Cesta životem

Lucie Kramperová

Dilema matky

Každý jsme takovým dítětem…

Někdo má rozhodnuto hned. Někdo jde sám v sobě více do hloubky. Ptáme se sami sebe. Jak to máme s tím školním systémem, v němž jsme vyrůstali? Nejsem zastánce žádného směru, existují dobré školy i dobří učitelé. Není podstatné, zda státní nebo soukromé nebo jinak definované. Pro mě je to o lidech a o systémech, které tito lidé vytvářejí. A do jaké míry tito lidé vnímají a cítí děti. Tedy i sami sebe.

Chodili jsme tam všichni – do školní budovy. Učili nás. Učili jsme se. Co jsme se naučili? Učíme se hlavně životem a jeho situacemi. Našimi situacemi. Naším aktivním zapojením. Škola je život. Dilema matky, kam dát své dítě do školy,spočívá v tom, že se v nás hlouběji probouzí naše vnitřní dítě. To dítě, které chodilo do školy a má z ní svá témata a příběhy.

Každý člověk má svůj příběh. Píšeme si ho sami, nepíšou ho scénáristé a nehrají ho herci ani herečky. Procházíme cestami, které mají různé scénáře a různé role. My hrajeme tu hlavní roli. Náš příběh tvoří naše zkušenosti, prožitky, které den za dnem nabýváme a zažíváme. Neexistuje prožitek, který by nemohl být sdílen. Neexistuje obava, které bychom nerozuměli. Neexistuje radost, která by nemohla být sdílena. Každý z nás vidí své vlastní kroky k celistvosti. Naše zraněné příběhy nás k ní vedou. Každý máme příběh dítěte. Dítě jsme my, byli jsme jím a jsme jím i nadále, tou malou holčičkou, tím malým chlapečkem. Ta malá holčička nebo chlapeček se projevuje v jakémkoliv konfliktu s okolím, naše malé vnitřní dítě, které touží po porozumění, pohlazení, podpoře, být viděno a slyšeno.

Při pohledu na naše děti můžeme vidět nás samotné jako malé děti, dávat jim lásku a porozumění a slova, která jsme toužili slyšet my sami. Tohle můžeme dávat svým dětem. Zkoušet jim to dávat. Nic to nestojí. Nemusíme moc řešit, jen být v kontaktu s tou malou holčičkou nebo chlapečkem v sobě. Uvědomovat si, že tam stále je.

Podívala jsem se blíže na to, jak to v sobě mám následujícím způsobem. Zavřela jsem si oči a představila jsem si sebe se Sofií v obou variantách škol postupně. Přehrála jsem si situaci v té škole (např. ranní příchod do školy). Odpověděla jsem si na otázky: „Co tam vidím?“ „Co tam slyším?“ „Jaký mám pocit?“ „Jaký mám vnitřní dialog?“ Pomocí obrazů, zvuků, pocitů a vnitřních otázek : Baví ji to tam? Jak se tam cítí? Pomáhá jí to?… jsem se podívala do sebe. Představila jsem si, co o té situaci říkám kamarádce u kávy, a jak ona reaguje, co mi říká.

Uvědomila jsem si své odpovědi na otázky: Jaké je tam prostředí? Jaké tam jsou vztahy? Jak se tam žije? Jak si tam já jako rodič naplňuji své individuální potřeby? Dávám to, prožívám radost nebo peklo?

U varianty jedna – státní škola v místě bydliště – mi vyšlo, že si vše racionalizuji. Hledám racionální důvody – prostě to dáváme, je to zadarmo, blízko domu.. Vnitřně si ale vůbec nejsem jistá.

U varianty dva – komunitní škola, o níž jsem se dozvěděla náhodou nenáhodným setkáním – mi vyšlo, že tam více vnímám srdcem. Více důvěřuji sama sobě. Méně racionalizuji. Vnímám, že se zde Sofie více učí, co je skutečný život. Více se hýbe. Je venku. Je živější. Nehromadná. Racionálně se zde dívám zejména na nutnost dopravy do školy.

Otázek může být mnoho. Odpovědi nemusíme hned vědět.

Příklady otázek, na něž hledáme odpovědi při výběru školy  (státní nebo alternativní) pro naše dítě:

  • Důvěřuji sama sobě, co se týče výběru školy?
  • Důvěřuji svému dítěti, že zvládne všechny situace ve svém životě, důvěřuji mu v každodennosti?
  • Věřím lidem, kteří tu školu dělají? Jací to jsou lidé? Mají tam své děti? Kdo tam učí?
  • Uvědomuji si osobnost svého dítěte? Vím dnes nějaké jeho přednosti, silné stránky? Jako rodiče známe své dítě nejlépe, nikdo jiný nám osobnostní předpoklady a talenty našich dětí lépe neřekne. A pokud neznáme talenty, nemusíme se tím příliš trápit a hledat je, děti si je samy objeví, když jim důvěřujeme. Najdou si v životě to, co samy chtějí. Mohou silné stránky být na škole rozvíjeny? Pokud ne, kde jinde mohou být rozvíjeny?
  • Může tam být mé dítě vzhledem k jeho osobnostnímu nastavení šťastné? (metody výuky, atp.)
  • Je škola životní přirozeností nebo spíše uzavřeným umělým prostorem? Vnímám místo školy jako stabilní, bezpečný prostor? Barevný prostor? Pěkný prostor? Může jít o budovu, kde je hodně dětí a sedí se v lavicích nebo příjemné prostředí se zahradou, kde děti mohou běhat. Chodí děti ven? Kolik času tráví venku?
  • Může dítě vyjádřit své vlastní potřeby? (nejen dojít se vyčůrat)
  • Jak mohu jako rodič ovlivnit vzdělávání svého dítěte? Mohu se na škole podílet, nebo je vše dané?
  • Mohu bez problému komunikovat své pocity, obavy, očekávání? Jsem vyslyšena?
  • Jak je pro mě důležité kritérium dopravy? Volba může být státní škola v místě bydliště nebo nějaká alternativní škola kousek dál, nebo dál. Denní dojíždění třeba i několik desítek minut. Jdeme pěšky procházkou hezkou krajinou/sídlištěm nebo jedeme autem/ MHD?
  • Jsou ve škole využívány alternativní/inovativní prvky? Moderní metody výuky? Komunitní kruhy?
  • Je začátek školy v 8 h nebo později. Bude naše ráno uvolněné nebo vystresované?
  • Má dítě kontakt s kamarády v místě bydliště i po škole?
  • Jak je chápána individualita dítěte a jak se s ní zachází? S jakými dětmi se tam mé dítě potkává? Napříč celou společností? S jakou komunitou se zde potkáváme? Nálepkuje se? Jak se pracuje s dětmi, které mají nějakou diagnózu?
  • Nic to nestojí nebo to stojí několik tisíc měsíčně? Máme na to finance?
  • Naučí se tam dítě to, co potřebuje? Co je pro mě důležité, aby se ve škole dítě naučilo?

„Sofie si pamatovala na situace, kdy se ji maminka nebo učitelé ve škole snažili naučit něco, co nebyla ochotna pochopit. Pokud se někdy něco skutečně naučila, tak jenom tehdy, když k tomu něčím sama přispěla.“ GAARDER, J. Sofiin svět, str. 56.

Učit se mě baví…situací

Do snění se vracím

tou cestou tím směrem
myšlenky se ztrácí

Zdá se mi sen o životě
ve kterém nejsou potíže
prostě život
život ve stavu beztíže

Ničemu nevěř, všemu naslouchej

své srdce na své cestě životem poslouchej.

Pokud se nám podaří naše dítě svěřit ke vzdělávání někomu, kdo má děti rád, kdo se zajímá o to, kdo skutečně jsou, co je baví a jaké mají talenty a neutvrzuje je v jejich slabostech, pak můžeme doufat ve šťastný konec příběhu.

 

Leave Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *