme někomu věnovali určitou dobu svého života a najednou cítíme nutnost ukončení, můžeme cítit prázdno. Může to být dost těžké. Když jsme s někým zažili příjemný zážitek a ten právě končí, můžeme si říkat: „Ještě ne…“ Je to snadné a zároveň se nám třeba skončit nechce. Můžeme si ale zvolit, že se budeme těšit na další podobný zážitek, na jiný vztah, nebo jiný náš vnitřní projekt. Můžeme si vytvořit nový projekt, nedokončený tvar – a ten opečovávat, tvarovat a dokončovat. Nedokončených tvarů potkáváme denně spousty a ještě před jejich dokončením můžeme potkávat další, nové. Je dobré si dát čas, netlačit na sebe. Jak je to ve vztahu? Kde končím já a začíná on? Kdy začíná vztah a kdy končí? I ukončování vztahu má své fáze, může trvat déle, než si původně myslíme. I dokončování projektu má své fáze, fáze usilovné dřiny končí a fáze dodělávek začíná, neustále se objevují nové věci k dořešení.

Máme právo jít, když to tak cítíme. Máme právo zůstat, když to tak cítíme. Do obou variant se vyplatí jít opravdově. Vše opravdové je práce a velká odvaha. Mnohdy odvaha jít do své bolesti. Otevřít se tomu, jak to přichází. A na konci (nebo na začátku nového) můžeme získat pocit uklidňující jistoty, že už vždy půjdeme jen tam, kam chceme. Můžeme prostě jít dál a důvěřovat tomu, co uvnitř cítíme.
Nebo se dobrovolně vzdáme honby za koncem, neboť si uvědomujeme důležitost otevřenosti.

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

Žijeme ve vztazích, kde jsme naprostými cizinci?

Asi po sto letech jsem byla v kině – na filmu Naprostí cizinci. Je to konverzační komedie a zároveň podle mě drama. Děj filmu se velmi záhy ubírá k večeři několika přátel, kteří se znají dlouhá léta. Alespoň si to myslí. U večeře se zrodí nápad dát mobilní telefony na stůl a sdílet každou smsku a hovor s přáteli. Je zajímavé sledovat emoce s tím spojené. Jak to tak chodí, trochu se to zvrtává a ukazuje se, že někteří a některé se vzájemně podvádějí, lžou si. Nevím, zda slovo přátelství je to pravé. Jako by to byla taková zvláštní hra.

Uvědomila jsem si, že film docela dobře ukazuje dnešní realitu, nejen toho, jaké se točí filmy. Je běžné, že nehrajeme opravdově, nefalšovaně, protože tak ani nežijeme své životy. Jednoduše. S úctou. Upřímně. Je běžné lidem kolem sebe lhát a podvádět je. Mnozí hledají materiální útěchy místo toho, aby se oživovali zevnitř. Bojí se svým blízkým emocionálně otevřít, aby se neztrapnili. Neptají se – kdo jsi? – ptají se – Co děláš? Mnohým nedělá problém mít sexuální vztahy s přáteli přátel, podvádět blízké. Prodávají svá těla pro chvíle potěšení. Oddělují tělo a duši. Oslabují svoji ledvinovou energii v neharmonických vztazích a mrhají svojí životní sílou. Jsou nejistí ve vztazích. Pyšní se svým drsným individualismem. Tím, kolik toho zvládají. Můžeme si vybírat sexuální partnery třeba jen na chvíli, protože je to zvykem. Podobné vzorce máme všude kolem sebe. Je normální mít milenky, milence. Společnost takové jednání akceptuje. To, že nás to rve na kusy zevnitř, si většinou neuvědomujeme. Nebo i uvědomujeme, ale děláme to dále. Zaplétáme se. Špiníme náš duševní život, ztrácíme naši celistvost i zdraví našeho těla. Protože jinak bychom byli moc jiní. Možná divní. Nebo by nás to stálo dost mluvení, dost mluvení s našimi blízkými a dost dívání se do sebe. Dost času. Jsme společenské bytosti a normy společnosti nám dělají přednášky například o tom, jak často bychom měli mít sex a co je obvyklé.

Možná kdybychom místo neomezených možností občas zastavili sami sebe a podívali se do své duše, opravdu sdíleli kus sebe s našimi nejbližšími, tvořili bychom si taková partnerství, v nichž pochybná tajemství nemají místo. Skutečná partnerství nepotřebují hledat jinde, ani útěchu, ani sex, ani další materiálnosti. Plnost života je v jeho jednoduchosti a my si ho tak často komplikujeme sebemrskačstvím a tzv. normálností. Plný vnitřní život přináší kvalitní sexuální život. Takový, kdy člověk nehledá jinde. Takový, který přináší hlubší citové a duchovní uspokojení. Jednoduše vnímá svého partnera tak otevřeně a vřele, s vědomím jejich společné síly a je spojený.

Je otázkou jaká tajemství máme před sebou mít. Myslím, že je dost často tajemství používáno ve jménu lži. Trochu to to nádherné slovo devalvuje. Lež je zabalena do tajemství a tajemství do lži… Tajemnost je krásná, ale cítím tam i čistotu. To, co tajíme, nemusí být pro druhého člověka ruinující. Tajemství dává naší duši vzrušení a něco pozitivního, něco nemateriálního. Něco, co nám dává, a ne bere.

Po filmu jsme byli na večeři. Vedle nás večeřel pár, který vypadal, že řeší podobnou záležitost jako ve filmu. Nemluvili spolu, používali u stolu mobily, komunikovali s vnějškem. Když spolu něco prohodili, nepůsobilo to vesele, naopak. Právě proto mi film nepřišel moc veselý. Někdy si říkám, zda filmy, které se dnes točí, neprohlubují dno, v němž se v současnosti společensky nacházíme (?) Jsem ale optimista a vidím, že přibývá stále více lidí, kteří nacházejí cesty, jak z normálního života dělat nevšední zážitek skrze objevování svých vnitřních možností, aniž by se dívali, jak to dělá většina.

Světlo, síla, srdce, láska, pokora, jednota, přímost, poctivost, skromnost, otevřenost….jsou další slova, nad nimiž má smysl se zastavit. A všímat si souvislostí.

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

Čím chci být, až vyrostu?

Zúčastnila jsem se debaty o školách na téma Zanikne škola tak, jak ji dnes známe? Zazněla na ní řada zajímavých otázek i odpovědí, které ve mně vyvolaly pocit, že bych je měla sdílet… Pro mnohé z nás slovo škola představuje budovu. Slovo škola ale o té budově není…

Jaká je role školy? Co znamená, když se děti učí naplno a s radostí?

Rolí školy je mnoho. Mění se role všech složek vzdělávacího systému. Mění se učitelé, rodiče i žáci. Mění se svět. Roste význam sociální role školy. Mnozí rodiče si uvědomují, že svým dětem doma nemohou nabídnout takové prostředí, které jejich dítěti pomůže dát to, co potřebuje.

Jaké jsou cíle moderní školy? Vést žáka k zodpovědnosti (za jeho vlastní život, za jeho svět, potažmo okolní svět) a pomoci mu vnímat reálný život, resp. vytvořit takové prostředí, aby si žák mohl reálný život co nejvíce osahat, nikoliv aby platilo, že po škole nastoupí do reálného života.

Kdo se nejvíce musí těšit do školy? Její ředitel/ka, leader, kterého baví jeho práce. Jeho práce poté může přinášet tu změnu níže. Změny nastávají skrze naší vnitřní motivaci, která je propojená s prací naplno a s radostí.

Jaké jsou cíle vyučování podle prof. Hejného? Na kousku svého osobního příběhu pan profesor krásně vystihl podstatu. Zmínil, že mu jeho táta dal radu.. „Hleď, aby tvá snaha udělat z nich dobré matematiky nepřehlušila snahu udělat z nich dobré lidi.“ Pan profesor pochopil, že je podstatné vychovávat šťastné lidi. Co je ale štěstí? Štěstí závisí na seberealizaci. Záleží na nás, jak si ten cíl sami nastavíme, abychom byli šťastní. Být prospěšný společnosti možná může znamenat být šťastný. Mít radost z radosti jiného člověka, skrze příběh jiného člověka. Kdysi jsem četla krásnou knížku Pravidla moštárny od mého oblíbeného Johna Irvinga. Je to příběh o poznávání světa v sadařské oblasti. Je otázkou, zda nějaká vytvořená pravidla mohou přebít přirozené zákony našeho světa, které jdou mimo nás. Anebo lze nacházet jisté paralely? V příběhu je v ní zasazeno a poznáno pravidlo „být užitečný“. Vidím tam paralelu mezi slovy prof. Hejného a zásadou Wilbura Larche z knihy Pravidla moštárny. Ať je ta cesta jakkoliv těžká, možná že je ta správná…? A možná, že jsme se zase dostali ke smyslu, který je určitým nadosobním posláním, pocitem, že děláme něco s přesahem.

Cíle školy podle prof. Hejného jsou tedy pěstování mravnosti v dětech, utužování schopností (matematických, komunikačních, týmových, …). “My však neumíme zkoušet mravnost člověka. Škola je dílna lidskosti. My jsme se však stáhli na měřitelné cíle, tu školu jsme velmi ochudili. Transformace spočívá v odstranění kvantitativních hodnocení a pozvednutí ducha školy tak, aby frustrací dítěte nestoupalo JÁ učitele. Učitel není ten, kdo má rád děti, ale ten, kdo umí dělat tak, že děti cítí, že je má rád.” Na jednom pražském gymnáziu jsem viděla na nástěnce větu od studentky II. ročníku: „Učitel není ten, kdo říká věty a učí, ale ten kdo mluví se sílou a láskou v duši.“

Školní výuku, respektive její podstatu, podle mě inspirativně vystihuje Sofie v knize Sofiin svět:

„Sofie si pamatovala na situace, kdy se ji maminka nebo učitelé ve škole snažili naučit něco, co nebyla ochotna pochopit. Pokud se někdy něco skutečně naučila, tak jenom tehdy, když k tomu něčím sama přispěla.“

Jde o to, že pokud si dítě uvědomuje svoji zodpovědnost za své učení, je zapojeno, pak to funguje dobře. Nejlépe to však funguje za vzájemného vyladění škola – rodina – dítě a vzájemné spolupráce a zodpovědnosti všech zúčastněných.

Naše školství jeví známky změn a už jsou školy, kde neplatí podobenství v citaci: „Skupinka turistů sedí v autobuse, který projíždí přenádhernou zemí – kolem jezer a hor, zelených polí, řek. Ale v autobuse jsou zatažené záclonky. Ti lidé nemají ani potuchy o tom, co je za okny, a tak tráví cestu tím, že se handrkují o to, kdo bude sedět na čestném místě, komu se bude tleskat a na koho se bude pohlížet s úctou. A v tom také setrvají až do konce cesty.“

„Když mi bylo 5, máma vždycky říkala, že štěstí je klíčem k životu. Když jsem pak šel do školy a ptali se mě, čím chci být, až vyrostu, napsal jsem: CHCI BYT ŠŤASTNÝ. Řekli mi, že jsem nepochopil zadání. Já jim odpověděl, že nepochopili život.“ John Lennon

Institut pro politiku a společnost, Debata na téma: Zanikne škola, tak jak ji dnes známe?, 16.2.2017

DE MELLO, A. Cesta k lásce. Brno: Cesta 2005. ISBN 80-85319-67-5, str. 13.

GAARDER, J. Sofiin svět. Praha: Albatros 2012. ISBN 978-80-00-02895-8, str. 56.

http://www.h-mat.cz/hejneho-metoda

Co nám šeptá oceán

Pandanus
Uvedu zde citaci z mé oblíbené knihy, kterou vytáhnu vždy, když se potřebuji naladit na pravdu v sobě a podpořit se. Vidím se, jak jdu vlnami a je mi hej 🙂 Nádhera…
Citace z knihy: Co nám šeptá oceán, Sergio Barbarén, METAFORA 2006, ISBN 80-7359-049-2: str. 96 – 102.
Dochází mi význam slov “co kdyby…”. Neexistují. Nejsou skutečná, jsou jen výplodem lidké mysli. Jedno je však jisté: každodenní život mě neustále staví před nějakou volbu – ve vztazích, v práci, ve všem, co dělám. A nyní vím, jak je důležité učinit volbu, která se neopírá o smyšlený strach, nýbrž o svobodu vyplývající z ryzího pohledu na život, z toho, že nepřipouštím, aby se ono “co kdyby” stavělo mezi mě a člověka, jakým usiluji být – že konám a chovám se tak, jak mi přikazuje mé nejryzejší já.
Už je to více než rok, co jsem učinil doto drobné rozhodnutí, jehož jediným svědkem byl oceán a rackové kroužící mi nad hlavou. A přece dodnes nevycházím z údivu nad tím, jak jedna prostinká volba učiněná srdcem dokáže od základu změnit život. už se nebojím surfovat sám. A nejen to: už se nebojím dělat sám mnoho dalších věcí.
A ono “co kdyby” ? Inu, spí schoulené někde v nejzazším koutku mé mysli, a tak je to správné.
….
Život neovladatelně pádí dál. Ale od chvíle, kdy jsem znovu nabyl dětskou duši, mě už nemíjí. Ponesu-li si v sobě své dětství dál, nikdy nezestárnu. Dokonalý je podle mě ten dospělý, který dosáhl souladu s oním věčným dítětem v sobě. Najednou opět nahlédne život dětskýma očima a každý nový den ho bude stále znovu uvádět v úžas.
Dnes už vím, co je na svobodě nejdůležitější: skýtá mi možnost rozhodovat se v souladu se svým vnitřním přesvědčením. na každém osobním rozhodnutí je nejbáječnější, že ukáže-li se mylným, mohu z toho vinit jen sebe: ukáže-li se správným, mohu za to vděčit jen sobě.
Má svoboda mi dává volnost nazírat věci takové, jaké jsou, a ne jaké by měly být podle jiných, má svoboda mě naplňuje pravdou, která mě obklopuje. A to mi dává naději. Neboť věřte, nevěřte, svět je plný zázraků, překrásných zákoutí a myšlenek, jež jsou zde pro všechny, kdo jsou ochotni dát životu příležitost.
Uvědomuji si, že mým největším bohatstvím nejsou hmotné statky, nýbrž touha vlastnit jich co nejméně. Uvědomuji si, že jediné, co si chci uchovat, jsou vzpomínky na tyto jedinečné chvíle pravdy. Oč niternější spojení navazuji s touto částí svého já, o to více chápu, co je svoboda. O to šťastnější mohu být ve všem, co provází můj život.
Nech se vést jazykem pravdy, když nic jiného nezabírá, aby tě přivedl k pravdě o tobě. Vyber si vlastní ryzí model žití a čerpej z moudrosti, která vychází z tvé duše. U mě to zabíralo přímo zázračně a pomáhalo mi objevit, kdo skutečně jsem. A třebaže jsem přišel na to, že mám spoustu špatných a pár dobrých vlastností, nemohl jsem si o sobě nic nalhávat. Jsem přesvědčen, že toto je první krok k pochopení toho, kdo jsem, první krok k předsevzetí stát se lepší lidskou bytostí, než jsem byl včera a předevčírem.
V životě jsou věci, které odkládáme na později, ale zjistil jsem, že jak roky plynou, měli bychom se naučit žít tak, jako by nebylo žádné zítra, protože nejdůležitější je nynější chvíle. A jestliže dokážu žít naplno každý okamžik svého bytí, na konci cesty dosáhnu života plného radostných okamžiků. Tehdy si budu moci říct, že jsem skutečně žil.
Zemřít není zlé, zlé je nežít naplno…
Surfař – samotář je ten, kdo – jsa součástí moře – nejen ví, odkud vlny přicházejí, ale i kam ho mohou zanést.

Čas od času…

Čas od času zapomeneme sami na sebe a zapleteme se do okolních dramat, rozporů, pocitů úzkosti a bolestí fyzického světa kolem nás. Čas od času se zapleteme i do svých vlastních dramat, vykonstruovaných naší neklidnou myslí. Nevidíme se jako jednu z úžasných bytostí, kterými všichni jsme. Necháme se vtáhnout do příběhů jiných lidí. Mám příběhy ráda, poslouchám je a napadají mě i odpovědi na mé otázky, ty souvislosti jsou zajímavé… Uvědomuji si, jak jsme všichni propojení…
Často naše příběhy ovlivňuje emoce strachu.

Mysl chce konat, duše chce být…

Nastavení mysli na stav důvěry místo strachu nám může pomoci se vymanit z dramat okolí i našich vlastních. Kdyby si všichni lidé uvědomili svoji dokonalost tady a teď, pak by nás nemusela pohánět rivalita, chamtivost, agrese a strach… Zlepšila by se nám imunita a vnímání světa. Každý máme svůj vnitřní svět a vzájemně jej propojujeme se světem druhých, s NAŠÍM světem. Když uvidíme svoji dokonalost, uvidíme i dokonalost světa kolem nás. Je jen na nás, jakou cestu zvolíme.
Zkoušíte se někdy podívat do zrcadla a na něco se sami sebe zeptat?
Já to zkouším s těmi nejtěžšími otázkami, na něž nevím odpověď v běžném rozhovoru… Neumím třeba rychle odpovědět… zrcadlo mi funguje velmi dobře. Když si dokážeme odpovědět sami sobě do očí pohledem do zrcadla (ani nemusíme používat mnoho slov), pak dokážeme odpovědět do očí i našemu příteli i nepříteli (pokud nějakého máme). Svojí pravdou ovlivňujeme životy jiných lidí. Pocit, jaký máme sami ze sebe, je ukazatelem našeho života. Je to naše jedinečnost a my všichni jedineční jsme. Buďme k sobě proto laskaví. A smějme se sami sobě, když se začneme brát příliš vážně a hledat naše dramata… Každodenní problémy nikdy nejsou tak hrozné, když na ně nahlížíme s humorem a láskou.
Poslední měsíc jsem se ptala sama sebe na definici lásky… nakonec si uvědomuji, že pro mě nejvyšší stupeň lásky je láska k naší nedokonalosti.
Včera jsem namalovala svůj první obraz. Pro sebe, za to – že jsem … Holčičky v něm ráno viděly přesně to, co v něm je… můj vnitřní záměr.

Pokud byste chtěli zpracovat některý z vašich strachů, podívat se na něj a zjistit, zda pochází z vědomé události, podvědomí nebo hloubky nevědomí, ozvěte se mi. Ráda vám budu průvodcem za pomoci NLP koučování. Bude se nám tu všem žít lépe 😉
S láskou Lucie

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

 

Zatančím si …

Poslední dobou frčím. Poslední dobou nevím, co mám dělat dříve. Poslední dobou… je to kolotoč.

Aspoň si zatančím, zapomenu na vše, vypnu a soustředím se sama na sebe. A tančím. Tančím se svým životem…
Uvědomila jsem si, jak moc se mění význam jednotlivých slov a vět a tím se mění svět.
Jak ve zrychleném tempu chceme mít vše hned. Jak říkáme, to se mi líbí…, to miluju…, to chci…, to je dobrý…, ale tahle hodnocení v sobě příliš nevstřebáváme. Někdo říká…”miluji tě”…, jako když jde do sámošky pro rohlíky…Smysl těch slov v nás tak trochu vyhasíná. Stávají se množstevními na úkor toho, co doopravdy cítíme. Protože spěcháme, ať už to máme. Ať už jsme v cíli. Ale kolik nám zbývá víry?
Nestačíme se ptát, kým jsme? Čemu věříme? Když nevíme, můžeme to zjistit …

Tím, že se zaměříme na náš tanec místo nás jako tanečníka. Odložíme svoji masku dokonalosti a vstoupíme do vlastního rytmu. A dějí se věci.

Aspoň si v tom kolotoči zatančím. Možná pak intuitivně naberu ten svůj správný směr. Ten, s nímž budu v souladu.
Nestůj a neplač,
Jdi dále,
Tanči,
Zpomal,
Vnímej…a všímej si …s láskou.

Když je ti smutno, tanči…
Když tě někdo štve, tanči…
Když jsi veselá, tanči…

Kdy se stává to nejlepší v našem životě? … Zamyšlení nad očekáváním

Kdy se stává to nejlepší v našem životě?

“Splnilo to tvé očekávání?” Také slýcháváte poměrně často tuto otázku?

Ano, je to častá otázka, která má mnoho podob… A co jsi čekal/a? Splnil kurz tvé očekávání? Splňuje moje práce/nabídka vaše očekávání?/ Splňuji vaše očekávání? Jaké jste měl/a očekávání? … a tak dále. Možností je mnoho.

Víra vs. očekávání… Je možné, že si právě očekáváním vytváříme domněnky, které mohou být záludné…

Mít sny je v pořádku, věřit jim je také v pořádku, pohání nás to vpřed, dává nám to možnost podívat se na svůj život jinak. Ale očekávat, že věci se budou dít přesně tak, jak čekáme, jak jsme si naplánovali, může být cestou ke zklamání. Mnohem lepší variantou je být otevřen/a možnostem, protože ty mohou být nekonečné. Očekáváním se ochuzujeme. Ochuzujeme se právě o ty možnosti, které mohou přinést mnohem lepší a zajímavější volby a rozuzlení v našich životech.

Být otevřeným pozorovatelem a aktivním tvůrcem svých jednotlivých dní a být všímavým k náhodám ne-náhodám nám může pomoci od svazujících očekávání. Tedy spíše než očekávat bychom měli jednat, být naživu, dávat svým snům konkrétní podobu… Tedy ptát se sami sebe „Jak se na tom všem podílím?“ „Dělám to tak, jak nejlépe dokážu?“

Stejně asi to nejlepší v našem životě se stane, když to nejméně očekáváme….

 

Dopis Vanessce aneb lze napsat dopis 2,5letému dítěti a o čem? Podívejte se…

20150801_165316_3

Milovaná Vanessko,

v úterý jsem se dozvěděla od oční lékařky, že velmi špatně vidíš. Přístroj naměřil 10,5 dioptrií. Věřila jsem, že v rámci této kontroly to číslo bude nižší. Je pravda, že je to jen číslo. Je pravda, že věřím na jiné věci, než jsou veškerá čísla, ukazatele, hodnoty a údaje, ale je pravda, že v tvém případě se s takovýmto údajem těžko vyrovnávám.

 Vanessko, jsi sluníčko, které mě vždy rozesměje, které umí dávat úsměvy i jiným lidem. V obchodě, venku, v MHD … hledáš svým pohledem spřízněné duše, které ti odpoví, usmějí se, budou komunikovat. Jako bys stále chtěla komunikovat právě očima. Jsi smíšek, který umí rozesmát. Jsi stmelovač vztahů, nesnášíš zamračenost a jakýkoliv náznak konfliktu Jsi velmi empatická a víš, kdy potřebuji pohladit. Vždycky to uděláš právě tehdy, kdy to potřebuji. I poslední dva dny jsi mě hladila právě ty. Já jsem to prostě nedala a dva dny jsem plakala, plakala jsem jako želva…, i když nevím, zda želva pláče(?). Napadla mě želva. Přitom vím, že skutečně o tolik vlastně nejde, nejde o život. A tv máš v Tvých očích dar.

Jedno vím jistě. Dovoluji si cítit se mizerně. Mám nárok být někdy frustrovaná a ne všechno zvládající. Mám nárok se pořádně vyplakat. A tak jsem plakala. Pláč léčí. Dnes je mi lépe.

Za poslední rok jsme společně s tebou i sestřičkou Sofinkou podnikly několik kroků, aby se nám očička léčila. Možná proto je to pro mě taková rána. Nebo je to jen zkouška?

Když píšu tento dopis, tak už nepláču, ale mám v hlavě otázky „proč“. Uvědomila jsem si také, že

já jsem jediný člověk, který ti s očima skutečně může pomoci (a pak už jen ty sama).

Máme k sobě nejblíž. Jsme propojené. Co nechci vidět já, nechceš vidět asi ani ty a možná i několikanásobně. Možná mi jen ukazuješ, že moje oči potřebují více radosti. Vždyť vidím tvoje štěstí, když se směju právě já. Hned mi to ukazuješ na sobě.

 Zkusila jsem povolat rádce, ale jejich odpovědi mi vlastně neřekly nic nového, neboť všechno to již vím. Nejvíce pomohla slova útěchy, pohlazení a naslouchání. Ale díky nim jsem si uvědomila, že nejlepší odpovědi mám v sobě a mám si dát čas na jejich rozluštění. Můžu si dovolit momentálně nevědět… netlačit se a přestat vše řešit, neboť neustálým řešením, že je třeba se léčit, pracovat na sobě, si beru čas, uniká mi skutečný život tady a teď. Možná jen potřebuji být trpělivá a dopřát si ten čas, čas bez výčitek, že nic nedělám nebo nedělám dost. Možná to je ten nejlepší lék. Pouštím vše, co si uvědomuji, pouštím všechny domnělé souvislosti s očima tvýma i Sofinčinýma. Prostě v tom nějaký čas budu a přijmu to.  Rozhoduji se věřit, že přijdou ty správné odpovědi. Počkám si na spojení a pochopení všech svých momentálních myšlenek. Teď je musím pustit.

 Ukládám si do hlavy pohled do dálky, pohled mých očí na obzor. Tam kde je vše lehké, jednoduché a jasné. Věřím, že na všechno přijdeme a jednoho dne nám bude vše jasné, i bez bytí v zajetí dnešních myšlenek a snaze vyznat se v nich. Věřím, že i ty víš sama nejlépe, co mě máš naučit a kdy. 

 Věřím, že správnou cestu najdeme a zvládneme, stejně jako období, než ses mi narodila a když ses mi narodila… tak ráda na to vzpomínám. Taky jsme to zvládly bez velkých kroků a plánů. Bylo to období, kdy jsem hodně důvěřovala… Pouštím i teď tu moji otravnou myšlenku, že bych si právě teď měla pro jistotu nějaké kroky naplánovat a něco přeci dělat… nechávám to. Jdu relaxovat.

Moc Tě miluji. Jsi sluníčko, což vidím nejen já… Maminka. (31.3.2016)

PS: Myslím, že vidíš až moc dobře… 

PS2: Na Facebooku jsem měla vzkaz, že některé želvy vážně pláčou. Když nemají sladkou vodu, pijí mořskou a tu přebytečnou sůl pak vyplakají slzami,  Tak asi potřebujeme více sladké vody…

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

 

Myslíte, že lze děti v mateřské školce učit nenásilné komunikaci?

http://allwallpapersfree.blogspot.com

Zaměřím se zde na děti, i když téma je mnohem širší. Často kolem sebe vídám řešit násilí násilím. „On tě uhodil?“ „Tak mu to vrať, nedej se…“ Děti se přeci musejí bránit.. Musí v bitce uspět. To je častý názor. Asi před rokem jsem byla účastníkem debaty na toto téma, musela jsem z ní ven, necítila jsem se dobře se svým ojedinělým názorem v té konkrétní společnosti. Kdybych v ní setrvala, páchala bych násilí sama na sobě a vlastně i vůči druhým, s nimiž jsem začínala bojovat o svoji pravdu. Musela jsem uchránit svůj vnitřní svět. Řešilo se dítě, které mělo jít do školky a byla tam obava rodiče, že si prý nechává vše líbit. To přeci nemůže…Vše se točilo kolem fyzické obrany, umět se bránit spočívalo v tom, že vrátí druhému, co si zaslouží… Ano, dítě by se mělo umět bránit, ale jde o formu, kterou to dá najevo. Také záleží na situaci…
Dcery (které se také dokáží pěkně hašteřit a mohlo by jít i o pěknou bitku) učím, že se vždycky můžeme dohodnout. Vyřešit to jinak, než škrábancema. Učím je, že toto není ta pravá cesta. Učím je zastavit se před bitvou a domluvit se, omluvit se a ukázat si vzájemnou lásku – obejmout se. Jsou to sestry a ano – nepředpokládám, že se musí objímat s kýmkoliv při hrozící bitce nebo sporu…
Jednou mi ve školce teta Liduška řekla, že naše 4letá Sofí zabránila tomu, aby se dva kluci poprali. Prostě se mezi ně postavila a rukama je od sebe rozestoupila se slovy „takhle neeeee“, naprosto vážně a s odvahou v srdci. Když jsem to slyšela, necítila jsem žádné pochybnosti o tom, že to udělala bez váhání. A hřeje mě to. Ten, kdo chápe tato slova správně, ani nepotřebuje vysvětlení. Jsem nějak vybavena zvýšenou citlivostí vůči různým formám násilí. Což je problém, protože je všude kolem nás. Ubylo hrdinů, takových těch moudrých s důvěrou v srdci a přibylo násilné komunikace. Přiznám se, i já někdy potřebuji být tady a teď a ovládat své emoce.
Nedávno ke mně také přišel koncept nenásilné komunikace od M. B. Rosenberga prostřednictvím jeho nové knihy a já jsem si uvědomila, že mi hezky pojmenoval to, co je mi velmi blízké. Podle knihy, Co řeknete, změní váš svět, můžeme zásady nenásilné komunikace vštípit i malým dětem. Stejně tak i dospělým. Sofinka vlastně v té své roli zahrála roli mediátora po svém. Vysvětlily jsme si ještě, že by příště mohla použít navíc kouzelné otázky na účastníky konfliktu – na děti ve školce:

„Jak sis připadal/a? Jak ses cítil/a?“ a „ Jaké máš potřeby?/ Co potřebuješ?/ O co bys chtěl/a požádat?“

a zeptat se postupně obou stran. Může požádat druhého účastníka konfliktu, aby zopakoval, co řekl první účastník a potom i on řekne to své, jak to má (odpovědi na otázky pocitů a potřeb). Děti si uleví a konflikt se tím rozplyne. To, co se tím mohou naučit, je nedocenitelné. Děti se takové komunikaci musí učit, ale základním otázkám rozumí. Zároveň se učí pojmenovat své emoce.
Stává se mi, že zažívám nějaké situace a poté zažiju hezké rozuzlení, vyjasnění, pochopení, vhled v pár slovech. Baví mě to. Předávám to dále s vírou, že i vám to může být užitečné. My všichni si v každé situaci můžeme položit otázku: „Jaký mám pocit?“ a „Co potřebuji?“a možná se v tu chvíli přesuneme do úplně jiné dimenze vnímání a jednání. A když už zapomeneme na dvě kouzelné otázky, můžeme alespoň stát pevně na nohou “tady a teď” a s láskou v srdci. To je to, co  možná může náš svět zachránit…

DSC01307

Citovaný zdroj: ROSENBERG, M.B. Co řeknete, změní váš svět. Praha : Portál 2015.

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

1. stránka z celkem 212