Myslíte, že lze děti v mateřské školce učit nenásilné komunikaci?

Zaměřím se zde na děti, i když téma je mnohem širší. Často kolem sebe vídám řešit násilí násilím. „On tě uhodil?“ „Tak mu to vrať, nedej se…“ Děti se přeci musejí bránit.. Musí v bitce uspět. To je častý názor. Asi před rokem jsem byla účastníkem debaty na toto téma, musela jsem z ní ven, necítila jsem se dobře se svým ojedinělým názorem v té konkrétní společnosti. Kdybych v ní setrvala, páchala bych násilí sama na sobě a vlastně i vůči druhým, s nimiž jsem začínala bojovat o svoji pravdu. Musela jsem uchránit svůj vnitřní svět. Řešilo se dítě, které mělo jít do školky a byla tam obava rodiče, že si prý nechává vše líbit. To přeci nemůže…Vše se točilo kolem fyzické obrany, umět se bránit spočívalo v tom, že vrátí druhému, co si zaslouží… Ano, dítě by se mělo umět bránit, ale jde o formu, kterou to dá najevo. Také záleží na situaci…
Dcery (které se také dokáží pěkně hašteřit a mohlo by jít i o pěknou bitku) učím, že se vždycky můžeme dohodnout. Vyřešit to jinak, než škrábancema. Učím je, že toto není ta pravá cesta. Učím je zastavit se před bitvou a domluvit se, omluvit se a ukázat si vzájemnou lásku – obejmout se. Jsou to sestry a ano – nepředpokládám, že se musí objímat s kýmkoliv při hrozící bitce nebo sporu…
Jednou mi ve školce teta Liduška řekla, že naše 4letá Sofí zabránila tomu, aby se dva kluci poprali. Prostě se mezi ně postavila a rukama je od sebe rozestoupila se slovy „takhle neeeee“, naprosto vážně a s odvahou v srdci. Když jsem to slyšela, necítila jsem žádné pochybnosti o tom, že to udělala bez váhání. A hřeje mě to. Ten, kdo chápe tato slova správně, ani nepotřebuje vysvětlení. Jsem nějak vybavena zvýšenou citlivostí vůči různým formám násilí. Což je problém, protože je všude kolem nás. Ubylo hrdinů, takových těch moudrých s důvěrou v srdci a přibylo násilné komunikace. Přiznám se, i já někdy potřebuji být tady a teď a ovládat své emoce.
Nedávno ke mně také přišel koncept nenásilné komunikace od M. B. Rosenberga prostřednictvím jeho nové knihy a já jsem si uvědomila, že mi hezky pojmenoval to, co je mi velmi blízké. Podle knihy, Co řeknete, změní váš svět, můžeme zásady nenásilné komunikace vštípit i malým dětem. Stejně tak i dospělým. Sofinka vlastně v té své roli zahrála roli mediátora po svém. Vysvětlily jsme si ještě, že by příště mohla použít navíc kouzelné otázky na účastníky konfliktu – na děti ve školce:

„Jak sis připadal/a? Jak ses cítil/a?“ a „ Jaké máš potřeby?/ Co potřebuješ?/ O co bys chtěl/a požádat?“

a zeptat se postupně obou stran. Může požádat druhého účastníka konfliktu, aby zopakoval, co řekl první účastník a potom i on řekne to své, jak to má (odpovědi na otázky pocitů a potřeb). Děti si uleví a konflikt se tím rozplyne. To, co se tím mohou naučit, je nedocenitelné. Děti se takové komunikaci musí učit, ale základním otázkám rozumí. Zároveň se učí pojmenovat své emoce.
Stává se mi, že zažívám nějaké situace a poté zažiju hezké rozuzlení, vyjasnění, pochopení, vhled v pár slovech. Baví mě to. Předávám to dále s vírou, že i vám to může být užitečné. My všichni si v každé situaci můžeme položit otázku: „Jaký mám pocit?“ a „Co potřebuji?“a možná se v tu chvíli přesuneme do úplně jiné dimenze vnímání a jednání. A když už zapomeneme na dvě kouzelné otázky, můžeme alespoň stát pevně na nohou “tady a teď” a s láskou v srdci. To je to, co možná může náš svět zachránit…