Vysvědčení aneb Jak se učí živě?

Naše milovaná Sofie přinesla v úterý (ano už v úterý 30.1.2018) své první vysvědčení. Začíná slovy: “Milá Sofinko, …” a končí slovy: “Tvůj hlas je ve třídě důležitý.”
Při společném čtení jsem byla jako máma s prvním vysvědčením svého dítěte v ruce velmi dojatá a Sofinka se při čtení potutelně usmívala. Asi protože pod obsahem slov se neskrývala kritika, porovnávání, ale hodnotná zpětná vazba v podobě slov, milých slov. Bylo tam povzbuzení pro další proces učení se 6etého dítěte.
Dojatá proto, že jsem si zavzpomínala, že jsem na základní škole, byla tou sběratelkou jedniček a vyznamenání v touze být dost dobrá. Pro sebe nebo pro ostatní?

I o psaní slovního hodnocení existuje řada teorií, jak by se to mělo dělat. Někdy je to ve slovech napsaná známka, jindy je v tom porovnávání, ale určitě existují příklady vnímavých textů, kdy si pisatel vysvědčení udělal prostor a nacítil se při něm na konkrétní dítě.

Co tam podle mě hraje roli?

Osobnost učitele. Schopnosti vnímat druhého člověka (toho malého, který se třeba teprve snaží vyznat v prostředí školy).

Schopnost pojmout psaní vysvědčení jako rituál.

Vnímat dané dítě a psát to jemu (ne pro povinnost, ne rodičům, ne autoritám, ale tomu malému člověku, které třeba ještě ani neví, co že je to vysvědčení…). Prvňáčkovi řeknou konkrétní slova, která jsou psaná pro něj, daleko více než číslo, rozuměj známka. Rozumí jim. Jsou pro něj. (Je to jiné, než když celá třída prvňáčků dostane jedničky.)

Pro kolik dětí daný učitel v jakém čase píše slovní zpětnou vazbu. (Pro 60, 30 nebo 10?) Při určitém množství takto psaných vysvědčení roste riziko jednotvárnosti.

Pravděpobnost nutnosti vysvětlit něco rodičům nebo překvapení pro rodiče, kteří budou vysvědčení číst je velmi nízká, pokud škola resp. učitelé / průvodci budují vztah s rodiči, komunikují s nimi v průběhu daného pololetí. To je moje zkušenost. U nás se jen to, co probíráme při vzájemném setkávání, zhmotnilo na papír. Ale i tak to pro mě bylo dojemné. Ono totiž, něco slyšet a vidět napsané, je úplně jiné.

Dojal mě i tento článek kamarádky Báry, která vystihla i mé pocity ze školní docházky za našich mladých let a zrovna včera, když psala ten článek, jsem si říkala: „Co mají znamenat ta lákadla na odměny za vysvědčení? Přeci se neučíme pro odměny? Učíme se životem…“

Můžete si přečíst zde: http://barborauchytilova.cz/vy-svedceni-aneb-zprava-o-stavu-me-existence/

Posledních 8 měsíců jsem pracovně věnovala knize rozhovorů o inovativních školách, kterou jsme nakonec pojmenovali Jak se učí živě? Knihu pro mě byla smysluplná možnost, jak přinést v podobě konkrétních příběhů škol pohled dovnitř – na to, co se v nich skutečně odehrává. Ve školách i v lidech, kteří je dělají. V době tvorby knihy jsem si jako máma předškolačky prožívala strachy, naděje a vstřebávání informací o školách, do nichž by dcerka mohla chodit. Nakonec jsem to ponechala na důvěře v život, v sebe a v ne-náhodná setkání.