Kam nás může zanést sebekoučování? Do kouzelného světa vzpomínek a našich srdcí …

Dnes jsem se v rámci sebekoučinku dostala k otázce „Kdybych měla za 3 měsíce zemřít, co bych chtěla stihnout?“ Moc hezká otázka. Jako první mi přišla odpověď: „Podívat se ještě na místo, kam jsme jezdili s rodiči a bráchou na prázdniny. Na místo, kde lišky dávaly dobrou noc a kohout dobré ráno, na místo v hloubce přírody a čistotě lidského konání“. Tak jsem to místo vnímala tenkrát já. Je to místo ve východním Polsku, obklopené lesy, poli a kopci, byla tam chaloupka s přilehlými venkovskými staveními a v té chaloupce bydlela moje babička. Na toto místo bych chtěla vzít v létě 2016 své děti, ale hlavně sama sebe. Po řadě let.

Usedlost, kde bydlela babička, je nedaleko malé vesnice, ale jinak na samotě. S úsměvem vzpomínám na to, jak jsme se celí natěšení, my děti z panelákového sídliště stotisícového města, kodrcali 500 km autem a počítali koně nebo kravičky, které jsme po cestě viděli z okna, a soutěžili, kdo viděl více…Vzpomínám na pečení chleba v peci, vaření na peci, výrobu domácího másla a spousty dalších dobrot, na čerstvě nadojené mléko. Vzpomínám na pozorování babičky při dojení, na rozčilování, proč mi to nejde, když to dělám přesně tak jak babička, na vůni stáje, kam jsme také chodili s bráchou zlobit kravičky, nebo hladit telátko. Venku jsme běhali s malinkými žlutými kuřátky, nebo jsme honili slepice, ráno nás budil kohout, na psa hlídače, jehož jsme se báli. Vzpomínám na ježdění na koňském povozu, který táhl koník Kaštánek (hnědý jako kaštany). Vzpomínám také na spaní v péřových duchnách, na polské večerníčky (Wieczorynky/Dobranocky), mytí v lavorku a chození na WC do kadibudky, vůně polí, lesa, na práci na polích, na chození dolů do vesnice, na tamní pohostinnost a spolupráci – takovou tu čistou, láskyplnou, nic neočekávající jako protiúčet.

Vzpomínám také na to, jak jsme s bráchou stavěli v blízkém lesíku domečky z klacíků a z kamínků. Jak jsme chodili pro vodu do studny a někdy jsme se u ní i večer umývali za zvuků okolní přírody v ledové vodě, brrr.

Otázky mají skutečně velkou moc, mohou nás donést na vzdálená místa, i ta bližší v našich srdcích. Jediná otázka mě dostala do hlubokého uvědomění, vzpomínám na babičku a tamní zvyky a zvuky okolní přírody, v níž se zastavil čas.

Abych se o to kouzlo podělila, napsala jsem tyto řádky. Babička už bydlí v nebi a s ní odešlo i to kouzlo a bude tam jistě řada změn, věci zkrátka stejné nezůstávají, ale ve vzpomínkách si ledacos uchovat můžeme. Tak snad budu letos moci svým dětem autenticky povyprávět přímo tam, kde se konají všechny mé vzpomínky, naživo…Tento článek věnuji babičce Anně a posílám jí ho tam nahoru..