Cesta životem

Milovaná Vanessko,

v úterý jsem se dozvěděla od oční lékařky, že velmi špatně vidíš. Přístroj naměřil 10,5 dioptrií. Věřila jsem, že v rámci této kontroly to číslo bude nižší. Je pravda, že je to jen číslo. Je pravda, že věřím na jiné věci, než jsou veškerá čísla, ukazatele, hodnoty a údaje, ale je pravda, že v tvém případě se s takovýmto údajem těžko vyrovnávám.

 Vanessko, jsi sluníčko, které mě vždy rozesměje, které umí dávat úsměvy i jiným lidem. V obchodě, venku, v MHD … hledáš svým pohledem spřízněné duše, které ti odpoví, usmějí se, budou komunikovat. Jako bys stále chtěla komunikovat právě očima. Jsi smíšek, který umí rozesmát. Jsi stmelovač vztahů, nesnášíš zamračenost a jakýkoliv náznak konfliktu Jsi velmi empatická a víš, kdy potřebuji pohladit. Vždycky to uděláš právě tehdy, kdy to potřebuji. I poslední dva dny jsi mě hladila právě ty. Já jsem to prostě nedala a dva dny jsem plakala, plakala jsem jako želva…, i když nevím, zda želva pláče(?). Napadla mě želva. Přitom vím, že skutečně o tolik vlastně nejde, nejde o život. A tv máš v Tvých očích dar.

Jedno vím jistě. Dovoluji si cítit se mizerně. Mám nárok být někdy frustrovaná a ne všechno zvládající. Mám nárok se pořádně vyplakat. A tak jsem plakala. Pláč léčí. Dnes je mi lépe.

Za poslední rok jsme společně s tebou i sestřičkou Sofinkou podnikly několik kroků, aby se nám očička léčila. Možná proto je to pro mě taková rána. Nebo je to jen zkouška?

Když píšu tento dopis, tak už nepláču, ale mám v hlavě otázky „proč“. Uvědomila jsem si také, že

já jsem jediný člověk, který ti s očima skutečně může pomoci (a pak už jen ty sama).

Máme k sobě nejblíž. Jsme propojené. Co nechci vidět já, nechceš vidět asi ani ty a možná i několikanásobně. Možná mi jen ukazuješ, že moje oči potřebují více radosti. Vždyť vidím tvoje štěstí, když se směju právě já. Hned mi to ukazuješ na sobě.

 Zkusila jsem povolat rádce, ale jejich odpovědi mi vlastně neřekly nic nového, neboť všechno to již vím. Nejvíce pomohla slova útěchy, pohlazení a naslouchání. Ale díky nim jsem si uvědomila, že nejlepší odpovědi mám v sobě a mám si dát čas na jejich rozluštění. Můžu si dovolit momentálně nevědět… netlačit se a přestat vše řešit, neboť neustálým řešením, že je třeba se léčit, pracovat na sobě, si beru čas, uniká mi skutečný život tady a teď. Možná jen potřebuji být trpělivá a dopřát si ten čas, čas bez výčitek, že nic nedělám nebo nedělám dost. Možná to je ten nejlepší lék. Pouštím vše, co si uvědomuji, pouštím všechny domnělé souvislosti s očima tvýma i Sofinčinýma. Prostě v tom nějaký čas budu a přijmu to.  Rozhoduji se věřit, že přijdou ty správné odpovědi. Počkám si na spojení a pochopení všech svých momentálních myšlenek. Teď je musím pustit.

 Ukládám si do hlavy pohled do dálky, pohled mých očí na obzor. Tam kde je vše lehké, jednoduché a jasné. Věřím, že na všechno přijdeme a jednoho dne nám bude vše jasné, i bez bytí v zajetí dnešních myšlenek a snaze vyznat se v nich. Věřím, že i ty víš sama nejlépe, co mě máš naučit a kdy. 

 Věřím, že správnou cestu najdeme a zvládneme, stejně jako období, než ses mi narodila a když ses mi narodila… tak ráda na to vzpomínám. Taky jsme to zvládly bez velkých kroků a plánů. Bylo to období, kdy jsem hodně důvěřovala… Pouštím i teď tu moji otravnou myšlenku, že bych si právě teď měla pro jistotu nějaké kroky naplánovat a něco přeci dělat… nechávám to. Jdu relaxovat.

Moc Tě miluji. Jsi sluníčko, což vidím nejen já… Maminka. (31.3.2016)

PS: Myslím, že vidíš až moc dobře… 

PS2: Na Facebooku jsem měla vzkaz, že některé želvy vážně pláčou. Když nemají sladkou vodu, pijí mořskou a tu přebytečnou sůl pak vyplakají slzami,  Tak asi potřebujeme více sladké vody…

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.