Cesta životem

1.9.2018
Ráno se mi nechtělo vstávat. Poslední dny byly náročné. Můj poslední den bez dcer, které se vrátí z prázdnin u babičky. Řekla jsem si, udělám si klidný den, vstanu a budu si číst materiály na zítřejší zkoušku. Mírně probuzená jsem šla dolů pozdravit bráchu s jeho přítelkyní, kteří u mě spali. Letělí na 3týdenní výlet do Indie.
Říkám: „Ahoj“. Bráchova odpověď zní: „Ahoj, … Ingrid nemůže najít pas…“ Vidím mírné až nemírné zoufalství v jeho očích… Raději se potichu vzdaluji do vedlejší místnosti udělat si čaj.
Mezitím se dozvídám, že Ingrid má pocit, že ten pas tady někde je, ale taky že ho možná včera nechala na letišti po příletu z Anglie na záchodech… že si tam vybalovala některé věci z batohu. Neví, má jen zmatené pocity.
Prohledává se byt a zavazadla připravená na cestu do Indie… je ticho. V hlavě se mi rozvíjí příběh o tom, jak u nás bydlí bráchova přítelkyně – Rumunka žijící v Anglii – momentálně identifikovatelná pouze řidičským průkazem… a brácha letí na cestu do Indie sám… Na bráchovi vidím, že tuto variantu vůbec nepřipouští. Po několikátém prohledání všech zavazadel odjíždějí bez snídaně na letiště, kde mají v plánu najít pas – u uklízecí čety, na informacích, u letištní policie … kdekoliv.
Uplyne hodina, ještě dostávám telefonem úkol něco prohledat, plním úkol, nic. Na stole v kuchyni leží svačina, kterou tu zapomněli. Chodím kolem ní, no upoutává trochu moji pozornost…. Nechali tu i láhev s pitím, tak jsem si říkala, že si prostě s sebou tohle nevzali…
Po další půlhodině volá opět brácha, ať ještě všechno prohledám, i krabice s hračkami dětí v herně, kde spali… že Ingrid prostě neví, ale má POCIT, že pas u nás měla v ruce, když vybalovala dárky pro holčičky.
Prohledávám. Náhle mi to dojde. Je mi jasné, co mám udělat. Svačina! Jako bych v tom telefonu mezi řádky dostala jasnou informaci o tom: Pas je u nás! Aaaaahhhaaaa nalézám pas zabalený v papírovém pytlíku u svačiny !!!! Koukám na hodiny a říkám si, to je v prdeli.. letí jim to za půl hodiny… volám bráchovi, že pas mám a brácha říká další sprostá slova, ale slyším úlevu… volá: “Vezmi si tágo, vezmi si tágo a dovez nám to… Jdu volat tágo, nepřemýšlím. Taxík tu bude za 10 min a na letišti za půl hodiny. Volám bráchovi tuto informaci, zda to má smysl a on, že jo, že jim to letí až za 2 hodiny. Já: „Cože?“….
Na letišti jsem byla v rekordním čase 35 minut se vším všudy. I s pasem! To štěstí v jeho očích, když držel v ruce její pas, se nedá jen tak vypsat… Odletěli do Říma a jak to pokračuje, nevím … možná mrznou v Himalájích. A možná tam někde, ve výškách potkají boha Himávatí. Ať je vede bohyně Párvatí. Láska lítá ve vzduchu.
Zvědomit se před koncem…

PS: Brácha, zvládli jste to celkem v klidu 🙂 S tím vším cestováním.
PS2: Co jsem se naučila počátečním pozorováním, pozdějším mírným zasahováním a finálním vyřešením? Naučila jsem se, že je nutné vždy zachovat klid. Že existují muži (jako můj bratr), kteří dokáží v takto vypjaté situaci naslouchat ženě a mluvit s ní mile. Že už to mám v sobě nastavené tak, že nejde-li o život, zas tak moc se opravdu neděje. Někde na pozadí to tam opravdu bylo. Že my ženy máme rozhodně dávat na své pocity, ale možná že ne na všechny 🙂 A možná že ano?
Naučila jsem se, že je velmi důležité ladit se do rovnováhy neustále a udržet si vědomí v konání v maličkostech. Ukazuje se, že maličkosti mohou mít velký vliv…
No jo, ale ta realita všedních skutečností… 🙂