Cesta životem

Lucie Kramperová

Archives by Lucie Kramperová

Hledáte školu pro dítě?

Hledáte?

Blíží se čas zápisů do 1. třídy. Tentokrát se věcí s tím souvisejících účastním podruhé prostřednictvím mladší dcery Vanessky, s nabytými zkušenostmi posledních několika let se Sofií, svým působením ve vzdělávání a sledováním celé situace v oblasti školství. Jsem spoluautorkou knihy rozhovorů o inovativních školách, což pro mne stále je pěknou zkušeností, které si velmi vážím a děkuji za všechna slova v knize a s ní spojená. Postupem času ve mně vyvstávají stále nové a nové otázky…
Rozhodla jsem se sdílet své zkušenosti na individuálních konzultacích pro ty, kteří mají hlubší zájem. Prožila jsem si na cestě školou do 3. třídy se Sofií řadu nelehkých situací, zoufalství a ztrát ideálů. Šlo o situace, které jsem jako vnímavá máma řešit musela. Vedla mě intuice, ale také selský rozum. Také moje koncepčnost. Nahlédla jsem do řady škol. Účastnila jsem se některých projektů. Dalo by se říct, prozřela jsem, že za hezkými a poutavými hesly se mohou skrývat výrazná úskalí, to v celkovém kontextu těch několika let.
Nemám žádný konkrétní super recept, jak vybrat školu pro své dítě. Ani nechci přednášet argumenty a fakta. Těch je všude plno. Mám jen určitou dávku empatie a vhledy do duše člověka a velmi naplno jsem si uvědomila, že každé dítě i rodič potřebuje opravdu něco trochu jiného. Neexistuje žádná super škola, ani nejlepší metoda. Neexistuje ani za peníze ani zadarmo. Uvědomila jsem si, že je velmi důležité se jako rodič napojit na sebe a na své dítě a skrze to se nechat vést. Jedině to je cesta. Cesta dále vede skrze vlastní nitro, které bere v úvahu druhé lidi, s nimiž se setkává. Nevede skrze instituce, skvělé rady, ani doporučení. Vnímáním vlastního dítěte a událostí, které k nám přicházejí, se můžeme posunout dále. Většinou hledáme odpovědi venku, ale stejně máme všechny naše odpovědi v sobě. Jen jim věřit.
Sdílením některých svých hlubších zkušeností k tématu si přeji vést toho, kdo bude chtít, k němu samotnému. Ne k super instituci např. v centru Prahy, komunitě, do lesa, do domácího vzdělávání… Mluvila jsem s řediteli soukromých škol i státních škol, setkala jsem s racionální manipulací pomocí dobře znějících slov, ale také například s totální upřímností (sebekritickou) a sebereflexí na prvním setkání ředitelky jedné státní školy. Velmi si takových setkání vážím. A vím, že právě taková setkání, kde člověk správně „čte“ slova, která k němu jdou, SÁM PRO SEBE, jsou velmi důležitá. Můžeme si tím ušetřit mnohé trable. S důvěrou se dnes nakládá různě, je to velmi často skloňované slovo poslední doby. To, co je skutečně důležité, je důvěra ve svoji osobní cestu, důvěra V NÁS SAMÉ.
Pokud vás to táhne, ozvěte se. Třeba se vám pospojuje první nebo poslední dílek vašeho puzzle v tématu školy pro dítě. Nečekejte ale přednášku ani radu. Možná vám i vezmu nějakou tu iluzi. A když se vám další dílek puzzle nespojí, může se to stát třeba o 14 dní později nějakým náhodným setkáním nebo získáním hodnotné informace přímo pro vás, například jednou upřímnou skutečně od srdce myšlenou větou. Aby to člověk uviděl a zároveň nebyl manipulovatelný, musí být dostatečně sám v sobě, přestože je třeba na nějaké úrovni nebo v nějakém tématu zoufalý. I o tom je život. Když si to zoufalství dovolíme, můžeme potom pookřát a nabýt sily. Základem úspěchu je naše vnitřní upřímnost.

Psaná i řečená slova mohou naznačit směr, ale nenahradí skutečný zážitek. Zážitek na úrovni našich pocitů, ideálně s prostorem pro tvořivost, lehkost a pro pravdivý pohled na sebe sama. Mnohé skutečnosti jsme si zvykli brát jako samozřejmost. Je pro nás snadné sáhnout v supermarketu do regálu a získat něco bez jakékoliv námahy. Život je ale veliký dar. A pro rodiče je darem i každé dítě.


Konzultaci lze domluvit na luciekramperova@email.cz, třeba se vám půjde lehčeji.
PS: Nezapojuji se do akcí typu: administrativně změním své bydliště, abych dcerku dostala na super školu, protože taková super škola neexistuje. Nehledě na to, že tou změnou bydliště bych přispěla k tomu, co se dnes děje – urvat si kus pro sebe, nárůstu administrativy u škol samotných (některé školy již kontrolují, kdy se dotyčný přestěhoval…) na úkor smysluplného vzdělávání. Přispívá to k boji.

Více slov v článku zde: http://cestazivotem.cz/2020/01/28/co-potrebuji-dnesni-deti/

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

Co potřebují dnešní děti?

Co potřebují dnešní děti?

Jaké děti potřebuje naše společnost?

Žijeme ve výkonové době, kdy to nejpodstatnější v člověku, jeho duše, je zatlačováno do pozadí tlakem moci. Mocenství nahrazuje zdravé sebevědomí. Tak zvané sebevědomí je pouze hrou o moc. Nejde o to, že nám vládnou takoví, kteří nejspíše nejsou těmi vzory zdravého sebevědomí a lidství, které bychom chtěli pro své děti. Mocenství je všudypřítomné. Být top manažerem je dnes více než být pedagogem, lékařem,… Podíváme-li se na výzkum o prestiži povolání, vidíme tam něco jiného, lidé si stále váží lékařů a učitelů v rámci prvních míst žebříčku, ovšem z hlediska finančních toků i přístupu to neodpovídá (chápu argumentaci ohledně soukromé a státní sféry). Top manažeři určují to, kam směřuje společnost. Vedou, kontrolují, plánují … Takto vypadá společenská objednávka. To nejpodstatnější v člověku se však nedá kontrolovat, vykonstruovat ani naplánovat. To, aby člověk mohl být u sebe samého a žít ve společnosti, vyžaduje zralost. Nikoliv návody, „kuchařky“, scénáře, super metody. Vyžaduje to svědomí a přirozenost.

Co tedy potřebují dnešní děti? Děti potřebují rodiče, kteří si váží jeden druhého, i když spolu třeba nežijí. Zralé vzdělavatele, kteří je mají rádi, ale také si jsou vědomi toho, že děti prochází určitými vývojovými milníky, které je důležité v určitých obdobích podpořit a nenechat dítě, ať si je samo zpracuje, například až bude chtít.

Dnešní děti mají k dispozici všeho spoustu – věci, fakta, informace, knihy, media, atd. Nejspíše ale potřebuji prohlubovat aktivity spojené s empatickou komunikací s druhými a komunikací vlastních pocitů. Potřebují se naučit zklidnit, uvolnit třeba prostřednictvím meditací a imaginací, tím získat nástroje, jak pracovat s překážkami, jak být pozornější samy k sobě a svému vnitřnímu světu (vlastním emocím, potřebám, vlastnímu přesahu). Potřebují tvořit, snít, představovat si, učit se dělat kroky samy, s oporou, s vedením zralých lidí. Nepotřebují silné zážitky, velká a extrémní dobrodružství, aby si takzvaně sáhly na dno. Naše děti vyrůstají v extrémní době, a proto nejspíše nepotřebují zažívat cílené extrémy. Ony v nich žijí. Potřebují do svého života získávat dovednosti, které jim pomohou neztratit se v množství výkonových informací a povedou je k nim samým, do jejich duše, budou je zklidňovat, otevírat jim srdce. Otevíráním srdce k žití v laskavosti, nikoliv k boji a skvělým argumentům (hurrrááá, vyhrávám). Otevíráním k vědomí toho, že nejspíše nemáme právo druhým lidem podsouvat, jak mají žít nebo co mají dělat (tzv. rady), ale zároveň k vědomí toho, že všichni spoluutváříme i životy druhých lidí. Děti patrně potřebují dělat i věci, které je nebaví, nebo nejsou zrovna cool. Potřebují pomáhat doma rodičům a potřebují mít důvody, proč si jich mohou vážit. To je samozřejmě na nás, na rodičích.

Naše společnost potřebuje děti, které se nebojí říkat věci, jak je cítí a vidí, ale laskavě, s upřímným úsměvem. Nikoliv takzvaně sebevědomě, ale sebe-vědomě. Ve vzdělávání jde především o hloubku. Je mnoho skutečně dobrých učitelů, kteří si zaslouží respekt. Těch, kteří učitelské profesi dělají dobré jméno. Jenom možná nejsou tolik vidět, možná o tom tolik nevyprávějí. Dělají to pro děti, které mají zájem, nebo to dělají pro rodiče, kteří mají zájem. My dospěláci se učíme sami se sebou zacházet, abychom se měli rádi takoví, jací jsme.  Hledáme sebedůvěru a vnitřní klid, který je tak důležitý k tomu, abychom se v záplavě všeho neztratili. Znovu se učíme představovat si a snít. Učíme se za svými sny a cíli jít. Často se vracíme do svých dětských let, rozpomínáme se, zpracováváme si své bloky. Děti mají ke světu představ ještě velmi blízko. Můžeme je podpořit v tom, aby na své nitro nezapomněly. Naopak, aby se už od dětství uměly s láskou opečovávat a měly zdravou sebedůvěru. Děti, které se naučí ladit se na své pocity a tělo, budou umět dobře odhadnout své možnosti. Tím, že budou pozornější k sobě, postaví se i k náročnějším situacím v životě se zdravým sebevědomím. Budou znát své hranice.

Situace ve školství se nám trochu zvrhla do dvou táborů a do zjednodušujících otázek, zda známky či ne, zda domácí úkoly či ne, zda tahle super metoda, nebo jiná super metoda. Jedni tvrdí, že oni to dělají dobře a mají plno argumentů, proč ti na druhé straně to dělají špatně. Přijde mi, že jde o zástupná témata. Mají ty mocné zaměstnat, aby se nemusela řešit samotná společenská podstata. Přehodnocení prestiže jednotlivých směrů. Někdy si kladu otázky. Nejdeme náhodou proti historickému vývoji? Proti moudrosti našich předků? Není náhodou něco krokem zpět? Musí být neustále přítomen argumentační boj? Nestačilo by učit laskavosti? Nestačilo by přestat s bojem? Co by se stalo? Poznala jsem, že na obou stranách pomyslného boje je určitý stupeň frustrace, vyhoření, beznaděje, na obou stranách se dějí „zajímavé“ věci. Jde o různé extrémy, které nakonec dětem pravděpodobně spíše škodí. Obdivuji všechny, kteří dokáží skutečně předávat dětem dovednosti potřebné pro život bez házení argumentů na svoji obhajobu. Obdivuji ty, kteří to dokáží dělat čistě a individuálně tak, aby to dětem prospívalo a ne naopak. Obdivuji ty, kteří dítě podpoří v tom, aby mělo úctu ke svým rodičům, protože tam to začíná. Tam může být dítě zklidňováno především, protože tam má své kořeny, svou oporu a své přednosti. Vnímavý rodič ví nejspíše lépe, co jeho dítě potřebuje, aby se zdravě vyvíjelo, než někdo, kdo ho vídá třeba jen měsíc. Ano někdo další může napovědět, může naslouchat, může otevřít v některých otázkách oči, ale zřejmě se nemůže stavět do pozice, že ví. I to se děje. Nevěříme si. Na druhou stranu mnozí mají dojem, že vědí lépe, než ti, kterých se daná situace týká. Žijeme v době, kdy vzhledem k dostupnosti informací, myslíme, jak vidíme do životů lidí okolo nás, ale nejspíše to tak není. Je to pouze naše pýcha, která nás svádí k hodnocení. Je to o našem svědomí. Učitelem už se zřejmě člověk rodí. Je možné, že spousta skutečně dobrých učitelů na to možná do konce svého života vůbec nepřijde, protože stále ještě naše doba není plně nakloněna hledání duše, hledání vize. Budoucnost v tomto ohledu nejspíše nejde naplánovat ekonomickými charakteristikami ani super argumenty nebo plány nebo strategiemi, ale probuzením duše, svědomí, skutečných hodnot. To ale musíme každý začít sám u sebe. Možná vůbec není nutné zaměstnávat stovky lidí reformami školství a spoustou dohadů? Možná jen stačí něco dodat? Možná to skutečně začíná v rodinách? Rodinu asi nikdo lehce nezreformuje ani nezkontroluje?

Nedávno jsem si naplánovala, jak se na jedné škole s někým potkám a promluvím. Plán mi nevyšel, ale proběhlo setkání duší, které nelze popsat. To se prostě stane a vám to buď dojde, nebo ne. Ten člověk se třeba najednou u vás zastaví, řekne jednu nebo dvě věty, vidíte jeho oči, promlouvá to k vám a vy si možná něco uvědomíte. Nebo vám to vrtá hlavou a potom vám do dojde, cvak a je to tam.

S pokorou a láskou. Lu

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

Fotografie v článku – autor Petr Malý.

Laska-vost místo hladu?

Vzpomněla jsem si, jak Sofinka jednoho dne v letošním roce při usínání znenadání povídala: „Mami…?“ Já překvapeně: „Ano…?“ „Teď jsem si představovala, že v metru jsou na každé stanici stromy a palmy… A roste tam tráva. To bych chtěla.“ Vzápětí usnula. Sofi, máš skvělé nápady, myslíš oživujícím způsobem. A nejspíš to vše souvisí…

Já mám z poslední doby několik ne příliš pozitivních zážitků z dopravy. Potkávala jsem laskavost, ale také buranství a malost. Potkávala jsem fakt, že stále hodně lidí v honbě za něčím vidí jenom sebe. Něco ve stylu: „Spěchám, tak mi uhni…“ nebo “Dělej, dělej…”. Dělá mi neuvěřitelnou radost jít příkladem, lidským chováním být k našemu světu ohleduplnější a laskavější. Moji vnitřní laska-vost podporuje to, když věnuji pozornost těm dobrým zážitkům. Je jich dost, což je skvělé.

Když jsem kdysi sedávala na přednáškách o terii ekonomického růstu, něco mi na tom celém nesedělo. Bylo mi to divné. Zabývala jsem se sama v sobě tím, kam až porosteme? Jsem teď starší, než když jsem sedávala na těch přednáškách. Je mi čtyřicet. A stále mě někdy napadá, kam až porosteme?

Právě jsem dočetla knihu, která s tím souvisí…

Příběh skříně (o tom, jak funguje módní průmysl) od Veroniky Blabla Hubkové

Takový příběh by mohl být napsán o jakémkoliv odvětví. Z chutí se stává velký hlad, až nemoc. Nemoc dnešní doby, ekonomický růst.

Mám ráda pěkné, ženské oblečení, nejraději šaty. Přiznám se. Mám jich hodně. Ale v posledních letech se něco změnilo. Přestala jsem nakupovat v shopping centrech u známých značek. Začala jsem nakupovat u individuálních švadlen, které rády ušijí věc na míru tělu i duši. Nedělá mi problém zajít do second handu (nejraději síť Textile house), kde se dá velmi levně sehnat úplně nový kousek značkového oblečení, který někdo koupil a možná ani jednou neměl na sobě…

Asi před 2 lety jsem se v jednom obchodě dozvěděla informaci o tom, že 50 % oblečení z obchodů se neprodá, tedy tvoří textilní odpad. Přečtením knihy od Veroniky Blabla Hubkové se mi pohled na věc ještě více rozšířil. A to, co jsem cítila, že je moje cesta, se stalo skutečností. Tím, že nenakupuji v obchoďácích, také velmi šetřím čas.

Jaký je obsah pojmů Slow fashion, Fast fashion, Suistanable faishon? Kolik litrů vody se spotřebuje na výrobu jednoho bavlněného trička? Jak je ekologicky náročná výroba džínů? Kdo, kde, v jakých denních dobách, v jakém věku a z čeho a za jakých podmínek ve světě vyrábí oděvy? O tom všem si můžete přečíst v knížce Veroniky Blabla Hubkové o módním průmyslu.

Možná vás to zavede k hlubšímu zamyšlení stejně jako mě. Stává se mi stále častěji, že než cokoliv začínám dělat, zvažuji, jestli to má smysl. Chci to žít, jelikož věřím na vývoj všeho, zejména na ten vnitřní vývoj člověka.

Děkuji, že existují lidé, kterým není dnešní svět jedno.

www.veronikablabla.cz

www.pribehbot.cz

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

Mít či nemít sny?

18. 11. 2018, dva dny před mými čtyřicátými narozeninami jsem měla tu čest vést ženský seminář na téma Vision Board. Tančily jsme, sepisovaly 100 snů, rekapitulovaly již téměř uplynulý rok. Když jsem se o semináři zmínila jedné kamarádce, tak mi řekla, že vlastně nemá žádné sny, že tak nějak žije ze dne na den. Když jsem se o semináři zmínila dcerám, tak chtěly hned také tvořit. Vůbec nepochybovaly o tom, že je to potřeba, nebo snad dokonce o tom, že to funguje. Je fakt, že jsou ode mě zvyklé na různé podivné věci v naší domácnosti, lepené obrázky nevyjímaje…
My dospělí, často ve vleku všedních dnů, na své sny zapomínáme. Nemáme na ně čas. Nedáváme jim pozornost, neboť naši pozornost užírají všední záležitosti. Nedávno jsem viděla film Můj život beze mne. (Já všechny filmy vídám jako poslední, takže jste ho jistě všichni už viděli ;-)) Film mě trochu dostal a na téma Vision Boardu je geniální. Hlavní hrdince, mladé ženě, mamince dvou malých dcer ve věku mých dcer, ve filmu zbývají cca 2 měsíce života, které ale prožívá naplno… Sepíše si seznam svých přání na papír „Co musím udělat, než umřu? Říkat denně svým dcerám, že je mám ráda. 2. Najít Donovi novou ženu, kterou by holky měly rády. 3. Nahrát holkám přání k narozeninám až do 18 let. 4. Jet společně na pláž a udělat si piknik. 5. Kouřit a pít, jak se mi zachce. 6. Říkat, co si myslím. 7. Milovat se s jinými muži, abych věděla, jaké to je. 8. Dosáhnout toho, aby se do mě někdo zamiloval. 9. Navštívit tátu ve vězení. 10. Pořídit si falešné nehty a udělat něco s vlasy. 11. atd… „
…a všechny si je splní. Nikomu neřekne, že umírá. Nechává své blízké i sebe žít přítomností a netrápit se budoucností a zároveň na své budoucnosti skrze plnění svých snů pracuje.
Všichni máme ten svůj seznam v sobě. Může být vzrušující záležitost držet v ruce seznam 100 konkrétních věcí, zážitků, zkušeností, dovedností, při jehož čtení se vám zvedá srdeční rytmus nadšením podobně, jako když si malé děti před Vánoci sepisují dopis Ježíškovi a věří, že jim vše splní. Tím, že mu navíc kreativně dáme vizuální podobu v podobě obrázků a každý den ho necháme působit na své smyslové receptory a uděláme třeba jen malé konkrétní krůčky, nebo i ty větší kroky na cestě k naplnění své životní vize, snu, přání, cíle… získáváme nepřenositelný pocit. A co teprve pocit splněného snu, tak pravdivého jako my sami…
Chce se mi křičet: Nebojme se snít!

Pozor – sny se plní!

Sny jsou důležité! Oživují…
Ve filmu Chatrč zazněla věta: „Víš, sny jsou důležité. Občas je to způsob, jak otevřít okno a vyhnat špatný vzduch.“ Nebojme se vyvětrat si a osvěžit se. Pravdivě k sobě. Uvědomila jsem si, že ve svých 40 letech stále věřím. Věřím, že ještě v něco věřím. A čím dál víc věřím sobě.
Chci dále tančit, meditovat, milovat, hrát na lyru, zpívat, malovat, tvořit, hodně pracovat, hrát si s dcerami na princezny, říkat jim každý den, jak jsou krásné a jak je miluji, potkávat se s lidmi a mnohem více, …učit se životem dál – laskavě. V tom, co již dělám, pokračuji, a s tím, co ještě nedělám, začnu co nejdříve, například s brnkáním na lyru příští týden. Mám tu nejlepší učitelku. Držte mi palce!

Lyra – song

Co jsem se naučila první školní den?


3.9.2018
Co jsem se naučila první školní den?

Píchla jsem pneumatiku nedaleko křižovatky. A jéje, už zase (naposledy asi před rokem a půl). Našla jsem v autě trojúhelník, marně jsem vzpomínala na údaj, jak má být od auta daleko .-) Tak jsem to nějak odhadla. Během chvilky mého tápání koukám, že se blíží muž s milou otázkou: “Potřebujete pomoc?”. Já: “Ano”. Beze slova se pustil do práce. Tak do 5 minut maximálně to měl hotové, byl celý černý na rukou, ale roztomilý, a povídá: “Tak to je”. Poděkovala jsem a řekla jsem mu, že je anděl. Laskavě se usmál a řekl, že by mi mělo příště zastavit první auto, které jede kolem… :-). Usmál se a odkráčel (jako anděl).

Naučila jsem se, že se nemusím učit měnit pneumatiku, že stačí být a zachovat klid, vždy se objeví mužský anděl… Stalo se mi to před rokem a půl a kolem šli rovnou dva 🙂 Během 10 min i s čekáním jsem měla hotovo 🙂
Naučila jsem se, že džetlmeni, kteří se kvůli mě klidně celí ušpiní, existují 🙂 Je to pro ně dokonce samozřejmé a na oplátku jim stačí úsměv.

Oceňuji všechny muže, kteří s minimem slov udělají konkrétní čin.

Moc to pomohlo být včas ve školce pro dítě a nejen v tom…vím, co rozhodně nemusím umět… Děkuji. Je to paráda.

Klidný den aneb je dobré zachovat klid do poslední minuty a naslouchat situaci


1.9.2018
Ráno se mi nechtělo vstávat. Poslední dny byly náročné. Můj poslední den bez dcer, které se vrátí z prázdnin u babičky. Řekla jsem si, udělám si klidný den, vstanu a budu si číst materiály na zítřejší zkoušku. Mírně probuzená jsem šla dolů pozdravit bráchu s jeho přítelkyní, kteří u mě spali. Letělí na 3týdenní výlet do Indie.
Říkám: „Ahoj“. Bráchova odpověď zní: „Ahoj, … Ingrid nemůže najít pas…“ Vidím mírné až nemírné zoufalství v jeho očích… Raději se potichu vzdaluji do vedlejší místnosti udělat si čaj.
Mezitím se dozvídám, že Ingrid má pocit, že ten pas tady někde je, ale taky že ho možná včera nechala na letišti po příletu z Anglie na záchodech… že si tam vybalovala některé věci z batohu. Neví, má jen zmatené pocity.
Prohledává se byt a zavazadla připravená na cestu do Indie… je ticho. V hlavě se mi rozvíjí příběh o tom, jak u nás bydlí bráchova přítelkyně – Rumunka žijící v Anglii – momentálně identifikovatelná pouze řidičským průkazem… a brácha letí na cestu do Indie sám… Na bráchovi vidím, že tuto variantu vůbec nepřipouští. Po několikátém prohledání všech zavazadel odjíždějí bez snídaně na letiště, kde mají v plánu najít pas – u uklízecí čety, na informacích, u letištní policie … kdekoliv.
Uplyne hodina, ještě dostávám telefonem úkol něco prohledat, plním úkol, nic. Na stole v kuchyni leží svačina, kterou tu zapomněli. Chodím kolem ní, no upoutává trochu moji pozornost…. Nechali tu i láhev s pitím, tak jsem si říkala, že si prostě s sebou tohle nevzali…
Po další půlhodině volá opět brácha, ať ještě všechno prohledám, i krabice s hračkami dětí v herně, kde spali… že Ingrid prostě neví, ale má POCIT, že pas u nás měla v ruce, když vybalovala dárky pro holčičky.
Prohledávám. Náhle mi to dojde. Je mi jasné, co mám udělat. Svačina! Jako bych v tom telefonu mezi řádky dostala jasnou informaci o tom: Pas je u nás! Aaaaahhhaaaa nalézám pas zabalený v papírovém pytlíku u svačiny !!!! Koukám na hodiny a říkám si, to je v prdeli.. letí jim to za půl hodiny… volám bráchovi, že pas mám a brácha říká další sprostá slova, ale slyším úlevu… volá: “Vezmi si tágo, vezmi si tágo a dovez nám to… Jdu volat tágo, nepřemýšlím. Taxík tu bude za 10 min a na letišti za půl hodiny. Volám bráchovi tuto informaci, zda to má smysl a on, že jo, že jim to letí až za 2 hodiny. Já: „Cože?“….
Na letišti jsem byla v rekordním čase 35 minut se vším všudy. I s pasem! To štěstí v jeho očích, když držel v ruce její pas, se nedá jen tak vypsat… Odletěli do Říma a jak to pokračuje, nevím … možná mrznou v Himalájích. A možná tam někde, ve výškách potkají boha Himávatí. Ať je vede bohyně Párvatí. Láska lítá ve vzduchu.
Zvědomit se před koncem…

PS: Brácha, zvládli jste to celkem v klidu 🙂 S tím vším cestováním.
PS2: Co jsem se naučila počátečním pozorováním, pozdějším mírným zasahováním a finálním vyřešením? Naučila jsem se, že je nutné vždy zachovat klid. Že existují muži (jako můj bratr), kteří dokáží v takto vypjaté situaci naslouchat ženě a mluvit s ní mile. Že už to mám v sobě nastavené tak, že nejde-li o život, zas tak moc se opravdu neděje. Někde na pozadí to tam opravdu bylo. Že my ženy máme rozhodně dávat na své pocity, ale možná že ne na všechny 🙂 A možná že ano?
Naučila jsem se, že je velmi důležité ladit se do rovnováhy neustále a udržet si vědomí v konání v maličkostech. Ukazuje se, že maličkosti mohou mít velký vliv…
No jo, ale ta realita všedních skutečností… 🙂

Jak jsem začala tančit salsu


Plním si svůj dlouholetý sen. Tančím salsu. Chodím kolem ní už několik let a odkládám…

Ale teď to přišlo. Dostala jsem doporučení na výbornou učitelku. Našla jsem si ji na webu a přihlásila jsem se. Vyrazila jsem na svou první lekci. Potřebuji propojení se systematičností pohybů těla a … na to přijdu později, neanalyzuji. Dorazím na adresu v centru Prahy a jako první mě zarazí šipka dolů, když vstoupím do budovy. Jdu dále až do mínus druhého patra, cítím se jako někdo, kdo jde do podzemí v centru města. Jako někdo, kdo nemá rád vydýchané, umělé prostory. Kdesi uvnitř mne trochu bere panika, že se ve vášni toho krásného tance začnu dusit. Trochu někde na povrchu mě uklidňuje všudypřítomnost foukající klimatizace. Asi se neudusím, jen nadýchám umělého, chladivého vzduchu.

Vstupuji do prostoru, který vypadá jako fitcentrum (i když se tak nenazývá), je v něm několik hýbacích sálů. Na recepci se nahlašuji a jsem odeslána do jiného prostoru. Jsem tu dříve. Vždyť jsem poprvé. Pozoruji. Na recepci sedí muž a žena. Náhle přichází další žena. Žena s prsy velikosti 4, polovyholenou hlavou, ale s dlouhou hřívou. Vysoká, nohatá, okatá, hezká. Povídá si s mužem na recepci, slyším každé slovo, nelze to přeslechnout, očividně patří k sobě a řeší spolu soukromé zážitky. Tulí se. Mluví a mluví o tom, co v daný den prožili. Pozoruji. Dívka se tam pohybově vrtí tak, že v jednu chvíli zaujímá pozici předklonu s opřením loktů o recepci a protažením zad do pozice kočky. Má na sobě cvičební úbor a krátkou sukýnku (očividně lektorka), tedy všímám si, že při předklonu jí vidím čárečku kalhotek a pěkný zadeček. Kolem jde jiný muž, očividně další cvičitel z „fitka“. Plácne ji po vystrčeném zadečku. Pozoruji, co se bude dít. Nic se neděje. Jen pár vtipných poznámek.
Pozoruji. Přichází starší muž s kufříkem, řeší anglický hovor, je na telefonu, mezitím zvládá nerušeně nahlásit svůj příchod a odebírá se do šatny. Za chvíli vylézá z šatny stále telefonujíc (očividně manažer), tentokrát již bez kvádra ale v kraťasech a tričku. Vypadá jinak. Vypadá jako někdo, kdo na hodinu možná odloží telefon.

Je tu uměle a tak trochu neživo (to je asi to samé ?). Zvykám si. Těším se. Těším se na tanec s pravidly. Jsem tu jediná bosky. S tím jsem počítala, takže si připadám vcelku normálně (mezi čekajícími na podpadcích). Přichází žena, která vypadá, že je tu také poprvé. Rozhlíží se podobně jako já. Narozdíl ode mne má s sebou ve výbavě dvoje taneční botky. Pozorujeme prostředí. Dáváme se do řeči a čas plyne.

Hodina salsy byla skvělá, pustila jsem všechny své zaměřenosti na umělost prostředí a přemýšlení o přítomných bytostech. Užila jsem si taneční kroky a chvílemi jsem dokonce cítila, že ten tanec velmi dobře znám, jako by se mnou byl odjakživa. A vím, že ho lze tančit bosky, i když to možná není podle pravidel…

Sedm let mámou

Jsem právě 7 let mámou. Sofinka slaví 7. narozeniny. Miluju ji. Je krásná zvenku i zevnitř a neustále mě učí. Učí mě pokoře v mateřské roli, učí mě trpělivosti, učí mě sebereflexi a mnoha dalším „věcem“.

Být mámou je dar, ale zároveň velká práce. Co jsem se za těch 7 let (no dobře, začalo to už o pár měsíců dříve J) naučila?

Být mámou je velké setkání sama sebou.

Dívám se hluboko do svého nitra.

Být mámou je radost, ale také bolest.

Když se Sofinka narodila, asi rok a půl jsem četla knihy, jak vychovávat dítě, pak jsem zjistila, že je číst nechci, že si věřím a cítím, jak to mám dělat a že je možná vlastně všechno jinak… Ustála jsem poučující tchyni, která mě zkoušela jen pár měsíců, i kritizující mámu. Vím, že takových je nás mnoho… Uvědomila jsem si, jak snadno si vytváříme iluze a své pravdy. Vztahy se proměňují.

Učím se pokoře, která ale nemusí být pokořená.

Velmi pravděpodobně nejsem dokonalá. Nebo možná že jsem v každém jednom okamžiku…

Dělám chyby, zesměšňuji se, vynořují se ve mně dysfunkční výchovné návyky. Uvědomuji si to den za dnem. Žiju s tím.

Učím se být matkou, je to nekončící cesta. Neexistuje návod. Nelze ho vyčíst. Lze jen hledat odpovědi na otázky uvnitř.
Když mi ještě občas vlastní máma říká, že dělám něco špatně, už z toho nezuřím. Zpřítomňuji se. Už to vlastně ani neříká. Ale cítím občas její pochybnosti…

Občas se cítím velmi osamělá, protože jsem se vydala na cestu dělání věcí po svém. Tak jak je cítím ve vztahu ke svým dětem.

Děti mi někdy dávají sílu vstát ráno z postele, i když mám pocit, že tu sílu zrovna nemám. I takové dny jsou.

Děti mi dávají nahlédnout moje nejniternější emoce. Emoce tak hluboce zakořeněné, emoce ve věčnosti našeho dětství v nás.

Děti nás vždy překvapí. Vědí o nás více, než si myslíme. Vybrali si právě nás. Vedou nás životem. A my věříme, že jsme jejich průvodci…

Učí nás být si jistými sami sebou. Cítí, když to tak není. Potřebují naši jistou vazbu.

Být důslednou a zároveň milující mámou. Dítě ví, že existuje i kritika a svět není černobílý. Dítě ví, že je milováno.

Každý má svůj preferovaný jazyk lásky. Každé dítě je jiné a učí nás jiným věcem. Prostřednictvím sebe nám ukazuje, jací jsme, na co se máme podívat.

Děti nás učí žít pravdu.

Neptají se nás na naše iluze ani přesvědčení, ale dobře o nich vědí… Jak skutečně pravdiví v danou chvíli jsme, to asi nevíme…

Děkuji Sofince i Vanessce. Sofí, je to už 7 let. Miluju sedmičky. Miluju život.

Jak vybrat školu pro nás a naše dítě? (III.)

KROK 2: VÝBĚR ŠKOLY

Výběr školy znamená: jít se do ní podívat s naším dítětem, které se do školy těší; podívat se do výuky, pobýt tam; mluvit s paní učitelkou / průvodcem, podívat se, jak mluví s dětmi, jaké používají metody, co nabízí, …

Volbu mezi dvěma nebo více variantami mohu posílit vizualizací jednotlivých variant, nebo vizualizací své vlastní otázky Co je pro mě škola? (je to to, co znám z minulosti, nebo něco jiného?) Mohu si představit své dítě v dané škole například po příchodu do školy ve vizualizaci, v obou nebo více variantách… Blíže k tomu v knize Jak se učí živě?

Pomocné otázky ke komunikaci se školou:

Byla mi umožněna prohlídka školy? Jak se tam cítím? Jak se tam cítí dítě?

Zajímá se škola o vás jako o rodiče? Chce vás vidět před přijetím dítěte do školy? Klade vám otázky? Zajímá se o vaši motivaci a vaše hodnoty, co se týče vzdělávání dítěte? Vyjasní vám vše, co vás a vaše dítě ve škole čeká?

Chce vidět dítě, zajímá se o něj? Jakým způsobem s ním mluví? Jak navozují přátelskou atmosféru?

Nabídne vám pro vaše dítě zkušební čas strávený ve škole před vaším rozhodnutím? (může jít o jeden den, ale také o celý týden)

Má dítě možnost potkat se s panem / paní učitelkou / průvodcem?

Pomocné otázky k našim vnitřním pocitům:

Co konkrétně mě jako rodiče na dané škole přitahuje?

– Příklad: individuální přístup : Co konkrétně pro mě znamená individuální přístup? (přesně si to vydefinujte a vykomunikujte se školou, v čem konkrétně spočívá u nich individuální přístup)

– Příklad: hodnoty školy : Příjímají dítě takové, jaké je? Kolik je ve škole/třídě učitelů na počet dětí? Shodují se hodnoty školy s našimi rodinnými hodnotami (např. nevadí vám, když dítě bude hodně venku?)

– Příklad: metody výuky : Znám je a rozumím jim? Mám možnost se zeptat, pokud jim nerozumím? Měla jsem možnost se jít podívat do hodin na praktickou ukázku? Líbila se mi?

Mám o škole nějakou pochybnost? Důvěřuji lidem ve škole? Pokud rodiče o vybrané škole pochybují, nedůvěřují, dítě se v ní nakonec nemůže cítit dobře.

Co je pro mě škola? Takovou jsem měla vizualizaci

Důvěřovat svému rozhodnutí ohledně školy pro nás a naše dítě je podstatné. Pokud jsme dostatečně pevní v rozhodnutí, vesmír nám nakonec pomůže…

Jak vybrat školu pro nás a naše dítě? (II.)

KROK 1: VYJASNIT SI V SOBĚ OTÁZKY PŘED VÝBĚREM ŠKOLY

– nalezení odpovědí na otázky níže
– sebereflexe vlastního života resp. vlastní školní docházky (co mi dala léta ve škole, co jsem se naučil/a nebo nenaučil/a)
– zvědomění si svých strachů
– zvědomění si svých přesvědčení o školství

Udělejte si doma klidný večer. Zapalte si svíčku a odpovězte si vzájemně si s partnerem na otázky níže. Odpovědi si můžete psát na papír nebo si je namalovat. Buďte kreativní.

První zásadní otázkou v rozhodování o škole pro dítě je:
Jak vypadá škola pro naše dítě?
Chci dát své dítě do státní školy? / Chci něco jiného?
Vím, co nechci? / Vím, co chci?
Co konkrétně nechci? / Co konkrétně chci?
(Vyjasnění toho, co nechci, mi pomůže posunout se k tomu, co chci. )
Existují v mé rodině společné hodnoty a cíle?
Co je pro mě/nás důležité?
Jsou tyto hodnoty shodné s hodnotami vzdělávání pro naše děti?
Co je pro mě/nás důležité ve vzdělávání našich dětí?
Jaké je naše dítě? Co potřebuje?
Společně sestavte seznam hodnot a cílů, nadepište jej „Co je pro nás důležité?“ nebo „Jak vypadá škola pro naše dítě?“ nebo libovolně jinak. Aby v tom byl nějaký řád, důležité je rovnocenné vyjádření obou partnerů (rodičů). Oba rodiče by měli pouvažovat o tom, kdo jsou, kam patří, co chtějí, co je pro ně důležité. Jestliže vypadne jeden prvek tohoto systému, může později nastat problém.

Pomocné otázky k hodnotám rodiny:
Je pro mě důležité, jak se mé dítě ve škole bude cítit?
Jsme rodiče, kteří mají touhu ovlivňovat, v pozitivním slova smyslu podporovat, hledat cesty, rozhlížet se v čem potřebuje škola/dítě podpořit? Budeme se o školu zajímat a brát ji jako součást našeho života?
Co se má mé dítě ve škole naučit?
Co má mé dítě ve škole dostat?
Jakou míru svobody by mělo dítě ve škole mít?
Jaký je rozdíl (pokud nějaký) mezi tím, co běžně dítě ve škole dostává, a tím, co chci, aby dostalo?
Jaké jsou jiné možnosti vzdělávání pro dítě v našem okolí?
Jak daleko jsme ochotni jezdit do školy? Jsme vůbec ochotni jezdit do školy mimo užší prostředí bydliště?
Máme dostatek financí na zaplacení soukromé školy? Je výše školného adekvátní tomu, co na dané škole dostáváme?  Jsme ochotni platit danou částku vzhledem k hodnotě, kterou tam získáváme?
Chci se na škole aktivně podílet? Jakým způsobem? Je to na dané škole možné?
Jak se stravujeme? Jakou stravu nabízí pro děti škola? (např. vegetariáni)

Sebereflexe, aneb co pro mě znamenají moje školní léta?

Můžete si ji napsat, namalovat na časovou osu, nebo si jen zavzpomínat. Postupně si skládáte příběh, který otevírá oči a uvolňuje zablokované energie. Poté si zanesené události prohlédněte a najděte souvislosti mezi minulými zážitky a dnešním vnímáním.  Co to vše znamená pro to, kdo jsem dnes? Co je pro mne důležité? Sebereflexe slouží k uvědomění si souvislostí. Pokud si uvědomíme souvislosti, můžeme poté učinit vědomější rozhodnutí pro naše dítě.

Podívejte se na své strachy a obavy, aneb „můžete mít strach, ale nebojte se.“

Velmi pravděpodobně se objeví pocit strachu. Strach má u každého z nás tisíce podob. Může jít o strachy ohledně budoucnosti (co si o nás ostatní pomyslí, jak to přijmou, jak to zvládneme my sami, ze špatného rozhodnutí pro dítě atd.), nebo může jít o jakýkoliv druh strachu vzniklého v minulosti. Strachy jsou také ovlivněny naší momentální situací. Potřebujeme si jen dát čas a prožít ty pocity, mít kontakt s pocitem v sobě. V tomto cvičení se nemusíme zdržovat dlouho. Jde o zvědomění strachů, pozorování a pochopení. Strachu se nepotřebujeme zbavit, ale přijmout ho jako životní nejistotu. Přijetím se strach zmenší. Do popředí se dostane důvěra. Jde o přijetí života a chuť žít. Dýchejte do břicha.

Pomocné otázky k práci s obavami:

Jak bych se rozhodl/a, kdybych se opravdu nebál/a?

Jak bych se rozhodl/a, kdybych se opravdu nebál/a?

O jaký strach jde konkrétně? (pojmenovat ho, např. v dítěti se utlumí přirozená motivace k učení, dítě se ve škole nic nenaučí, nebudu mít informace o tom, kolik toho umí, když se neznámkuje, atd.)

Jaká je příčina tohoto mého strachu?

Je to oprávněné vzhledem k dnešní situaci? Je nutné tento strach mít? V případě, že mám strach o dítě, nemám náhodou primárně strach o sebe?

Jaká mám přesvědčení o současném školství?

Udělejte si doma brainstorming, sepište si všechna vaše přesvědčení související se školstvím na papír. (například: je těžké se zorientovat, atd.) Podívejte se na ty myšlenky / tvrzení. Zeptejte se sami sebe, zda je skutečně potřebujete mít, zda s nimi můžete něco udělat (například přijmout je a pustit je, najít si potřebné informace, vyvrátit negativní přesvědčení zkoumáním informací, potvrdit pozitivní přesvědčení, atd.)

Naše vnitřní přesvědčení v konečném důsledku ovlivňují naše chování, určují hranice našich možností. Například mylně vytvořené přesvědčení o nějaké škole, aniž bychom měli dostatek informací, nebo naopak přesvědčení o skvělé volbě jiné školy, aniž bychom se tam šli podívat, vyjasnit informace a nacítit atmosféru dané školy, může opět znamenat nutnost řešení v budoucnu.

Papír s vypsanými přesvědčeními (zejména těmi, které nám neslouží) můžete poté spálit nebo roztrhat nebo zahodit. Nepotřebujeme jej.

Jakékoliv rozhodnutí je jen další cesta, další vývoj a učení se novému. V umění žít neexistuje žádný ideální stav.

1. stránka z celkem 512345