Sedm let mámou
Jsem právě 7 let mámou. Sofinka slaví 7. narozeniny. Miluju ji. Je krásná zvenku i zevnitř a neustále mě učí. Učí mě pokoře v mateřské roli, učí mě trpělivosti, učí mě sebereflexi a mnoha dalším „věcem“.
Být mámou je dar, ale zároveň velká práce. Co jsem se za těch 7 let (no dobře, začalo to už o pár měsíců dříve J) naučila?
Být mámou je velké setkání sama sebou.
Dívám se hluboko do svého nitra.
Být mámou je radost, ale také bolest.
Když se Sofinka narodila, asi rok a půl jsem četla knihy, jak vychovávat dítě, pak jsem zjistila, že je číst nechci, že si věřím a cítím, jak to mám dělat a že je možná vlastně všechno jinak… Ustála jsem poučující tchyni, která mě zkoušela jen pár měsíců, i kritizující mámu. Vím, že takových je nás mnoho… Uvědomila jsem si, jak snadno si vytváříme iluze a své pravdy. Vztahy se proměňují.
Učím se pokoře, která ale nemusí být pokořená.
Velmi pravděpodobně nejsem dokonalá. Nebo možná že jsem v každém jednom okamžiku…
Dělám chyby, zesměšňuji se, vynořují se ve mně dysfunkční výchovné návyky. Uvědomuji si to den za dnem. Žiju s tím.
Učím se být matkou, je to nekončící cesta. Neexistuje návod. Nelze ho vyčíst. Lze jen hledat odpovědi na otázky uvnitř.
Když mi ještě občas vlastní máma říká, že dělám něco špatně, už z toho nezuřím. Zpřítomňuji se. Už to vlastně ani neříká. Ale cítím občas její pochybnosti…
Občas se cítím velmi osamělá, protože jsem se vydala na cestu dělání věcí po svém. Tak jak je cítím ve vztahu ke svým dětem.
Děti mi někdy dávají sílu vstát ráno z postele, i když mám pocit, že tu sílu zrovna nemám. I takové dny jsou.
Děti mi dávají nahlédnout moje nejniternější emoce. Emoce tak hluboce zakořeněné, emoce ve věčnosti našeho dětství v nás.
Děti nás vždy překvapí. Vědí o nás více, než si myslíme. Vybrali si právě nás. Vedou nás životem. A my věříme, že jsme jejich průvodci…
Učí nás být si jistými sami sebou. Cítí, když to tak není. Potřebují naši jistou vazbu.
Být důslednou a zároveň milující mámou. Dítě ví, že existuje i kritika a svět není černobílý. Dítě ví, že je milováno.
Každý má svůj preferovaný jazyk lásky. Každé dítě je jiné a učí nás jiným věcem. Prostřednictvím sebe nám ukazuje, jací jsme, na co se máme podívat.
Děti nás učí žít pravdu.
Neptají se nás na naše iluze ani přesvědčení, ale dobře o nich vědí… Jak skutečně pravdiví v danou chvíli jsme, to asi nevíme…
Děkuji Sofince i Vanessce. Sofí, je to už 7 let. Miluju sedmičky. Miluju život.