Warning: Use of undefined constant AUTH_COOKIE - assumed 'AUTH_COOKIE' (this will throw an Error in a future version of PHP) in /disk_1/www/cz/whitelife/www/wp-includes/pluggable.php on line 928

Warning: Use of undefined constant LOGGED_IN_COOKIE - assumed 'LOGGED_IN_COOKIE' (this will throw an Error in a future version of PHP) in /disk_1/www/cz/whitelife/www/wp-includes/user.php on line 543
Small Slider - Cesta životem

Cesta životem

Lucie Kramperová

Zpráva panu Komenskému aneb O stavu světa

                                                                                                                                                               V Praze 28. 3. 2022

Vážený pane Komenský, Učiteli národů,

uplynulo 430 let od Vašeho narození a Vaše myšlenky jsou stále aktuální… Využívám této příležitosti a Dne učitelů a píšu Vám zprávu o stavu světa a děkuji z celého srdce za Vaše didaktická díla, která jsou stále citována studenty na univerzitách. Fascinuje mě, že navzdory okolnostem války a ničení Vašich děl, začínal jste tvořit třeba i od začátku, neb jste ve Vašem konání nacházel smysl.

Dnes máme den učitelů. Přeji si, aby se všichni ti, kdo učí tyto generace dětí, inspirovali. Inspirovali v aktuálním celospolečenském dění a zamysleli se, co je potřeba udělat proto, aby učení děti bavilo a nebyly jen ustrašenými zvířátky (když dostanou trojku, pětku,… nebo když mají jiný názor, než většina třídy), protože ta vystrašená zvířátka pak jdou třeba po letech do války plnit příkaz nemocného systému. Nejsou naučeni hrát tu svoji životní roli opravdově. Hrají role jiných. Nejsou zvyklí se ptát, hledat informace a myslet. Myslet sami za sebe. V mateřské školce, tam to nejspíš začíná. Nerespektováním individuality jedince. Nepoužíváním otázek ohledně pocitů a vnímání. Odměňováním bonbonkem za hezky namalované sluníčko…

Zdůrazňoval jste ve svých dílech, že vzdělávání nikdy nekončí, že je neustálé. Někteří to tak mají. Jiní to nechápou… Dnes se stalo módním sbírat tituly, které však s moudrostí nemusejí jít ruku v ruce. Univerzity dnes často produkují lidi s tituly, kteří ani nevědí, proč na dané univerzitě studují. Studují mnohdy proto, že jsou k tomu tlačeni (opět systémem, zákonem), tito nehledají, co je jejich motivací, cílem a posláním. Zdůrazňoval jste, že Bůh stvořil tento svět jako divadlo (obrazy, hry) a škola světa je školou moudrosti. Vnímám moudrost v síle žití vlastního příběhu v odvaze, v hledání a hraní zdravých a dobrých rolí. V dnešním světě hrajeme divadlo, v nichž mnozí lidé taženi vlastní nevědomostí ani nevědí, proč danou roli hrají. A význam sociálních rolí, jak ukázaly psychologické výzkumy, je obrovský. Pane Komenský, zkoumá se kde co, ale poučení nejsou moc viditelná…

Zdroj: Cesta světla, J.A.Komenský

Nynější svět je plný superhrdinů, ale stále je nedostatek skutečně dobrých učitelů, kteří pomáhají dětem vytvářet jejich vlastní světy a hodnoty. Hodnoty jsou stále předkládány spíše umělé, systémem vytvořené. Ekologická funkce školy je běžně vnímána jen optikou třídění odpadu…a ejhle objeví-li se dítko, které má obzory širší, je z něj tak trochu mimoň…

Ve školách, ale nejen tam, je produkována průměrnost, nejen ve známkách – hodnocení, ale především v přístupu. Například „jedničkáři“ jsou bráni jako bezproblémoví, nepotřebující doučování, nenároční. Nedávno jsem slyšela z úst jednoho učitele, že to je dlouhodobá a známá záležitost, že chytré děti ZŠ přetrpí… (Asi jako, že je to stále ještě normální?) Čas je věnován zejména takzvaně potřebnějším, pomalejším, nejpomalejším. Učí se podle jejich tempa. Z jedničkářů, nadaných, talentovaných dětí se stávají průměrní. No, vlastně přibývá jedničkářů, protože se zjistilo, že známky jsou problematické, tak je zatím používáme, ale přilepšujeme. Učíme, že “stačí málo a jsem dobrý”, demotivujeme ty nadanější… Učíme, že nespravedlnost je normální… (Spravedlivá autorita zaslouží respekt, nespravedlivá rebelii…). Neřešíme talenty a nadání. Ano, vytváříme určité instituce, která se mají talentem zabývat, ale běžný rodič o nich stejně vůbec neví. Výše popsané je všeobecně akceptováno rodiči, společností. Dokonce se šíří zvěsti o tom, že se musí bránit odchodům jedničkářů, talentovaných, nadaných dětí na osmiletá gymnázia (a ztěžujeme odchody na gymnázia přijímacími zkouškami, které by leckterý vystudovaný tatínek možná nedal, tedy pardon), asi proto že je najednou příliš mnoho jedničkářů (?).

Stále se příliš nezabýváme didaktickými metodami a podmínkami pro výuku, nebo se tím zabýváme, ale ve školách to není příliš vidět. V jiných zemích vidíme, jak jsou podmínky pro výuku a prostředí důležité, ale stále řešíme zástupná témata, jako jsou prestiž učitelské profese přidáním na platu, snižování obsahu učiva, inkluze. Chceme dělat to vše bez změny podmínek prostředí.  V posledních letech jsou zvyšovány platy učitelů…plošně, protože jinak to neumíme udělat. Je jedno, jestli je člověk moderně učící učitel, hledající jak vzbudit pozornost dětí, pracující sám na sobě, zabývající se talenty dětí, používající aktivizaci, obrazy a hry,…, či nikoliv. V systému obecného kategorizování a ne-respektu k individualitě jedince a tedy i tomu uzpůsobenému odměňování je jedno, jak přistupuje učitel k žákům, jak dokáže zapojit nadané dítě i to nejpomalejší dítě.

Ano, pane Komenský, škola dnešního světa spíše není školou moudrosti, ale je hrou hněvu, nevědomosti, pachtěním se po bohatství a hezky vypadajících, ale trochu marných poctách. Napomenutí v podobě nemoci, války, zemětřesení, povodně… nejsou nic platná. Moc zůstává stále v rukou systému, který je prostě zvláštní… neopatrný. V tomto systému dochází k přesunům peněz v rukou těch nejmocnějších. Ti, kteří mají nejvíce, se o své bohatství a pocty tak bojí, že raději přihlíží těm napomenutím bez povšimnutí a skutečné reakce. Já nevím, co přesně je odpovědí na otázku „Co tedy dělat?“, ale tuším, že půjde o to, začít skutečně měnit vzdělávání směrem ke zdraví ducha, jelikož …nemoc těla pociťujeme duchem, ale nemoc ducha, spíše necítíme…

I já věřím, že nejsme úplně ztraceni… Věřím v moudrost a v soucit.

Moje dcera Sofie má dnes 11 let. Věřím jí i všem ostatním dětem…

S úctou a vzpomínkou

Lucie Kramperová,

inspirována současnými událostmi a Vašimi díly, myšlenkami a také krásným filmem Jako letní sníh (2021) https://www.youtube.com/watch?v=F4G8JTDfBR4

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

Hledáte školu pro dítě?

Hledáte?

Blíží se čas zápisů do 1. třídy. Tentokrát se věcí s tím souvisejících účastním podruhé prostřednictvím mladší dcery Vanessky, s nabytými zkušenostmi posledních několika let se Sofií, svým působením ve vzdělávání a sledováním celé situace v oblasti školství. Jsem spoluautorkou knihy rozhovorů o inovativních školách, což pro mne stále je pěknou zkušeností, které si velmi vážím a děkuji za všechna slova v knize a s ní spojená. Postupem času ve mně vyvstávají stále nové a nové otázky…
Rozhodla jsem se sdílet své zkušenosti na individuálních konzultacích pro ty, kteří mají hlubší zájem. Prožila jsem si na cestě školou do 3. třídy se Sofií řadu nelehkých situací, zoufalství a ztrát ideálů. Šlo o situace, které jsem jako vnímavá máma řešit musela. Vedla mě intuice, ale také selský rozum. Také moje koncepčnost. Nahlédla jsem do řady škol. Účastnila jsem se některých projektů. Dalo by se říct, prozřela jsem, že za hezkými a poutavými hesly se mohou skrývat výrazná úskalí, to v celkovém kontextu těch několika let.
Nemám žádný konkrétní super recept, jak vybrat školu pro své dítě. Ani nechci přednášet argumenty a fakta. Těch je všude plno. Mám jen určitou dávku empatie a vhledy do duše člověka a velmi naplno jsem si uvědomila, že každé dítě i rodič potřebuje opravdu něco trochu jiného. Neexistuje žádná super škola, ani nejlepší metoda. Neexistuje ani za peníze ani zadarmo. Uvědomila jsem si, že je velmi důležité se jako rodič napojit na sebe a na své dítě a skrze to se nechat vést. Jedině to je cesta. Cesta dále vede skrze vlastní nitro, které bere v úvahu druhé lidi, s nimiž se setkává. Nevede skrze instituce, skvělé rady, ani doporučení. Vnímáním vlastního dítěte a událostí, které k nám přicházejí, se můžeme posunout dále. Většinou hledáme odpovědi venku, ale stejně máme všechny naše odpovědi v sobě. Jen jim věřit.
Sdílením některých svých hlubších zkušeností k tématu si přeji vést toho, kdo bude chtít, k němu samotnému. Ne k super instituci např. v centru Prahy, komunitě, do lesa, do domácího vzdělávání… Mluvila jsem s řediteli soukromých škol i státních škol, setkala jsem s racionální manipulací pomocí dobře znějících slov, ale také například s totální upřímností (sebekritickou) a sebereflexí na prvním setkání ředitelky jedné státní školy. Velmi si takových setkání vážím. A vím, že právě taková setkání, kde člověk správně „čte“ slova, která k němu jdou, SÁM PRO SEBE, jsou velmi důležitá. Můžeme si tím ušetřit mnohé trable. S důvěrou se dnes nakládá různě, je to velmi často skloňované slovo poslední doby. To, co je skutečně důležité, je důvěra ve svoji osobní cestu, důvěra V NÁS SAMÉ.
Pokud vás to táhne, ozvěte se. Třeba se vám pospojuje první nebo poslední dílek vašeho puzzle v tématu školy pro dítě. Nečekejte ale přednášku ani radu. Možná vám i vezmu nějakou tu iluzi. A když se vám další dílek puzzle nespojí, může se to stát třeba o 14 dní později nějakým náhodným setkáním nebo získáním hodnotné informace přímo pro vás, například jednou upřímnou skutečně od srdce myšlenou větou. Aby to člověk uviděl a zároveň nebyl manipulovatelný, musí být dostatečně sám v sobě, přestože je třeba na nějaké úrovni nebo v nějakém tématu zoufalý. I o tom je život. Když si to zoufalství dovolíme, můžeme potom pookřát a nabýt sily. Základem úspěchu je naše vnitřní upřímnost.

Psaná i řečená slova mohou naznačit směr, ale nenahradí skutečný zážitek. Zážitek na úrovni našich pocitů, ideálně s prostorem pro tvořivost, lehkost a pro pravdivý pohled na sebe sama. Mnohé skutečnosti jsme si zvykli brát jako samozřejmost. Je pro nás snadné sáhnout v supermarketu do regálu a získat něco bez jakékoliv námahy. Život je ale veliký dar. A pro rodiče je darem i každé dítě.

Konzultaci lze domluvit na luciekramperova@email.cz, třeba se vám půjde lehčeji.
PS: Nezapojuji se do akcí typu: administrativně změním své bydliště, abych dcerku dostala na super školu, protože taková super škola neexistuje. Nehledě na to, že tou změnou bydliště bych přispěla k tomu, co se dnes děje – urvat si kus pro sebe, nárůstu administrativy u škol samotných (některé školy již kontrolují, kdy se dotyčný přestěhoval…) na úkor smysluplného vzdělávání. Přispívá to k boji.

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

Co potřebují dnešní děti?

Co potřebují dnešní děti?

Jaké děti potřebuje naše společnost?

Žijeme ve výkonové době, kdy to nejpodstatnější v člověku, jeho duše, je zatlačováno do pozadí tlakem moci. Mocenství nahrazuje zdravé sebevědomí. Tak zvané sebevědomí je pouze hrou o moc. Nejde o to, že nám vládnou takoví, kteří nejspíše nejsou těmi vzory zdravého sebevědomí a lidství, které bychom chtěli pro své děti. Mocenství je všudypřítomné. Být top manažerem je dnes více než být pedagogem, lékařem,… Podíváme-li se na výzkum o prestiži povolání, vidíme tam něco jiného, lidé si stále váží lékařů a učitelů v rámci prvních míst žebříčku, ovšem z hlediska finančních toků i přístupu to neodpovídá (chápu argumentaci ohledně soukromé a státní sféry). Top manažeři určují to, kam směřuje společnost. Vedou, kontrolují, plánují … Takto vypadá společenská objednávka. To nejpodstatnější v člověku se však nedá kontrolovat, vykonstruovat ani naplánovat. To, aby člověk mohl být u sebe samého a žít ve společnosti, vyžaduje zralost. Nikoliv návody, „kuchařky“, scénáře, super metody. Vyžaduje to svědomí a přirozenost.

Co tedy potřebují dnešní děti? Děti potřebují rodiče, kteří si váží
jeden druhého, i když spolu třeba nežijí. Zralé vzdělavatele, kteří je mají
rádi, ale také si jsou vědomi toho, že děti prochází určitými vývojovými
milníky, které je důležité v určitých obdobích podpořit a nenechat dítě,
ať si je samo zpracuje, například až bude chtít.

Dnešní děti mají k dispozici všeho spoustu – věci, fakta, informace, knihy, media, atd. Nejspíše ale potřebuji prohlubovat aktivity spojené s empatickou komunikací s druhými a komunikací vlastních pocitů. Potřebují se naučit zklidnit, uvolnit třeba prostřednictvím meditací a imaginací, tím získat nástroje, jak pracovat s překážkami, jak být pozornější samy k sobě a svému vnitřnímu světu (vlastním emocím, potřebám, vlastnímu přesahu). Potřebují tvořit, snít, představovat si, učit se dělat kroky samy, s oporou, s vedením zralých lidí. Nepotřebují silné zážitky, velká a extrémní dobrodružství, aby si takzvaně sáhly na dno. Naše děti vyrůstají v extrémní době, a proto nejspíše nepotřebují zažívat cílené extrémy. Ony v nich žijí. Potřebují do svého života získávat dovednosti, které jim pomohou neztratit se v množství výkonových informací a povedou je k nim samým, do jejich duše, budou je zklidňovat, otevírat jim srdce. Otevíráním srdce k žití v laskavosti, nikoliv k boji a skvělým argumentům (hurrrááá, vyhrávám). Otevíráním k vědomí toho, že nejspíše nemáme právo druhým lidem podsouvat, jak mají žít nebo co mají dělat (tzv. rady), ale zároveň k vědomí toho, že všichni spoluutváříme i životy druhých lidí. Děti patrně potřebují dělat i věci, které je nebaví, nebo nejsou zrovna cool. Potřebují pomáhat doma rodičům a potřebují mít důvody, proč si jich mohou vážit. To je samozřejmě na nás, na rodičích.

Naše společnost potřebuje děti, které se nebojí říkat věci, jak je cítí a vidí, ale laskavě, s upřímným úsměvem. Nikoliv takzvaně sebevědomě, ale sebe-vědomě. Ve vzdělávání jde především o hloubku. Je mnoho skutečně dobrých učitelů, kteří si zaslouží respekt. Těch, kteří učitelské profesi dělají dobré jméno. Jenom možná nejsou tolik vidět, možná o tom tolik nevyprávějí. Dělají to pro děti, které mají zájem, nebo to dělají pro rodiče, kteří mají zájem. My dospěláci se učíme sami se sebou zacházet, abychom se měli rádi takoví, jací jsme.  Hledáme sebedůvěru a vnitřní klid, který je tak důležitý k tomu, abychom se v záplavě všeho neztratili. Znovu se učíme představovat si a snít. Učíme se za svými sny a cíli jít. Často se vracíme do svých dětských let, rozpomínáme se, zpracováváme si své bloky. Děti mají ke světu představ ještě velmi blízko. Můžeme je podpořit v tom, aby na své nitro nezapomněly. Naopak, aby se už od dětství uměly s láskou opečovávat a měly zdravou sebedůvěru. Děti, které se naučí ladit se na své pocity a tělo, budou umět dobře odhadnout své možnosti. Tím, že budou pozornější k sobě, postaví se i k náročnějším situacím v životě se zdravým sebevědomím. Budou znát své hranice.

Situace ve školství se nám trochu zvrhla do dvou táborů a do zjednodušujících otázek, zda známky či ne, zda domácí úkoly či ne, zda tahle super metoda, nebo jiná super metoda. Jedni tvrdí, že oni to dělají dobře a mají plno argumentů, proč ti na druhé straně to dělají špatně. Přijde mi, že jde o zástupná témata. Mají ty mocné zaměstnat, aby se nemusela řešit samotná společenská podstata. Přehodnocení prestiže jednotlivých směrů. Někdy si kladu otázky. Nejdeme náhodou proti historickému vývoji? Proti moudrosti našich předků? Není náhodou něco krokem zpět? Musí být neustále přítomen argumentační boj? Nestačilo by učit laskavosti? Nestačilo by přestat s bojem? Co by se stalo? Poznala jsem, že na obou stranách pomyslného boje je určitý stupeň frustrace, vyhoření, beznaděje, na obou stranách se dějí „zajímavé“ věci. Jde o různé extrémy, které nakonec dětem pravděpodobně spíše škodí. Obdivuji všechny, kteří dokáží skutečně předávat dětem dovednosti potřebné pro život bez házení argumentů na svoji obhajobu. Obdivuji ty, kteří to dokáží dělat čistě a individuálně tak, aby to dětem prospívalo a ne naopak. Obdivuji ty, kteří dítě podpoří v tom, aby mělo úctu ke svým rodičům, protože tam to začíná. Tam může být dítě zklidňováno především, protože tam má své kořeny, svou oporu a své přednosti. Vnímavý rodič ví nejspíše lépe, co jeho dítě potřebuje, aby se zdravě vyvíjelo, než někdo, kdo ho vídá třeba jen měsíc. Ano někdo další může napovědět, může naslouchat, může otevřít v některých otázkách oči, ale zřejmě se nemůže stavět do pozice, že ví. I to se děje. Nevěříme si. Na druhou stranu mnozí mají dojem, že vědí lépe, než ti, kterých se daná situace týká. Žijeme v době, kdy vzhledem k dostupnosti informací, myslíme, jak vidíme do životů lidí okolo nás, ale nejspíše to tak není. Je to pouze naše pýcha, která nás svádí k hodnocení. Je to o našem svědomí. Učitelem už se zřejmě člověk rodí. Je možné, že spousta skutečně dobrých učitelů na to možná do konce svého života vůbec nepřijde, protože stále ještě naše doba není plně nakloněna hledání duše, hledání vize. Budoucnost v tomto ohledu nejspíše nejde naplánovat ekonomickými charakteristikami ani super argumenty nebo plány nebo strategiemi, ale probuzením duše, svědomí, skutečných hodnot. To ale musíme každý začít sám u sebe. Možná vůbec není nutné zaměstnávat stovky lidí reformami školství a spoustou dohadů? Možná jen stačí něco dodat? Možná to skutečně začíná v rodinách? Rodinu asi nikdo lehce nezreformuje ani nezkontroluje?

Nedávno jsem si naplánovala, jak se na jedné škole s někým potkám a promluvím. Plán mi nevyšel, ale proběhlo setkání duší, které nelze popsat. To se prostě stane a vám to buď dojde, nebo ne. Ten člověk se třeba najednou u vás zastaví, řekne jednu nebo dvě věty, vidíte jeho oči, promlouvá to k vám a vy si možná něco uvědomíte. Nebo vám to vrtá hlavou a potom vám do dojde, cvak a je to tam.

S pokorou a láskou. Lu

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

Fotografie v článku – autor Petr Malý.

Laska-vost místo hladu?

Vzpomněla jsem si, jak Sofinka jednoho dne v letošním roce při usínání znenadání povídala: „Mami…?“ Já překvapeně: „Ano…?“ „Teď jsem si představovala, že v metru jsou na každé stanici stromy a palmy… A roste tam tráva. To bych chtěla.“ Vzápětí usnula. Sofi, máš skvělé nápady, myslíš oživujícím způsobem. A nejspíš to vše souvisí…

Já mám z poslední doby několik ne příliš pozitivních zážitků z dopravy. Potkávala jsem laskavost, ale také buranství a malost. Potkávala jsem fakt, že stále hodně lidí v honbě za něčím vidí jenom sebe. Něco ve stylu: „Spěchám, tak mi uhni…“ nebo “Dělej, dělej…”. Dělá mi neuvěřitelnou radost jít příkladem, lidským chováním být k našemu světu ohleduplnější a laskavější. Moji vnitřní laska-vost podporuje to, když věnuji pozornost těm dobrým zážitkům. Je jich dost, což je skvělé.

Když jsem kdysi sedávala na přednáškách o terii ekonomického růstu, něco mi na tom celém nesedělo. Bylo mi to divné. Zabývala jsem se sama v sobě tím, kam až porosteme? Jsem teď starší, než když jsem sedávala na těch přednáškách. Je mi čtyřicet. A stále mě někdy napadá, kam až porosteme?

Právě jsem dočetla knihu, která s tím souvisí…

Příběh skříně (o tom, jak funguje módní průmysl) od Veroniky Blabla Hubkové

Takový příběh by mohl být napsán o jakémkoliv odvětví. Z chutí se stává velký hlad, až nemoc. Nemoc dnešní doby, ekonomický růst.

Mám ráda pěkné, ženské oblečení, nejraději šaty. Přiznám se. Mám jich hodně. Ale v posledních letech se něco změnilo. Přestala jsem nakupovat v shopping centrech u známých značek. Začala jsem nakupovat u individuálních švadlen, které rády ušijí věc na míru tělu i duši. Nedělá mi problém zajít do second handu (nejraději síť Textile house), kde se dá velmi levně sehnat úplně nový kousek značkového oblečení, který někdo koupil a možná ani jednou neměl na sobě…

Asi před 2 lety jsem se v jednom obchodě dozvěděla informaci o tom, že 50 % oblečení z obchodů se neprodá, tedy tvoří textilní odpad. Přečtením knihy od Veroniky Blabla Hubkové se mi pohled na věc ještě více rozšířil. A to, co jsem cítila, že je moje cesta, se stalo skutečností. Tím, že nenakupuji v obchoďácích, také velmi šetřím čas.

Jaký je obsah pojmů Slow fashion, Fast fashion, Suistanable faishon? Kolik litrů vody se spotřebuje na výrobu jednoho bavlněného trička? Jak je ekologicky náročná výroba džínů? Kdo, kde, v jakých denních dobách, v jakém věku a z čeho a za jakých podmínek ve světě vyrábí oděvy? O tom všem si můžete přečíst v knížce Veroniky Blabla Hubkové o módním průmyslu.

Možná vás to zavede k hlubšímu zamyšlení stejně jako mě. Stává se mi stále častěji, že než cokoliv začínám dělat, zvažuji, jestli to má smysl. Chci to žít, jelikož věřím na vývoj všeho, zejména na ten vnitřní vývoj člověka.

Děkuji, že existují lidé, kterým není dnešní svět jedno.

www.veronikablabla.cz

www.pribehbot.cz

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

Mít či nemít sny?

18. 11. 2018, dva dny před mými čtyřicátými narozeninami jsem měla tu čest vést ženský seminář na téma Vision Board. Tančily jsme, sepisovaly 100 snů, rekapitulovaly již téměř uplynulý rok. Když jsem se o semináři zmínila jedné kamarádce, tak mi řekla, že vlastně nemá žádné sny, že tak nějak žije ze dne na den. Když jsem se o semináři zmínila dcerám, tak chtěly hned také tvořit. Vůbec nepochybovaly o tom, že je to potřeba, nebo snad dokonce o tom, že to funguje. Je fakt, že jsou ode mě zvyklé na různé podivné věci v naší domácnosti, lepené obrázky nevyjímaje…
My dospělí, často ve vleku všedních dnů, na své sny zapomínáme. Nemáme na ně čas. Nedáváme jim pozornost, neboť naši pozornost užírají všední záležitosti. Nedávno jsem viděla film Můj život beze mne. (Já všechny filmy vídám jako poslední, takže jste ho jistě všichni už viděli ;-)) Film mě trochu dostal a na téma Vision Boardu je geniální. Hlavní hrdince, mladé ženě, mamince dvou malých dcer ve věku mých dcer, ve filmu zbývají cca 2 měsíce života, které ale prožívá naplno… Sepíše si seznam svých přání na papír „Co musím udělat, než umřu? Říkat denně svým dcerám, že je mám ráda. 2. Najít Donovi novou ženu, kterou by holky měly rády. 3. Nahrát holkám přání k narozeninám až do 18 let. 4. Jet společně na pláž a udělat si piknik. 5. Kouřit a pít, jak se mi zachce. 6. Říkat, co si myslím. 7. Milovat se s jinými muži, abych věděla, jaké to je. 8. Dosáhnout toho, aby se do mě někdo zamiloval. 9. Navštívit tátu ve vězení. 10. Pořídit si falešné nehty a udělat něco s vlasy. 11. atd… „
…a všechny si je splní. Nikomu neřekne, že umírá. Nechává své blízké i sebe žít přítomností a netrápit se budoucností a zároveň na své budoucnosti skrze plnění svých snů pracuje.
Všichni máme ten svůj seznam v sobě. Může být vzrušující záležitost držet v ruce seznam 100 konkrétních věcí, zážitků, zkušeností, dovedností, při jehož čtení se vám zvedá srdeční rytmus nadšením podobně, jako když si malé děti před Vánoci sepisují dopis Ježíškovi a věří, že jim vše splní. Tím, že mu navíc kreativně dáme vizuální podobu v podobě obrázků a každý den ho necháme působit na své smyslové receptory a uděláme třeba jen malé konkrétní krůčky, nebo i ty větší kroky na cestě k naplnění své životní vize, snu, přání, cíle… získáváme nepřenositelný pocit. A co teprve pocit splněného snu, tak pravdivého jako my sami…
Chce se mi křičet: Nebojme se snít!

Pozor – sny se plní!

Sny jsou důležité! Oživují…
Ve filmu Chatrč zazněla věta: „Víš, sny jsou důležité. Občas je to způsob, jak otevřít okno a vyhnat špatný vzduch.“ Nebojme se vyvětrat si a osvěžit se. Pravdivě k sobě. Uvědomila jsem si, že ve svých 40 letech stále věřím. Věřím, že ještě v něco věřím. A čím dál víc věřím sobě.
Chci dále tančit, meditovat, milovat, hrát na lyru, zpívat, malovat, tvořit, hodně pracovat, hrát si s dcerami na princezny, říkat jim každý den, jak jsou krásné a jak je miluji, potkávat se s lidmi a mnohem více, …učit se životem dál – laskavě. V tom, co již dělám, pokračuji, a s tím, co ještě nedělám, začnu co nejdříve, například s brnkáním na lyru příští týden. Mám tu nejlepší učitelku. Držte mi palce!

Lyra – song

Co jsem se naučila první školní den?


3.9.2018
Co jsem se naučila první školní den?

Píchla jsem pneumatiku nedaleko křižovatky. A jéje, už zase (naposledy asi před rokem a půl). Našla jsem v autě trojúhelník, marně jsem vzpomínala na údaj, jak má být od auta daleko .-) Tak jsem to nějak odhadla. Během chvilky mého tápání koukám, že se blíží muž s milou otázkou: “Potřebujete pomoc?”. Já: “Ano”. Beze slova se pustil do práce. Tak do 5 minut maximálně to měl hotové, byl celý černý na rukou, ale roztomilý, a povídá: “Tak to je”. Poděkovala jsem a řekla jsem mu, že je anděl. Laskavě se usmál a řekl, že by mi mělo příště zastavit první auto, které jede kolem… :-). Usmál se a odkráčel (jako anděl).

Naučila jsem se, že se nemusím učit měnit pneumatiku, že stačí být a zachovat klid, vždy se objeví mužský anděl… Stalo se mi to před rokem a půl a kolem šli rovnou dva 🙂 Během 10 min i s čekáním jsem měla hotovo 🙂
Naučila jsem se, že džetlmeni, kteří se kvůli mě klidně celí ušpiní, existují 🙂 Je to pro ně dokonce samozřejmé a na oplátku jim stačí úsměv.

Oceňuji všechny muže, kteří s minimem slov udělají konkrétní čin.

Moc to pomohlo být včas ve školce pro dítě a nejen v tom…vím, co rozhodně nemusím umět… Děkuji. Je to paráda.

Klidný den aneb je dobré zachovat klid do poslední minuty a naslouchat situaci


1.9.2018
Ráno se mi nechtělo vstávat. Poslední dny byly náročné. Můj poslední den bez dcer, které se vrátí z prázdnin u babičky. Řekla jsem si, udělám si klidný den, vstanu a budu si číst materiály na zítřejší zkoušku. Mírně probuzená jsem šla dolů pozdravit bráchu s jeho přítelkyní, kteří u mě spali. Letělí na 3týdenní výlet do Indie.
Říkám: „Ahoj“. Bráchova odpověď zní: „Ahoj, … Ingrid nemůže najít pas…“ Vidím mírné až nemírné zoufalství v jeho očích… Raději se potichu vzdaluji do vedlejší místnosti udělat si čaj.
Mezitím se dozvídám, že Ingrid má pocit, že ten pas tady někde je, ale taky že ho možná včera nechala na letišti po příletu z Anglie na záchodech… že si tam vybalovala některé věci z batohu. Neví, má jen zmatené pocity.
Prohledává se byt a zavazadla připravená na cestu do Indie… je ticho. V hlavě se mi rozvíjí příběh o tom, jak u nás bydlí bráchova přítelkyně – Rumunka žijící v Anglii – momentálně identifikovatelná pouze řidičským průkazem… a brácha letí na cestu do Indie sám… Na bráchovi vidím, že tuto variantu vůbec nepřipouští. Po několikátém prohledání všech zavazadel odjíždějí bez snídaně na letiště, kde mají v plánu najít pas – u uklízecí čety, na informacích, u letištní policie … kdekoliv.
Uplyne hodina, ještě dostávám telefonem úkol něco prohledat, plním úkol, nic. Na stole v kuchyni leží svačina, kterou tu zapomněli. Chodím kolem ní, no upoutává trochu moji pozornost…. Nechali tu i láhev s pitím, tak jsem si říkala, že si prostě s sebou tohle nevzali…
Po další půlhodině volá opět brácha, ať ještě všechno prohledám, i krabice s hračkami dětí v herně, kde spali… že Ingrid prostě neví, ale má POCIT, že pas u nás měla v ruce, když vybalovala dárky pro holčičky.
Prohledávám. Náhle mi to dojde. Je mi jasné, co mám udělat. Svačina! Jako bych v tom telefonu mezi řádky dostala jasnou informaci o tom: Pas je u nás! Aaaaahhhaaaa nalézám pas zabalený v papírovém pytlíku u svačiny !!!! Koukám na hodiny a říkám si, to je v prdeli.. letí jim to za půl hodiny… volám bráchovi, že pas mám a brácha říká další sprostá slova, ale slyším úlevu… volá: “Vezmi si tágo, vezmi si tágo a dovez nám to… Jdu volat tágo, nepřemýšlím. Taxík tu bude za 10 min a na letišti za půl hodiny. Volám bráchovi tuto informaci, zda to má smysl a on, že jo, že jim to letí až za 2 hodiny. Já: „Cože?“….
Na letišti jsem byla v rekordním čase 35 minut se vším všudy. I s pasem! To štěstí v jeho očích, když držel v ruce její pas, se nedá jen tak vypsat… Odletěli do Říma a jak to pokračuje, nevím … možná mrznou v Himalájích. A možná tam někde, ve výškách potkají boha Himávatí. Ať je vede bohyně Párvatí. Láska lítá ve vzduchu.
Zvědomit se před koncem…

PS: Brácha, zvládli jste to celkem v klidu 🙂 S tím vším cestováním.
PS2: Co jsem se naučila počátečním pozorováním, pozdějším mírným zasahováním a finálním vyřešením? Naučila jsem se, že je nutné vždy zachovat klid. Že existují muži (jako můj bratr), kteří dokáží v takto vypjaté situaci naslouchat ženě a mluvit s ní mile. Že už to mám v sobě nastavené tak, že nejde-li o život, zas tak moc se opravdu neděje. Někde na pozadí to tam opravdu bylo. Že my ženy máme rozhodně dávat na své pocity, ale možná že ne na všechny 🙂 A možná že ano?
Naučila jsem se, že je velmi důležité ladit se do rovnováhy neustále a udržet si vědomí v konání v maličkostech. Ukazuje se, že maličkosti mohou mít velký vliv…
No jo, ale ta realita všedních skutečností… 🙂

1. stránka z celkem 612345Poslední »