Vzpomněla jsem si, jak Sofinka jednoho dne v letošním roce při usínání znenadání povídala: „Mami…?“ Já překvapeně: „Ano…?“ „Teď jsem si představovala, že v metru jsou na každé stanici stromy a palmy… A roste tam tráva. To bych chtěla.“ Vzápětí usnula. Sofi, máš skvělé nápady, myslíš oživujícím způsobem. A nejspíš to vše souvisí…

Já mám z poslední doby několik ne příliš pozitivních zážitků z dopravy. Potkávala jsem laskavost, ale také buranství a malost. Potkávala jsem fakt, že stále hodně lidí v honbě za něčím vidí jenom sebe. Něco ve stylu: „Spěchám, tak mi uhni…“ nebo “Dělej, dělej…”. Dělá mi neuvěřitelnou radost jít příkladem, lidským chováním být k našemu světu ohleduplnější a laskavější. Moji vnitřní laska-vost podporuje to, když věnuji pozornost těm dobrým zážitkům. Je jich dost, což je skvělé.

Když jsem kdysi sedávala na přednáškách o terii ekonomického růstu, něco mi na tom celém nesedělo. Bylo mi to divné. Zabývala jsem se sama v sobě tím, kam až porosteme? Jsem teď starší, než když jsem sedávala na těch přednáškách. Je mi čtyřicet. A stále mě někdy napadá, kam až porosteme?

Právě jsem dočetla knihu, která s tím souvisí…

Příběh skříně (o tom, jak funguje módní průmysl) od Veroniky Blabla Hubkové

Takový příběh by mohl být napsán o jakémkoliv odvětví. Z chutí se stává velký hlad, až nemoc. Nemoc dnešní doby, ekonomický růst.

Mám ráda pěkné, ženské oblečení, nejraději šaty. Přiznám se. Mám jich hodně. Ale v posledních letech se něco změnilo. Přestala jsem nakupovat v shopping centrech u známých značek. Začala jsem nakupovat u individuálních švadlen, které rády ušijí věc na míru tělu i duši. Nedělá mi problém zajít do second handu (nejraději síť Textile house), kde se dá velmi levně sehnat úplně nový kousek značkového oblečení, který někdo koupil a možná ani jednou neměl na sobě…

Asi před 2 lety jsem se v jednom obchodě dozvěděla informaci o tom, že 50 % oblečení z obchodů se neprodá, tedy tvoří textilní odpad. Přečtením knihy od Veroniky Blabla Hubkové se mi pohled na věc ještě více rozšířil. A to, co jsem cítila, že je moje cesta, se stalo skutečností. Tím, že nenakupuji v obchoďácích, také velmi šetřím čas.

Jaký je obsah pojmů Slow fashion, Fast fashion, Suistanable faishon? Kolik litrů vody se spotřebuje na výrobu jednoho bavlněného trička? Jak je ekologicky náročná výroba džínů? Kdo, kde, v jakých denních dobách, v jakém věku a z čeho a za jakých podmínek ve světě vyrábí oděvy? O tom všem si můžete přečíst v knížce Veroniky Blabla Hubkové o módním průmyslu.

Možná vás to zavede k hlubšímu zamyšlení stejně jako mě. Stává se mi stále častěji, že než cokoliv začínám dělat, zvažuji, jestli to má smysl. Chci to žít, jelikož věřím na vývoj všeho, zejména na ten vnitřní vývoj člověka.

Děkuji, že existují lidé, kterým není dnešní svět jedno.

www.veronikablabla.cz

www.pribehbot.cz

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

18. 11. 2018, dva dny před mými čtyřicátými narozeninami jsem měla tu čest vést ženský seminář na téma Vision Board. Tančily jsme, sepisovaly 100 snů, rekapitulovaly již téměř uplynulý rok. Když jsem se o semináři zmínila jedné kamarádce, tak mi řekla, že vlastně nemá žádné sny, že tak nějak žije ze dne na den. Když jsem se o semináři zmínila dcerám, tak chtěly hned také tvořit. Vůbec nepochybovaly o tom, že je to potřeba, nebo snad dokonce o tom, že to funguje. Je fakt, že jsou ode mě zvyklé na různé podivné věci v naší domácnosti, lepené obrázky nevyjímaje…
My dospělí, často ve vleku všedních dnů, na své sny zapomínáme. Nemáme na ně čas. Nedáváme jim pozornost, neboť naši pozornost užírají všední záležitosti. Nedávno jsem viděla film Můj život beze mne. (Já všechny filmy vídám jako poslední, takže jste ho jistě všichni už viděli ;-)) Film mě trochu dostal a na téma Vision Boardu je geniální. Hlavní hrdince, mladé ženě, mamince dvou malých dcer ve věku mých dcer, ve filmu zbývají cca 2 měsíce života, které ale prožívá naplno… Sepíše si seznam svých přání na papír „Co musím udělat, než umřu? Říkat denně svým dcerám, že je mám ráda. 2. Najít Donovi novou ženu, kterou by holky měly rády. 3. Nahrát holkám přání k narozeninám až do 18 let. 4. Jet společně na pláž a udělat si piknik. 5. Kouřit a pít, jak se mi zachce. 6. Říkat, co si myslím. 7. Milovat se s jinými muži, abych věděla, jaké to je. 8. Dosáhnout toho, aby se do mě někdo zamiloval. 9. Navštívit tátu ve vězení. 10. Pořídit si falešné nehty a udělat něco s vlasy. 11. atd… „
…a všechny si je splní. Nikomu neřekne, že umírá. Nechává své blízké i sebe žít přítomností a netrápit se budoucností a zároveň na své budoucnosti skrze plnění svých snů pracuje.
Všichni máme ten svůj seznam v sobě. Může být vzrušující záležitost držet v ruce seznam 100 konkrétních věcí, zážitků, zkušeností, dovedností, při jehož čtení se vám zvedá srdeční rytmus nadšením podobně, jako když si malé děti před Vánoci sepisují dopis Ježíškovi a věří, že jim vše splní. Tím, že mu navíc kreativně dáme vizuální podobu v podobě obrázků a každý den ho necháme působit na své smyslové receptory a uděláme třeba jen malé konkrétní krůčky, nebo i ty větší kroky na cestě k naplnění své životní vize, snu, přání, cíle… získáváme nepřenositelný pocit. A co teprve pocit splněného snu, tak pravdivého jako my sami…
Chce se mi křičet: Nebojme se snít!

Pozor – sny se plní!

Sny jsou důležité! Oživují…
Ve filmu Chatrč zazněla věta: „Víš, sny jsou důležité. Občas je to způsob, jak otevřít okno a vyhnat špatný vzduch.“ Nebojme se vyvětrat si a osvěžit se. Pravdivě k sobě. Uvědomila jsem si, že ve svých 40 letech stále věřím. Věřím, že ještě v něco věřím. A čím dál víc věřím sobě.
Chci dále tančit, meditovat, milovat, hrát na lyru, zpívat, malovat, tvořit, hodně pracovat, hrát si s dcerami na princezny, říkat jim každý den, jak jsou krásné a jak je miluji, potkávat se s lidmi a mnohem více, …učit se životem dál – laskavě. V tom, co již dělám, pokračuji, a s tím, co ještě nedělám, začnu co nejdříve, například s brnkáním na lyru příští týden. Mám tu nejlepší učitelku. Držte mi palce!

Lyra – song

3.9.2018
Co jsem se naučila první školní den?

Píchla jsem pneumatiku nedaleko křižovatky. A jéje, už zase (naposledy asi před rokem a půl). Našla jsem v autě trojúhelník, marně jsem vzpomínala na údaj, jak má být od auta daleko .-) Tak jsem to nějak odhadla. Během chvilky mého tápání koukám, že se blíží muž s milou otázkou: “Potřebujete pomoc?”. Já: “Ano”. Beze slova se pustil do práce. Tak do 5 minut maximálně to měl hotové, byl celý černý na rukou, ale roztomilý, a povídá: “Tak to je”. Poděkovala jsem a řekla jsem mu, že je anděl. Laskavě se usmál a řekl, že by mi mělo příště zastavit první auto, které jede kolem… :-). Usmál se a odkráčel (jako anděl).

Naučila jsem se, že se nemusím učit měnit pneumatiku, že stačí být a zachovat klid, vždy se objeví mužský anděl… Stalo se mi to před rokem a půl a kolem šli rovnou dva 🙂 Během 10 min i s čekáním jsem měla hotovo 🙂
Naučila jsem se, že džetlmeni, kteří se kvůli mě klidně celí ušpiní, existují 🙂 Je to pro ně dokonce samozřejmé a na oplátku jim stačí úsměv.

Oceňuji všechny muže, kteří s minimem slov udělají konkrétní čin.

Moc to pomohlo být včas ve školce pro dítě a nejen v tom…vím, co rozhodně nemusím umět… Děkuji. Je to paráda.

1.9.2018
Ráno se mi nechtělo vstávat. Poslední dny byly náročné. Můj poslední den bez dcer, které se vrátí z prázdnin u babičky. Řekla jsem si, udělám si klidný den, vstanu a budu si číst materiály na zítřejší zkoušku. Mírně probuzená jsem šla dolů pozdravit bráchu s jeho přítelkyní, kteří u mě spali. Letělí na 3týdenní výlet do Indie.
Říkám: „Ahoj“. Bráchova odpověď zní: „Ahoj, … Ingrid nemůže najít pas…“ Vidím mírné až nemírné zoufalství v jeho očích… Raději se potichu vzdaluji do vedlejší místnosti udělat si čaj.
Mezitím se dozvídám, že Ingrid má pocit, že ten pas tady někde je, ale taky že ho možná včera nechala na letišti po příletu z Anglie na záchodech… že si tam vybalovala některé věci z batohu. Neví, má jen zmatené pocity.
Prohledává se byt a zavazadla připravená na cestu do Indie… je ticho. V hlavě se mi rozvíjí příběh o tom, jak u nás bydlí bráchova přítelkyně – Rumunka žijící v Anglii – momentálně identifikovatelná pouze řidičským průkazem… a brácha letí na cestu do Indie sám… Na bráchovi vidím, že tuto variantu vůbec nepřipouští. Po několikátém prohledání všech zavazadel odjíždějí bez snídaně na letiště, kde mají v plánu najít pas – u uklízecí čety, na informacích, u letištní policie … kdekoliv.
Uplyne hodina, ještě dostávám telefonem úkol něco prohledat, plním úkol, nic. Na stole v kuchyni leží svačina, kterou tu zapomněli. Chodím kolem ní, no upoutává trochu moji pozornost…. Nechali tu i láhev s pitím, tak jsem si říkala, že si prostě s sebou tohle nevzali…
Po další půlhodině volá opět brácha, ať ještě všechno prohledám, i krabice s hračkami dětí v herně, kde spali… že Ingrid prostě neví, ale má POCIT, že pas u nás měla v ruce, když vybalovala dárky pro holčičky.
Prohledávám. Náhle mi to dojde. Je mi jasné, co mám udělat. Svačina! Jako bych v tom telefonu mezi řádky dostala jasnou informaci o tom: Pas je u nás! Aaaaahhhaaaa nalézám pas zabalený v papírovém pytlíku u svačiny !!!! Koukám na hodiny a říkám si, to je v prdeli.. letí jim to za půl hodiny… volám bráchovi, že pas mám a brácha říká další sprostá slova, ale slyším úlevu… volá: “Vezmi si tágo, vezmi si tágo a dovez nám to… Jdu volat tágo, nepřemýšlím. Taxík tu bude za 10 min a na letišti za půl hodiny. Volám bráchovi tuto informaci, zda to má smysl a on, že jo, že jim to letí až za 2 hodiny. Já: „Cože?“….
Na letišti jsem byla v rekordním čase 35 minut se vším všudy. I s pasem! To štěstí v jeho očích, když držel v ruce její pas, se nedá jen tak vypsat… Odletěli do Říma a jak to pokračuje, nevím … možná mrznou v Himalájích. A možná tam někde, ve výškách potkají boha Himávatí. Ať je vede bohyně Párvatí. Láska lítá ve vzduchu.
Zvědomit se před koncem…

PS: Brácha, zvládli jste to celkem v klidu 🙂 S tím vším cestováním.
PS2: Co jsem se naučila počátečním pozorováním, pozdějším mírným zasahováním a finálním vyřešením? Naučila jsem se, že je nutné vždy zachovat klid. Že existují muži (jako můj bratr), kteří dokáží v takto vypjaté situaci naslouchat ženě a mluvit s ní mile. Že už to mám v sobě nastavené tak, že nejde-li o život, zas tak moc se opravdu neděje. Někde na pozadí to tam opravdu bylo. Že my ženy máme rozhodně dávat na své pocity, ale možná že ne na všechny 🙂 A možná že ano?
Naučila jsem se, že je velmi důležité ladit se do rovnováhy neustále a udržet si vědomí v konání v maličkostech. Ukazuje se, že maličkosti mohou mít velký vliv…
No jo, ale ta realita všedních skutečností… 🙂

Plním si svůj dlouholetý sen. Tančím salsu. Chodím kolem ní už několik let a odkládám…

Ale teď to přišlo. Dostala jsem doporučení na výbornou učitelku. Našla jsem si ji na webu a přihlásila jsem se. Vyrazila jsem na svou první lekci. Potřebuji propojení se systematičností pohybů těla a … na to přijdu později, neanalyzuji. Dorazím na adresu v centru Prahy a jako první mě zarazí šipka dolů, když vstoupím do budovy. Jdu dále až do mínus druhého patra, cítím se jako někdo, kdo jde do podzemí v centru města. Jako někdo, kdo nemá rád vydýchané, umělé prostory. Kdesi uvnitř mne trochu bere panika, že se ve vášni toho krásného tance začnu dusit. Trochu někde na povrchu mě uklidňuje všudypřítomnost foukající klimatizace. Asi se neudusím, jen nadýchám umělého, chladivého vzduchu.

Vstupuji do prostoru, který vypadá jako fitcentrum (i když se tak nenazývá), je v něm několik hýbacích sálů. Na recepci se nahlašuji a jsem odeslána do jiného prostoru. Jsem tu dříve. Vždyť jsem poprvé. Pozoruji. Na recepci sedí muž a žena. Náhle přichází další žena. Žena s prsy velikosti 4, polovyholenou hlavou, ale s dlouhou hřívou. Vysoká, nohatá, okatá, hezká. Povídá si s mužem na recepci, slyším každé slovo, nelze to přeslechnout, očividně patří k sobě a řeší spolu soukromé zážitky. Tulí se. Mluví a mluví o tom, co v daný den prožili. Pozoruji. Dívka se tam pohybově vrtí tak, že v jednu chvíli zaujímá pozici předklonu s opřením loktů o recepci a protažením zad do pozice kočky. Má na sobě cvičební úbor a krátkou sukýnku (očividně lektorka), tedy všímám si, že při předklonu jí vidím čárečku kalhotek a pěkný zadeček. Kolem jde jiný muž, očividně další cvičitel z „fitka“. Plácne ji po vystrčeném zadečku. Pozoruji, co se bude dít. Nic se neděje. Jen pár vtipných poznámek.
Pozoruji. Přichází starší muž s kufříkem, řeší anglický hovor, je na telefonu, mezitím zvládá nerušeně nahlásit svůj příchod a odebírá se do šatny. Za chvíli vylézá z šatny stále telefonujíc (očividně manažer), tentokrát již bez kvádra ale v kraťasech a tričku. Vypadá jinak. Vypadá jako někdo, kdo na hodinu možná odloží telefon.

Je tu uměle a tak trochu neživo (to je asi to samé ?). Zvykám si. Těším se. Těším se na tanec s pravidly. Jsem tu jediná bosky. S tím jsem počítala, takže si připadám vcelku normálně (mezi čekajícími na podpadcích). Přichází žena, která vypadá, že je tu také poprvé. Rozhlíží se podobně jako já. Narozdíl ode mne má s sebou ve výbavě dvoje taneční botky. Pozorujeme prostředí. Dáváme se do řeči a čas plyne.

Hodina salsy byla skvělá, pustila jsem všechny své zaměřenosti na umělost prostředí a přemýšlení o přítomných bytostech. Užila jsem si taneční kroky a chvílemi jsem dokonce cítila, že ten tanec velmi dobře znám, jako by se mnou byl odjakživa. A vím, že ho lze tančit bosky, i když to možná není podle pravidel…

Jsem právě 7 let mámou. Sofinka slaví 7. narozeniny. Miluju ji. Je krásná zvenku i zevnitř a neustále mě učí. Učí mě pokoře v mateřské roli, učí mě trpělivosti, učí mě sebereflexi a mnoha dalším „věcem“.

Být mámou je dar, ale zároveň velká práce. Co jsem se za těch 7 let (no dobře, začalo to už o pár měsíců dříve J) naučila?

Být mámou je velké setkání sama sebou.

Dívám se hluboko do svého nitra.

Být mámou je radost, ale také bolest.

Když se Sofinka narodila, asi rok a půl jsem četla knihy, jak vychovávat dítě, pak jsem zjistila, že je číst nechci, že si věřím a cítím, jak to mám dělat a že je možná vlastně všechno jinak… Ustála jsem poučující tchyni, která mě zkoušela jen pár měsíců, i kritizující mámu. Vím, že takových je nás mnoho… Uvědomila jsem si, jak snadno si vytváříme iluze a své pravdy. Vztahy se proměňují.

Učím se pokoře, která ale nemusí být pokořená.

Velmi pravděpodobně nejsem dokonalá. Nebo možná že jsem v každém jednom okamžiku…

Dělám chyby, zesměšňuji se, vynořují se ve mně dysfunkční výchovné návyky. Uvědomuji si to den za dnem. Žiju s tím.

Učím se být matkou, je to nekončící cesta. Neexistuje návod. Nelze ho vyčíst. Lze jen hledat odpovědi na otázky uvnitř.
Když mi ještě občas vlastní máma říká, že dělám něco špatně, už z toho nezuřím. Zpřítomňuji se. Už to vlastně ani neříká. Ale cítím občas její pochybnosti…

Občas se cítím velmi osamělá, protože jsem se vydala na cestu dělání věcí po svém. Tak jak je cítím ve vztahu ke svým dětem.

Děti mi někdy dávají sílu vstát ráno z postele, i když mám pocit, že tu sílu zrovna nemám. I takové dny jsou.

Děti mi dávají nahlédnout moje nejniternější emoce. Emoce tak hluboce zakořeněné, emoce ve věčnosti našeho dětství v nás.

Děti nás vždy překvapí. Vědí o nás více, než si myslíme. Vybrali si právě nás. Vedou nás životem. A my věříme, že jsme jejich průvodci…

Učí nás být si jistými sami sebou. Cítí, když to tak není. Potřebují naši jistou vazbu.

Být důslednou a zároveň milující mámou. Dítě ví, že existuje i kritika a svět není černobílý. Dítě ví, že je milováno.

Každý má svůj preferovaný jazyk lásky. Každé dítě je jiné a učí nás jiným věcem. Prostřednictvím sebe nám ukazuje, jací jsme, na co se máme podívat.

Děti nás učí žít pravdu.

Neptají se nás na naše iluze ani přesvědčení, ale dobře o nich vědí… Jak skutečně pravdiví v danou chvíli jsme, to asi nevíme…

Děkuji Sofince i Vanessce. Sofí, je to už 7 let. Miluju sedmičky. Miluju život.

Až někdy v těchto dnech, nebo poslední dobou, nebo v posledních letech… jsem si uvědomila, že každý konec má svůj začátek. Včera jsem hleděla z tramvaje na tu bílou zářící kouli na obloze, která je dnes už úplná. Úplněk, kdy napětí mezi Sluncem a Měsícem dosahují svého vrcholu, ve mně posiluje vnímání konce a začátku, úplnosti a neúplnosti, světla a tmy, plnosti a prázdnoty… vnímání cyklu. Začátek a konec spolu vždy souvisejí. Něco končí a něco nového začíná. Mám pocit, že už delší dobu prožívám nějaké ukončování něčeho ve mně. Něco jako ztrátu a nalézání nového. Možná poprvé v životě také nemám v sobě otázku, co zaplní tento prostor ve mně? Jako bych poprvé v životě měla důvěru v život? Nemám potřebu si udržet to, co mám. Dokážu se vzdát a dobrovolně… Mám chuť obejmout svůj život a sama sebe. Mám především chuť pečovat o svoji vlastní životní sílu.
Dokončování a ukončování čehokoliv se zdá být na první pohled jednoduché. Když jsme něčemu věnovali několik měsíců svého života a najednou je to „hotové“, můžeme cítit prázdno. Nemusí to být jednoduché. Když jsme někomu věnovali určitou dobu svého života a najednou cítíme nutnost ukončení, můžeme cítit prázdno. Může to být dost těžké. Když jsme s někým zažili příjemný zážitek a ten právě končí, můžeme si říkat: „Ještě ne…“ Je to snadné a zároveň se nám třeba skončit nechce. Můžeme si ale zvolit, že se budeme těšit na další podobný zážitek, na jiný vztah, nebo jiný náš vnitřní projekt. Můžeme si vytvořit nový projekt, nedokončený tvar – a ten opečovávat, tvarovat a dokončovat. Nedokončených tvarů potkáváme denně spousty a ještě před jejich dokončením můžeme potkávat další, nové. Je dobré si dát čas, netlačit na sebe. Jak je to ve vztahu? Kde končím já a začíná on? Kdy začíná vztah a kdy končí? I ukončování vztahu má své fáze, může trvat déle, než si původně myslíme. I dokončování projektu má své fáze, fáze usilovné dřiny končí a fáze dodělávek začíná, neustále se objevují nové věci k dořešení.

Máme právo jít, když to tak cítíme. Máme právo zůstat, když to tak cítíme. Do obou variant se vyplatí jít opravdově. Vše opravdové je práce a velká odvaha. Mnohdy odvaha jít do své bolesti. Otevřít se tomu, jak to přichází. A na konci (nebo na začátku nového) můžeme získat pocit uklidňující jistoty, že už vždy půjdeme jen tam, kam chceme. Můžeme prostě jít dál a důvěřovat tomu, co uvnitř cítíme.
Nebo se dobrovolně vzdáme honby za koncem, neboť si uvědomujeme důležitost otevřenosti.

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

Asi po sto letech jsem byla v kině – na filmu Naprostí cizinci. Je to konverzační komedie a zároveň podle mě drama. Děj filmu se velmi záhy ubírá k večeři několika přátel, kteří se znají dlouhá léta. Alespoň si to myslí. U večeře se zrodí nápad dát mobilní telefony na stůl a sdílet každou smsku a hovor s přáteli. Je zajímavé sledovat emoce s tím spojené. Jak to tak chodí, trochu se to zvrtává a ukazuje se, že někteří a některé se vzájemně podvádějí, lžou si. Nevím, zda slovo přátelství je to pravé. Jako by to byla taková zvláštní hra.

Uvědomila jsem si, že film docela dobře ukazuje dnešní realitu, nejen toho, jaké se točí filmy. Je běžné, že nehrajeme opravdově, nefalšovaně, protože tak ani nežijeme své životy. Jednoduše. S úctou. Upřímně. Je běžné lidem kolem sebe lhát a podvádět je. Mnozí hledají materiální útěchy místo toho, aby se oživovali zevnitř. Bojí se svým blízkým emocionálně otevřít, aby se neztrapnili. Neptají se – kdo jsi? – ptají se – Co děláš? Mnohým nedělá problém mít sexuální vztahy s přáteli přátel, podvádět blízké. Prodávají svá těla pro chvíle potěšení. Oddělují tělo a duši. Oslabují svoji ledvinovou energii v neharmonických vztazích a mrhají svojí životní sílou. Jsou nejistí ve vztazích. Pyšní se svým drsným individualismem. Tím, kolik toho zvládají. Můžeme si vybírat sexuální partnery třeba jen na chvíli, protože je to zvykem. Podobné vzorce máme všude kolem sebe. Je normální mít milenky, milence. Společnost takové jednání akceptuje. To, že nás to rve na kusy zevnitř, si většinou neuvědomujeme. Nebo i uvědomujeme, ale děláme to dále. Zaplétáme se. Špiníme náš duševní život, ztrácíme naši celistvost i zdraví našeho těla. Protože jinak bychom byli moc jiní. Možná divní. Nebo by nás to stálo dost mluvení, dost mluvení s našimi blízkými a dost dívání se do sebe. Dost času. Jsme společenské bytosti a normy společnosti nám dělají přednášky například o tom, jak často bychom měli mít sex a co je obvyklé.

Možná kdybychom místo neomezených možností občas zastavili sami sebe a podívali se do své duše, opravdu sdíleli kus sebe s našimi nejbližšími, tvořili bychom si taková partnerství, v nichž pochybná tajemství nemají místo. Skutečná partnerství nepotřebují hledat jinde, ani útěchu, ani sex, ani další materiálnosti. Plnost života je v jeho jednoduchosti a my si ho tak často komplikujeme sebemrskačstvím a tzv. normálností. Plný vnitřní život přináší kvalitní sexuální život. Takový, kdy člověk nehledá jinde. Takový, který přináší hlubší citové a duchovní uspokojení. Jednoduše vnímá svého partnera tak otevřeně a vřele, s vědomím jejich společné síly a je spojený.

Je otázkou jaká tajemství máme před sebou mít. Myslím, že je dost často tajemství používáno ve jménu lži. Trochu to to nádherné slovo devalvuje. Lež je zabalena do tajemství a tajemství do lži… Tajemnost je krásná, ale cítím tam i čistotu. To, co tajíme, nemusí být pro druhého člověka ruinující. Tajemství dává naší duši vzrušení a něco pozitivního, něco nemateriálního. Něco, co nám dává, a ne bere.

Po filmu jsme byli na večeři. Vedle nás večeřel pár, který vypadal, že řeší podobnou záležitost jako ve filmu. Nemluvili spolu, používali u stolu mobily, komunikovali s vnějškem. Když spolu něco prohodili, nepůsobilo to vesele, naopak. Právě proto mi film nepřišel moc veselý. Někdy si říkám, zda filmy, které se dnes točí, neprohlubují dno, v němž se v současnosti společensky nacházíme (?) Jsem ale optimista a vidím, že přibývá stále více lidí, kteří nacházejí cesty, jak z normálního života dělat nevšední zážitek skrze objevování svých vnitřních možností, aniž by se dívali, jak to dělá většina.

Světlo, síla, srdce, láska, pokora, jednota, přímost, poctivost, skromnost, otevřenost….jsou další slova, nad nimiž má smysl se zastavit. A všímat si souvislostí.

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

Zúčastnila jsem se debaty o školách na téma Zanikne škola tak, jak ji dnes známe? Zazněla na ní řada zajímavých otázek i odpovědí, které ve mně vyvolaly pocit, že bych je měla sdílet… Pro mnohé z nás slovo škola představuje budovu. Slovo škola ale o té budově není…

Jaká je role školy? Co znamená, když se děti učí naplno a s radostí?

Rolí školy je mnoho. Mění se role všech složek vzdělávacího systému. Mění se učitelé, rodiče i žáci. Mění se svět. Roste význam sociální role školy. Mnozí rodiče si uvědomují, že svým dětem doma nemohou nabídnout takové prostředí, které jejich dítěti pomůže dát to, co potřebuje.

Jaké jsou cíle moderní školy? Vést žáka k zodpovědnosti (za jeho vlastní život, za jeho svět, potažmo okolní svět) a pomoci mu vnímat reálný život, resp. vytvořit takové prostředí, aby si žák mohl reálný život co nejvíce osahat, nikoliv aby platilo, že po škole nastoupí do reálného života.

Kdo se nejvíce musí těšit do školy? Její ředitel/ka, leader, kterého baví jeho práce. Jeho práce poté může přinášet tu změnu níže. Změny nastávají skrze naší vnitřní motivaci, která je propojená s prací naplno a s radostí.

Jaké jsou cíle vyučování podle prof. Hejného? Na kousku svého osobního příběhu pan profesor krásně vystihl podstatu. Zmínil, že mu jeho táta dal radu.. „Hleď, aby tvá snaha udělat z nich dobré matematiky nepřehlušila snahu udělat z nich dobré lidi.“ Pan profesor pochopil, že je podstatné vychovávat šťastné lidi. Co je ale štěstí? Štěstí závisí na seberealizaci. Záleží na nás, jak si ten cíl sami nastavíme, abychom byli šťastní. Být prospěšný společnosti možná může znamenat být šťastný. Mít radost z radosti jiného člověka, skrze příběh jiného člověka. Kdysi jsem četla krásnou knížku Pravidla moštárny od mého oblíbeného Johna Irvinga. Je to příběh o poznávání světa v sadařské oblasti. Je otázkou, zda nějaká vytvořená pravidla mohou přebít přirozené zákony našeho světa, které jdou mimo nás. Anebo lze nacházet jisté paralely? V příběhu je v ní zasazeno a poznáno pravidlo „být užitečný“. Vidím tam paralelu mezi slovy prof. Hejného a zásadou Wilbura Larche z knihy Pravidla moštárny. Ať je ta cesta jakkoliv těžká, možná že je ta správná…? A možná, že jsme se zase dostali ke smyslu, který je určitým nadosobním posláním, pocitem, že děláme něco s přesahem.

Cíle školy podle prof. Hejného jsou tedy pěstování mravnosti v dětech, utužování schopností (matematických, komunikačních, týmových, …). “My však neumíme zkoušet mravnost člověka. Škola je dílna lidskosti. My jsme se však stáhli na měřitelné cíle, tu školu jsme velmi ochudili. Transformace spočívá v odstranění kvantitativních hodnocení a pozvednutí ducha školy tak, aby frustrací dítěte nestoupalo JÁ učitele. Učitel není ten, kdo má rád děti, ale ten, kdo umí dělat tak, že děti cítí, že je má rád.” Na jednom pražském gymnáziu jsem viděla na nástěnce větu od studentky II. ročníku: „Učitel není ten, kdo říká věty a učí, ale ten kdo mluví se sílou a láskou v duši.“

Školní výuku, respektive její podstatu, podle mě inspirativně vystihuje Sofie v knize Sofiin svět:

„Sofie si pamatovala na situace, kdy se ji maminka nebo učitelé ve škole snažili naučit něco, co nebyla ochotna pochopit. Pokud se někdy něco skutečně naučila, tak jenom tehdy, když k tomu něčím sama přispěla.“

Jde o to, že pokud si dítě uvědomuje svoji zodpovědnost za své učení, je zapojeno, pak to funguje dobře. Nejlépe to však funguje za vzájemného vyladění škola – rodina – dítě a vzájemné spolupráce a zodpovědnosti všech zúčastněných.

Naše školství jeví známky změn a už jsou školy, kde neplatí podobenství v citaci: „Skupinka turistů sedí v autobuse, který projíždí přenádhernou zemí – kolem jezer a hor, zelených polí, řek. Ale v autobuse jsou zatažené záclonky. Ti lidé nemají ani potuchy o tom, co je za okny, a tak tráví cestu tím, že se handrkují o to, kdo bude sedět na čestném místě, komu se bude tleskat a na koho se bude pohlížet s úctou. A v tom také setrvají až do konce cesty.“

„Když mi bylo 5, máma vždycky říkala, že štěstí je klíčem k životu. Když jsem pak šel do školy a ptali se mě, čím chci být, až vyrostu, napsal jsem: CHCI BYT ŠŤASTNÝ. Řekli mi, že jsem nepochopil zadání. Já jim odpověděl, že nepochopili život.“ John Lennon

Institut pro politiku a společnost, Debata na téma: Zanikne škola, tak jak ji dnes známe?, 16.2.2017

DE MELLO, A. Cesta k lásce. Brno: Cesta 2005. ISBN 80-85319-67-5, str. 13.

GAARDER, J. Sofiin svět. Praha: Albatros 2012. ISBN 978-80-00-02895-8, str. 56.

http://www.h-mat.cz/hejneho-metoda