Cesta životem

Lucie Kramperová

Cože? Smích jen tak? Rozhovor se spřízněnou duší, kamarádkou Aničkou

smich

V osobních příbězích je zvláštní kouzlo, miluji je. Mohou nás mnohému naučit, i proto jsem se rozhodla vést rozhovory s obyčejnými neobyčejnými lidmi. Jedním z nich je kamarádka Anička, která je propagátorkou vědomého života, ženství a mateřství. 

Ani, označuješ se jako propagátorka vědomého života, ženství a mateřství. Jak jsi na tento popis sama sebe přišla?

Vše začalo už v roce 2011, kdy jsem ležela v nemocnici a vědomě jsem se rozhodla změnit můj dosavadní život. Pak se to skládalo vše do kupy jako mozaika. Od prvního vnímání mojí ženské podstaty, kterou jsem do té doby potlačovala, objevení darů ženské cykličnosti, přes vědomé rozhodnutí pro manželství, vědomé početí potomka a vědomé plánování porodu. Ten byl pro mě dosud nejsilnějším a naprosto transformačním zážitkem. Dal mi obrovskou sílu. Sílu tvořit, přivádět k životu vše, co chci, aby žilo. Dal mi sílu věřit sobě, vlastnímu tělu a svým pocitům. Dobu na rodičovské dovolené jsem si plánovala darovat. Chtěla jsme během ní najít vlastní skutečné povolání – tedy to, co mě povolává k tomu, abych to dělala. Trvalo mi to skoro rok. Pořád jsem se sama sebe ptala: „Kdo jsem? Čím mohu být lidem prospěšná? Co umím?“ A při jedné procházce s kočárkem v lese to ke mně samo přišlo. Bylo to něco tak osobního, že jsem hned věděla, že to je ono. 

Co tě teď v životě baví?

Největší radost zažívám, když můžu spoluvytvářet spokojenější svět. Ať už je to smíchem, kdy vedu pravidelná setkání jógy smíchu, nebo při pořádání různých aktivit pro další ženy a hlavně maminky v mém okolí. Baví mě budovat vztahy, propojovat lidi navzájem a dělat smysluplné věci. Taky se ráda chodím procházet se synkem do lesa. Jsem tam jen tak s ním jako jeho pozorovatel. Sleduji nadšeně, jak si dovede celý ten čas nacházet vlastní zábavu a přemýšlím nad tím, co právě zkoumá. Je to fascinující, uklidňující, naplňující a hodně zklidňující pro mojí občas hodně uspěchanou povahu.

Baví tě dělat smysluplné věci. Máš pocit, že jsi ten svůj smysl života našla?

Ano. Našla jsem smysl života v dělání smysluplných věcí. Jen to není statický stav, ale neustálý proces ladění a osobního zjišťování, co mi smysl dává a co už třeba ne. Aktuálně jsem našla smysl života v učení se, rozvíjení vlastních schopností a dovedností, v budování dlouhodobých vztahů, v podpoře dalších lidí na cestě za jejich sny a plynutí s proudem života, který se každý okamžikem trochu mění…

To zní hezky, máš to srovnané a užíváš si každé chvilky. Jak podle tebe vypadá spokojenější svět?

Žijí v něm sebe-vědomí lidé, kteří mají respekt k Matce Zemi. Umí říct, co potřebují, a dovedou respektovat názory ostatních. Věnují svůj čas především činnostem, které je baví, naplňují a mají v nich potřebu se nadále zdokonalovat a předávat svoje zkušenosti dalším lidem. Také se snaží delegovat neoblíbené až nesnášené činnosti na další lidi, které tyto činnosti baví. Znám pár takových lidí, kteří tvoří spokojenější svět a většinou jsou nepřehlédnutelní svojí vnitřní vyrovnaností a spokojeností. Mají zájem o život a dovedou naslouchat, nehodnotit, přijmout druhé takové, jací jsou. V jejich přítomnosti cítím určité zklidnění a harmonii.

Anna-Černá

Co ti dává jóga smíchu? A co dává druhým lidem z tvého pohledu?

Smích beru jako způsob meditace, protože když se vydatně směji, tak zapomínám na celý svět. Vnímám jen, jak mnou doslova lomcují otřesy bránice. Pravda takový výživný smích mě nepohltí pokaždé, ale je skvělé, moci se ponořit do smíchu a prostě jen být tady a teď a užívat si to. Až s tréninkem smíchu jsem pochopila, že mi přináší fyzické i psychické uvolnění, které jsem do té doby nezažila. Navíc po lekci jógy smíchu často zažívám pocit radosti, spokojenosti, propojení s přítomnými lidmi i celým vesmírem. Také je to velké naplnění, když cítím, že se mi podařilo tento zážitek zprostředkovat dalším lidem. Obecně si myslím, že lidé milují smích a podvědomě cítí, pokud jej mají málo. Je to náš nejpřirozenější lék, který startuje imunitní systém, vyplavuje do těla endorfiny, uvolňuje napětí a tedy i stres a vede lidi zpět k sobě samým. Častý smích dává lidem nadhled nad situacemi, které na první pohled k smíchu nejsou. Uvolňuje naši autentičnost a prožívání emocí jako takových. A to všechno lidé podvědomě vědí, proto je smích láká a tak snadno dovede přeskočit z jednoho na druhého.

Haha, směji se .. jen tak.. Cítím, že smích je léčivý. A taky vzpomínám na jednoho moudrého muže, který mi před rokem nenápadně řekl, že mi sluší „smát se“. Je jóga smíchu i pro lidi, které jako první napadne, že se přeci na povel smát nejde? Napadá mě, zda prostě nejde o přístup k životu. Zvolím-li úsměv, pak se můžu i smát…

Ten, kdo o józe smíchu slyší poprvé, tak reaguje většinou právě ve smyslu: „Co to je za nesmysl? To vážně jde, smát se bez důvodu?“ Nicméně právě tohle zastavení, podumání a otevření se i jiným možnostem buď vzbudí u člověka zájem takový smích zkusit anebo ne. Na mých hodinách smíchu se lidí na začátku ptám, s jakým očekáváním přicházejí. A ve většině případů je to právě jejich zvědavost. Mám zkušenost, že za mnou zatím chodí lidé velmi otevření, s chutí zkoušet nové věci. Takže ano, myslím si, že to je i o vnitřním postoji k životu.

Napadá mě ještě otázka? Zkoušela jsi to v MHD nebo někde na podobném místě?

Možná tě překvapím, ale nezkoušela. Přesněji nezkoušela jsem cíleně vzbudit v cizích lidech smích v MHD či jinde. Jde o princip. Jóga smíchu je dobrovolná aktivita. Lidé se u ní vědomě chtějí smát. Tady není místo pro žádnou forma nucení a znásilňování lidí k určité emoci. Podle mého názoru není rozdíl v tom, když budu na lidi pořvávat s cílem dostat je do hněvu, anebo se vedle nich budu cíleně smát a tím se snažit vynutit smích i u nich… Pořád to je forma násilí a nerespektování jejich aktuálního vnitřního nastavení.

Ano, rozumím a souhlasím, že nenásilná komunikace je nutná. To mě napadlo spíše pro pobavení. Sama často přemýšlím, jak rozveselit ty zachmuřené obličeje v MHD. Rozveselit neznamená rozchechtat. Má to i dvouletá Vanessa, marně hledá na „společenských“ místech oční kontakt a nějakou spřízněnou duši, která by jí věnovala chvilku pozornosti, prostě kontakt. To jí se už párkrát někoho aspoň pousmát podařilo. Já jsem asi spíše myslela obyčejný úsměv…

Úsměvem taky v MHD nešetřím a občas naváži oční kontakt s někým ze spolucestujících. Je to příjemné, ale ne moc časté. Většinou se mi to zadaří, když jedu s mým synkem, ten je v navazování kontaktu s úplně cizími lidmi mistr. Nevadí mu vejít někomu do cesty, chytnout ho za ruku, opřít se mu o nohu nebo prostě začít na někoho mluvit a zatáhnout ho do svého „tématu“. Nechávám ho a jen pokud vidím, že to dotyčného člověka obtěžuje, tak zasahuju do této bezprostřední dětské komunikace.

Jsi spokojená s tím, jaký je o jógu smíchu zájem?

Ano, je příjemné šířit vlnu smíchu dál mezi lidi. Zatím pořádám každoměsíční seznamovací setkání s jógou smíchu. Většina lidí přijde jednorázově. Proto ještě víc se těším na chvíli, kdy budou lidé chodit opakovaně a já budu moci pořádat pravidelné Kluby smíchu. To jsou setkání pro všechny, kteří jógu smíchu znají a chodí opakovaně. Na takových hodinách se můžeme víc položit do smíchu, zapojit naši dětskou hravost na maximum a inspirovat se smíchem navzájem. Zatím se na Klubech smíchu scházíme převážně s dalšími instruktory, kdy se smíchem doslova dopujeme. 

Jde dělat jógu smíchu s dětmi? Jaká to má specifika? Děti se ještě smějí přirozeně docela často i maličkostem.

Samozřejmě, že jde dělat jógu smíchu i s dětmi. S těmi nejmenšími jen v podobě různých grimas a lehkého smíchu nebo třeba různých druhů zvířátkového smíchu. S dětmi předškolního a školního věku je to hodně o pohybu a kreativitě právě při různých hrách. Ale jak říkáš, děti mají ještě pořád dostatek smíchu vlastního. Pro ně je asi nejzábavnější ta možnost vyřádit se a zapojit fantazii. Smích jako takový chybí především dospělým, kdy převládne vážnost dospěláckého života. Nebo jsou to smíšci, které ale ostatní okřikují, že se smějí „nevhod“. Proto se zaměřuji zatím převážně na zprostředkování intenzivního smíchu dospělým osobám.

Aničko, děkuji Ti za zajímavý rozhovor, který může být inspirací dalším lidem. A hodně štěstí a spokojenosti na Tvé další cestě životem.

Více o Aničce se dozvíte na www.anna-cerna.cz

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

Leave Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *