Cesta životem

Asi po sto letech jsem byla v kině – na filmu Naprostí cizinci. Je to konverzační komedie a zároveň podle mě drama. Děj filmu se velmi záhy ubírá k večeři několika přátel, kteří se znají dlouhá léta. Alespoň si to myslí. U večeře se zrodí nápad dát mobilní telefony na stůl a sdílet každou smsku a hovor s přáteli. Je zajímavé sledovat emoce s tím spojené. Jak to tak chodí, trochu se to zvrtává a ukazuje se, že někteří a některé se vzájemně podvádějí, lžou si. Nevím, zda slovo přátelství je to pravé. Jako by to byla taková zvláštní hra.

Uvědomila jsem si, že film docela dobře ukazuje dnešní realitu, nejen toho, jaké se točí filmy. Je běžné, že nehrajeme opravdově, nefalšovaně, protože tak ani nežijeme své životy. Jednoduše. S úctou. Upřímně. Je běžné lidem kolem sebe lhát a podvádět je. Mnozí hledají materiální útěchy místo toho, aby se oživovali zevnitř. Bojí se svým blízkým emocionálně otevřít, aby se neztrapnili. Neptají se – kdo jsi? – ptají se – Co děláš? Mnohým nedělá problém mít sexuální vztahy s přáteli přátel, podvádět blízké. Prodávají svá těla pro chvíle potěšení. Oddělují tělo a duši. Oslabují svoji ledvinovou energii v neharmonických vztazích a mrhají svojí životní sílou. Jsou nejistí ve vztazích. Pyšní se svým drsným individualismem. Tím, kolik toho zvládají. Můžeme si vybírat sexuální partnery třeba jen na chvíli, protože je to zvykem. Podobné vzorce máme všude kolem sebe. Je normální mít milenky, milence. Společnost takové jednání akceptuje. To, že nás to rve na kusy zevnitř, si většinou neuvědomujeme. Nebo i uvědomujeme, ale děláme to dále. Zaplétáme se. Špiníme náš duševní život, ztrácíme naši celistvost i zdraví našeho těla. Protože jinak bychom byli moc jiní. Možná divní. Nebo by nás to stálo dost mluvení, dost mluvení s našimi blízkými a dost dívání se do sebe. Dost času. Jsme společenské bytosti a normy společnosti nám dělají přednášky například o tom, jak často bychom měli mít sex a co je obvyklé.

Možná kdybychom místo neomezených možností občas zastavili sami sebe a podívali se do své duše, opravdu sdíleli kus sebe s našimi nejbližšími, tvořili bychom si taková partnerství, v nichž pochybná tajemství nemají místo. Skutečná partnerství nepotřebují hledat jinde, ani útěchu, ani sex, ani další materiálnosti. Plnost života je v jeho jednoduchosti a my si ho tak často komplikujeme sebemrskačstvím a tzv. normálností. Plný vnitřní život přináší kvalitní sexuální život. Takový, kdy člověk nehledá jinde. Takový, který přináší hlubší citové a duchovní uspokojení. Jednoduše vnímá svého partnera tak otevřeně a vřele, s vědomím jejich společné síly a je spojený.

Je otázkou jaká tajemství máme před sebou mít. Myslím, že je dost často tajemství používáno ve jménu lži. Trochu to to nádherné slovo devalvuje. Lež je zabalena do tajemství a tajemství do lži… Tajemnost je krásná, ale cítím tam i čistotu. To, co tajíme, nemusí být pro druhého člověka ruinující. Tajemství dává naší duši vzrušení a něco pozitivního, něco nemateriálního. Něco, co nám dává, a ne bere.

Po filmu jsme byli na večeři. Vedle nás večeřel pár, který vypadal, že řeší podobnou záležitost jako ve filmu. Nemluvili spolu, používali u stolu mobily, komunikovali s vnějškem. Když spolu něco prohodili, nepůsobilo to vesele, naopak. Právě proto mi film nepřišel moc veselý. Někdy si říkám, zda filmy, které se dnes točí, neprohlubují dno, v němž se v současnosti společensky nacházíme (?) Jsem ale optimista a vidím, že přibývá stále více lidí, kteří nacházejí cesty, jak z normálního života dělat nevšední zážitek skrze objevování svých vnitřních možností, aniž by se dívali, jak to dělá většina.

Světlo, síla, srdce, láska, pokora, jednota, přímost, poctivost, skromnost, otevřenost….jsou další slova, nad nimiž má smysl se zastavit. A všímat si souvislostí.

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.