Cesta životem

Lucie Kramperová

Žijeme ve vztazích, kde jsme naprostými cizinci?

Asi po sto letech jsem byla v kině – na filmu Naprostí cizinci. Je to konverzační komedie a zároveň podle mě drama. Děj filmu se velmi záhy ubírá k večeři několika přátel, kteří se znají dlouhá léta. Alespoň si to myslí. U večeře se zrodí nápad dát mobilní telefony na stůl a sdílet každou smsku a hovor s přáteli. Je zajímavé sledovat emoce s tím spojené. Jak to tak chodí, trochu se to zvrtává a ukazuje se, že někteří a některé se vzájemně podvádějí, lžou si. Nevím, zda slovo přátelství je to pravé. Jako by to byla taková zvláštní hra.

Uvědomila jsem si, že film docela dobře ukazuje dnešní realitu, nejen toho, jaké se točí filmy. Je běžné, že nehrajeme opravdově, nefalšovaně, protože tak ani nežijeme své životy. Jednoduše. S úctou. Upřímně. Je běžné lidem kolem sebe lhát a podvádět je. Mnozí hledají materiální útěchy místo toho, aby se oživovali zevnitř. Bojí se svým blízkým emocionálně otevřít, aby se neztrapnili. Neptají se – kdo jsi? – ptají se – Co děláš? Mnohým nedělá problém mít sexuální vztahy s přáteli přátel, podvádět blízké. Prodávají svá těla pro chvíle potěšení. Oddělují tělo a duši. Oslabují svoji ledvinovou energii v neharmonických vztazích a mrhají svojí životní sílou. Jsou nejistí ve vztazích. Pyšní se svým drsným individualismem. Tím, kolik toho zvládají. Můžeme si vybírat sexuální partnery třeba jen na chvíli, protože je to zvykem. Podobné vzorce máme všude kolem sebe. Je normální mít milenky, milence. Společnost takové jednání akceptuje. To, že nás to rve na kusy zevnitř, si většinou neuvědomujeme. Nebo i uvědomujeme, ale děláme to dále. Zaplétáme se. Špiníme náš duševní život, ztrácíme naši celistvost i zdraví našeho těla. Protože jinak bychom byli moc jiní. Možná divní. Nebo by nás to stálo dost mluvení, dost mluvení s našimi blízkými a dost dívání se do sebe. Dost času. Jsme společenské bytosti a normy společnosti nám dělají přednášky například o tom, jak často bychom měli mít sex a co je obvyklé.

Možná kdybychom místo neomezených možností občas zastavili sami sebe a podívali se do své duše, opravdu sdíleli kus sebe s našimi nejbližšími, tvořili bychom si taková partnerství, v nichž pochybná tajemství nemají místo. Skutečná partnerství nepotřebují hledat jinde, ani útěchu, ani sex, ani další materiálnosti. Plnost života je v jeho jednoduchosti a my si ho tak často komplikujeme sebemrskačstvím a tzv. normálností. Plný vnitřní život přináší kvalitní sexuální život. Takový, kdy člověk nehledá jinde. Takový, který přináší hlubší citové a duchovní uspokojení. Jednoduše vnímá svého partnera tak otevřeně a vřele, s vědomím jejich společné síly a je spojený.

Je otázkou jaká tajemství máme před sebou mít. Myslím, že je dost často tajemství používáno ve jménu lži. Trochu to to nádherné slovo devalvuje. Lež je zabalena do tajemství a tajemství do lži… Tajemnost je krásná, ale cítím tam i čistotu. To, co tajíme, nemusí být pro druhého člověka ruinující. Tajemství dává naší duši vzrušení a něco pozitivního, něco nemateriálního. Něco, co nám dává, a ne bere.

Po filmu jsme byli na večeři. Vedle nás večeřel pár, který vypadal, že řeší podobnou záležitost jako ve filmu. Nemluvili spolu, používali u stolu mobily, komunikovali s vnějškem. Když spolu něco prohodili, nepůsobilo to vesele, naopak. Právě proto mi film nepřišel moc veselý. Někdy si říkám, zda filmy, které se dnes točí, neprohlubují dno, v němž se v současnosti společensky nacházíme (?) Jsem ale optimista a vidím, že přibývá stále více lidí, kteří nacházejí cesty, jak z normálního života dělat nevšední zážitek skrze objevování svých vnitřních možností, aniž by se dívali, jak to dělá většina.

Světlo, síla, srdce, láska, pokora, jednota, přímost, poctivost, skromnost, otevřenost….jsou další slova, nad nimiž má smysl se zastavit. A všímat si souvislostí.

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

Dilema matky

Každý jsme takovým dítětem…

Někdo má rozhodnuto hned. Někdo jde sám v sobě více do hloubky. Ptáme se sami sebe. Jak to máme s tím školním systémem, v němž jsme vyrůstali? Nejsem zastánce žádného směru, existují dobré školy i dobří učitelé. Není podstatné, zda státní nebo soukromé nebo jinak definované. Pro mě je to o lidech a o systémech, které tito lidé vytvářejí. A do jaké míry tito lidé vnímají a cítí děti. Tedy i sami sebe.

Chodili jsme tam všichni – do školní budovy. Učili nás. Učili jsme se. Co jsme se naučili? Učíme se hlavně životem a jeho situacemi. Našimi situacemi. Naším aktivním zapojením. Škola je život. Dilema matky, kam dát své dítě do školy,spočívá v tom, že se v nás hlouběji probouzí naše vnitřní dítě. To dítě, které chodilo do školy a má z ní svá témata a příběhy.

Každý člověk má svůj příběh. Píšeme si ho sami, nepíšou ho scénáristé a nehrají ho herci ani herečky. Procházíme cestami, které mají různé scénáře a různé role. My hrajeme tu hlavní roli. Náš příběh tvoří naše zkušenosti, prožitky, které den za dnem nabýváme a zažíváme. Neexistuje prožitek, který by nemohl být sdílen. Neexistuje obava, které bychom nerozuměli. Neexistuje radost, která by nemohla být sdílena. Každý z nás vidí své vlastní kroky k celistvosti. Naše zraněné příběhy nás k ní vedou. Každý máme příběh dítěte. Dítě jsme my, byli jsme jím a jsme jím i nadále, tou malou holčičkou, tím malým chlapečkem. Ta malá holčička nebo chlapeček se projevuje v jakémkoliv konfliktu s okolím, naše malé vnitřní dítě, které touží po porozumění, pohlazení, podpoře, být viděno a slyšeno.

Při pohledu na naše děti můžeme vidět nás samotné jako malé děti, dávat jim lásku a porozumění a slova, která jsme toužili slyšet my sami. Tohle můžeme dávat svým dětem. Zkoušet jim to dávat. Nic to nestojí. Nemusíme moc řešit, jen být v kontaktu s tou malou holčičkou nebo chlapečkem v sobě. Uvědomovat si, že tam stále je.

Podívala jsem se blíže na to, jak to v sobě mám následujícím způsobem. Zavřela jsem si oči a představila jsem si sebe se Sofií v obou variantách škol postupně. Přehrála jsem si situaci v té škole (např. ranní příchod do školy). Odpověděla jsem si na otázky: „Co tam vidím?“ „Co tam slyším?“ „Jaký mám pocit?“ „Jaký mám vnitřní dialog?“ Pomocí obrazů, zvuků, pocitů a vnitřních otázek : Baví ji to tam? Jak se tam cítí? Pomáhá jí to?… jsem se podívala do sebe. Představila jsem si, co o té situaci říkám kamarádce u kávy, a jak ona reaguje, co mi říká.

Uvědomila jsem si své odpovědi na otázky: Jaké je tam prostředí? Jaké tam jsou vztahy? Jak se tam žije? Jak si tam já jako rodič naplňuji své individuální potřeby? Dávám to, prožívám radost nebo peklo?

U varianty jedna – státní škola v místě bydliště – mi vyšlo, že si vše racionalizuji. Hledám racionální důvody – prostě to dáváme, je to zadarmo, blízko domu.. Vnitřně si ale vůbec nejsem jistá.

U varianty dva – komunitní škola, o níž jsem se dozvěděla náhodou nenáhodným setkáním – mi vyšlo, že tam více vnímám srdcem. Více důvěřuji sama sobě. Méně racionalizuji. Vnímám, že se zde Sofie více učí, co je skutečný život. Více se hýbe. Je venku. Je živější. Nehromadná. Racionálně se zde dívám zejména na nutnost dopravy do školy.

Otázek může být mnoho. Odpovědi nemusíme hned vědět.

Příklady otázek, na něž hledáme odpovědi při výběru školy  (státní nebo alternativní) pro naše dítě:

  • Důvěřuji sama sobě, co se týče výběru školy?
  • Důvěřuji svému dítěti, že zvládne všechny situace ve svém životě, důvěřuji mu v každodennosti?
  • Věřím lidem, kteří tu školu dělají? Jací to jsou lidé? Mají tam své děti? Kdo tam učí?
  • Uvědomuji si osobnost svého dítěte? Vím dnes nějaké jeho přednosti, silné stránky? Jako rodiče známe své dítě nejlépe, nikdo jiný nám osobnostní předpoklady a talenty našich dětí lépe neřekne. A pokud neznáme talenty, nemusíme se tím příliš trápit a hledat je, děti si je samy objeví, když jim důvěřujeme. Najdou si v životě to, co samy chtějí. Mohou silné stránky být na škole rozvíjeny? Pokud ne, kde jinde mohou být rozvíjeny?
  • Může tam být mé dítě vzhledem k jeho osobnostnímu nastavení šťastné? (metody výuky, atp.)
  • Je škola životní přirozeností nebo spíše uzavřeným umělým prostorem? Vnímám místo školy jako stabilní, bezpečný prostor? Barevný prostor? Pěkný prostor? Může jít o budovu, kde je hodně dětí a sedí se v lavicích nebo příjemné prostředí se zahradou, kde děti mohou běhat. Chodí děti ven? Kolik času tráví venku?
  • Může dítě vyjádřit své vlastní potřeby? (nejen dojít se vyčůrat)
  • Jak mohu jako rodič ovlivnit vzdělávání svého dítěte? Mohu se na škole podílet, nebo je vše dané?
  • Mohu bez problému komunikovat své pocity, obavy, očekávání? Jsem vyslyšena?
  • Jak je pro mě důležité kritérium dopravy? Volba může být státní škola v místě bydliště nebo nějaká alternativní škola kousek dál, nebo dál. Denní dojíždění třeba i několik desítek minut. Jdeme pěšky procházkou hezkou krajinou/sídlištěm nebo jedeme autem/ MHD?
  • Jsou ve škole využívány alternativní/inovativní prvky? Moderní metody výuky? Komunitní kruhy?
  • Je začátek školy v 8 h nebo později. Bude naše ráno uvolněné nebo vystresované?
  • Má dítě kontakt s kamarády v místě bydliště i po škole?
  • Jak je chápána individualita dítěte a jak se s ní zachází? S jakými dětmi se tam mé dítě potkává? Napříč celou společností? S jakou komunitou se zde potkáváme? Nálepkuje se? Jak se pracuje s dětmi, které mají nějakou diagnózu?
  • Nic to nestojí nebo to stojí několik tisíc měsíčně? Máme na to finance?
  • Naučí se tam dítě to, co potřebuje? Co je pro mě důležité, aby se ve škole dítě naučilo?

„Sofie si pamatovala na situace, kdy se ji maminka nebo učitelé ve škole snažili naučit něco, co nebyla ochotna pochopit. Pokud se někdy něco skutečně naučila, tak jenom tehdy, když k tomu něčím sama přispěla.“ GAARDER, J. Sofiin svět, str. 56.

Učit se mě baví…situací

Do snění se vracím

tou cestou tím směrem
myšlenky se ztrácí

Zdá se mi sen o životě
ve kterém nejsou potíže
prostě život
život ve stavu beztíže

Ničemu nevěř, všemu naslouchej

své srdce na své cestě životem poslouchej.

Pokud se nám podaří naše dítě svěřit ke vzdělávání někomu, kdo má děti rád, kdo se zajímá o to, kdo skutečně jsou, co je baví a jaké mají talenty a neutvrzuje je v jejich slabostech, pak můžeme doufat ve šťastný konec příběhu.

 

Čím chci být, až vyrostu?

Zúčastnila jsem se debaty o školách na téma Zanikne škola tak, jak ji dnes známe? Zazněla na ní řada zajímavých otázek i odpovědí, které ve mně vyvolaly pocit, že bych je měla sdílet… Pro mnohé z nás slovo škola představuje budovu. Slovo škola ale o té budově není…

Jaká je role školy? Co znamená, když se děti učí naplno a s radostí?

Rolí školy je mnoho. Mění se role všech složek vzdělávacího systému. Mění se učitelé, rodiče i žáci. Mění se svět. Roste význam sociální role školy. Mnozí rodiče si uvědomují, že svým dětem doma nemohou nabídnout takové prostředí, které jejich dítěti pomůže dát to, co potřebuje.

Jaké jsou cíle moderní školy? Vést žáka k zodpovědnosti (za jeho vlastní život, za jeho svět, potažmo okolní svět) a pomoci mu vnímat reálný život, resp. vytvořit takové prostředí, aby si žák mohl reálný život co nejvíce osahat, nikoliv aby platilo, že po škole nastoupí do reálného života.

Kdo se nejvíce musí těšit do školy? Její ředitel/ka, leader, kterého baví jeho práce. Jeho práce poté může přinášet tu změnu níže. Změny nastávají skrze naší vnitřní motivaci, která je propojená s prací naplno a s radostí.

Jaké jsou cíle vyučování podle prof. Hejného? Na kousku svého osobního příběhu pan profesor krásně vystihl podstatu. Zmínil, že mu jeho táta dal radu.. „Hleď, aby tvá snaha udělat z nich dobré matematiky nepřehlušila snahu udělat z nich dobré lidi.“ Pan profesor pochopil, že je podstatné vychovávat šťastné lidi. Co je ale štěstí? Štěstí závisí na seberealizaci. Záleží na nás, jak si ten cíl sami nastavíme, abychom byli šťastní. Být prospěšný společnosti možná může znamenat být šťastný. Mít radost z radosti jiného člověka, skrze příběh jiného člověka. Kdysi jsem četla krásnou knížku Pravidla moštárny od mého oblíbeného Johna Irvinga. Je to příběh o poznávání světa v sadařské oblasti. Je otázkou, zda nějaká vytvořená pravidla mohou přebít přirozené zákony našeho světa, které jdou mimo nás. Anebo lze nacházet jisté paralely? V příběhu je v ní zasazeno a poznáno pravidlo „být užitečný“. Vidím tam paralelu mezi slovy prof. Hejného a zásadou Wilbura Larche z knihy Pravidla moštárny. Ať je ta cesta jakkoliv těžká, možná že je ta správná…? A možná, že jsme se zase dostali ke smyslu, který je určitým nadosobním posláním, pocitem, že děláme něco s přesahem.

Cíle školy podle prof. Hejného jsou tedy pěstování mravnosti v dětech, utužování schopností (matematických, komunikačních, týmových, …). „My však neumíme zkoušet mravnost člověka. Škola je dílna lidskosti. My jsme se však stáhli na měřitelné cíle, tu školu jsme velmi ochudili. Transformace spočívá v odstranění kvantitativních hodnocení a pozvednutí ducha školy tak, aby frustrací dítěte nestoupalo JÁ učitele. Učitel není ten, kdo má rád děti, ale ten, kdo umí dělat tak, že děti cítí, že je má rád.“ Na jednom pražském gymnáziu jsem viděla na nástěnce větu od studentky II. ročníku: „Učitel není ten, kdo říká věty a učí, ale ten kdo mluví se sílou a láskou v duši.“

Školní výuku, respektive její podstatu, podle mě inspirativně vystihuje Sofie v knize Sofiin svět:

„Sofie si pamatovala na situace, kdy se ji maminka nebo učitelé ve škole snažili naučit něco, co nebyla ochotna pochopit. Pokud se někdy něco skutečně naučila, tak jenom tehdy, když k tomu něčím sama přispěla.“

Jde o to, že pokud si dítě uvědomuje svoji zodpovědnost za své učení, je zapojeno, pak to funguje dobře. Nejlépe to však funguje za vzájemného vyladění škola – rodina – dítě a vzájemné spolupráce a zodpovědnosti všech zúčastněných.

Naše školství jeví známky změn a už jsou školy, kde neplatí podobenství v citaci: „Skupinka turistů sedí v autobuse, který projíždí přenádhernou zemí – kolem jezer a hor, zelených polí, řek. Ale v autobuse jsou zatažené záclonky. Ti lidé nemají ani potuchy o tom, co je za okny, a tak tráví cestu tím, že se handrkují o to, kdo bude sedět na čestném místě, komu se bude tleskat a na koho se bude pohlížet s úctou. A v tom také setrvají až do konce cesty.“

„Když mi bylo 5, máma vždycky říkala, že štěstí je klíčem k životu. Když jsem pak šel do školy a ptali se mě, čím chci být, až vyrostu, napsal jsem: CHCI BYT ŠŤASTNÝ. Řekli mi, že jsem nepochopil zadání. Já jim odpověděl, že nepochopili život.“ John Lennon

Institut pro politiku a společnost, Debata na téma: Zanikne škola, tak jak ji dnes známe?, 16.2.2017

DE MELLO, A. Cesta k lásce. Brno: Cesta 2005. ISBN 80-85319-67-5, str. 13.

GAARDER, J. Sofiin svět. Praha: Albatros 2012. ISBN 978-80-00-02895-8, str. 56.

http://www.h-mat.cz/hejneho-metoda

Co nám šeptá oceán

Pandanus
Uvedu zde citaci z mé oblíbené knihy, kterou vytáhnu vždy, když se potřebuji naladit na pravdu v sobě a podpořit se. Vidím se, jak jdu vlnami a je mi hej 🙂 Nádhera…
Citace z knihy: Co nám šeptá oceán, Sergio Barbarén, METAFORA 2006, ISBN 80-7359-049-2: str. 96 – 102.
Dochází mi význam slov „co kdyby…“. Neexistují. Nejsou skutečná, jsou jen výplodem lidké mysli. Jedno je však jisté: každodenní život mě neustále staví před nějakou volbu – ve vztazích, v práci, ve všem, co dělám. A nyní vím, jak je důležité učinit volbu, která se neopírá o smyšlený strach, nýbrž o svobodu vyplývající z ryzího pohledu na život, z toho, že nepřipouštím, aby se ono „co kdyby“ stavělo mezi mě a člověka, jakým usiluji být – že konám a chovám se tak, jak mi přikazuje mé nejryzejší já.
Už je to více než rok, co jsem učinil doto drobné rozhodnutí, jehož jediným svědkem byl oceán a rackové kroužící mi nad hlavou. A přece dodnes nevycházím z údivu nad tím, jak jedna prostinká volba učiněná srdcem dokáže od základu změnit život. už se nebojím surfovat sám. A nejen to: už se nebojím dělat sám mnoho dalších věcí.
A ono „co kdyby“ ? Inu, spí schoulené někde v nejzazším koutku mé mysli, a tak je to správné.
….
Život neovladatelně pádí dál. Ale od chvíle, kdy jsem znovu nabyl dětskou duši, mě už nemíjí. Ponesu-li si v sobě své dětství dál, nikdy nezestárnu. Dokonalý je podle mě ten dospělý, který dosáhl souladu s oním věčným dítětem v sobě. Najednou opět nahlédne život dětskýma očima a každý nový den ho bude stále znovu uvádět v úžas.
Dnes už vím, co je na svobodě nejdůležitější: skýtá mi možnost rozhodovat se v souladu se svým vnitřním přesvědčením. na každém osobním rozhodnutí je nejbáječnější, že ukáže-li se mylným, mohu z toho vinit jen sebe: ukáže-li se správným, mohu za to vděčit jen sobě.
Má svoboda mi dává volnost nazírat věci takové, jaké jsou, a ne jaké by měly být podle jiných, má svoboda mě naplňuje pravdou, která mě obklopuje. A to mi dává naději. Neboť věřte, nevěřte, svět je plný zázraků, překrásných zákoutí a myšlenek, jež jsou zde pro všechny, kdo jsou ochotni dát životu příležitost.
Uvědomuji si, že mým největším bohatstvím nejsou hmotné statky, nýbrž touha vlastnit jich co nejméně. Uvědomuji si, že jediné, co si chci uchovat, jsou vzpomínky na tyto jedinečné chvíle pravdy. Oč niternější spojení navazuji s touto částí svého já, o to více chápu, co je svoboda. O to šťastnější mohu být ve všem, co provází můj život.
Nech se vést jazykem pravdy, když nic jiného nezabírá, aby tě přivedl k pravdě o tobě. Vyber si vlastní ryzí model žití a čerpej z moudrosti, která vychází z tvé duše. U mě to zabíralo přímo zázračně a pomáhalo mi objevit, kdo skutečně jsem. A třebaže jsem přišel na to, že mám spoustu špatných a pár dobrých vlastností, nemohl jsem si o sobě nic nalhávat. Jsem přesvědčen, že toto je první krok k pochopení toho, kdo jsem, první krok k předsevzetí stát se lepší lidskou bytostí, než jsem byl včera a předevčírem.
V životě jsou věci, které odkládáme na později, ale zjistil jsem, že jak roky plynou, měli bychom se naučit žít tak, jako by nebylo žádné zítra, protože nejdůležitější je nynější chvíle. A jestliže dokážu žít naplno každý okamžik svého bytí, na konci cesty dosáhnu života plného radostných okamžiků. Tehdy si budu moci říct, že jsem skutečně žil.
Zemřít není zlé, zlé je nežít naplno…
Surfař – samotář je ten, kdo – jsa součástí moře – nejen ví, odkud vlny přicházejí, ale i kam ho mohou zanést.

Obyčejný rozhovor o životní změně

Je 2.3.2016 a můj brácha vyráží do jiné země žít nový život. V podstatě jisté je tam to, že má letenku na dnes 21:30 do Londýna a zpočátku má možnost bydlet u našeho bratrance Tomasze. Cílem je také najít dobrou práci, která ho bude bavit. Měla jsem nápad napsat s ním rozhovor a postupně přidávat další otázky a zprostředkovat tak informace i jeho přátelům i jiným lidem, kteří se chtějí nechat vytrhnout z každodennosti třeba sledováním jiného příběhu.

2.3.2016 Vydáváš se dnes na cestu novým směrem, jaký máš pocit?

Pocity  jsou  velmi  smíšené, na  jednu  stranu  se  těším  velmi, na druhou se mi  do  hlavy i  srdce  vkrádá  velký smutek. Poslední dny  byly  hektické, dojemné loučení s mnoha  přáteli. Ale až dnes to na mě všechno dolehlo se vším všudy.

Kam jedeš?

Město Guildford v Anglii. Cca 80km jižně od Londýna.

Co tě vedlo k rozhodnutí jít jinam?

Vedlo mě k tomu především uvědomění, že toužím po velké změně. Zkusit žít  v jiné zemi mě  poprvé  napadlo už asi před  patnácti  lety. Poslední roky jsem  hodně  cestoval, používal  jazyky, poznával lidi a  jejich  odlišné  styly  života a  to  uvědomění  ve  mě  zrálo  a  zrálo. Pak přišlo  rozhodnutí  dát  výpověď  v zaměstnání a touha dělat něco, co  mě  bude  bavit. A volba vydat se „ven“ byla jasná.

Jak dlouho ses rozhodoval a co bylo největším kritériem v rozhodování?

Rozhodoval jsem se přes rok. Nejdříve jsem to smetl ze stolu a především hledal důvody, proč to nejde. Až po mnoha měsících jsem začal reálně zkoumat  cesty, jak  by  to  šlo.

A tak sis koupil letenku a ve středu 2.3.2016 jsi odletěl směr Londýn. Co prožíváš první týden v anglickém Guildfordu? Jaké to je?

Mám velké množství zážitků každý den. Veškeré děni vnímám daleko intenzivněji. Všechno je nové, i třeba obyčejná jízda autobusem. Zatím nemůžu dělat nic zcela automaticky, jako jsem na to byl zvyklý v Česku. Jaké to je? Je to dobré. A jen jedna věc chybí k tomu, abych to mohl přehodnotit na skvělé.

Jak to vypadá se sháněním práce? (po 14 dnech)

A to je přesně ta věc, co do té skvělé skládačky ještě chybí. Obešel jsem nespočet podniků, rozdal dvě desítky životopisů, odpověděl na spoustu inzerátů, zapsal se do dvou pracovních agentur a zatím jediný výsledek bylo 6 odpracovaných hodin včera někde ve skladu. Ale ne,  výsledků je mnohem víc a plně si to uvědomuji,  ty zkušenosti jsou k nezaplacení.  Nervozita, která mě první dny svazovala nohy i ústa, dnes už nebyla přítomna a odvážil jsem se zeptat na práci i v jedné luxusně vypadající italské restauraci. S prací je to tady tak, že sice míst je relativně dost, ale také je o ně dost velký zájem. Takže pokud podniky neshánějí někoho ASAP, tak si nechají třeba dva týdny na výběr uchazečů a pak jednomu z toho množství zavolají.  Čili je klidně možné, že za týden nebudu stihat zvedat telefon.  Nejednou se mi také stalo, že mi oznámili full staff, ale zároveň řekli, ať se stavím za týden, že už to tak být nemusí.

Máš rád kvalitní jídlo, vaříš s láskou a vybíráš si, jaké tam jsou možnosti v tomto směru?

No, na téma jídlo by se dal udělat obsáhlý samostatný rozhovor. Jako milovník jídla si v této zemi připadám opravdu šťastný. Výběr produktů je obrovský a kvalita třeba zeleniny mi připadá určitě na vyšší úrovni než v Česku.  Jsou tu speciální shopy se zbožím z různých koutů světa, mnoho potravin vidím poprvé. Jedna perlička, zrovna včera jsem si v místním Tescu všiml, že v oddělení zeleniny je čtyřpatrový stojan s banány, jablky a dalším ovocem a rodiče dětí jsou připojenou cedulí vybízeni, aby své ratolesti při nakupování obdarovali vystaveným ovocem. To mi přišlo velmi kontrastní k českým poměrům, kde spousta dětí při nákupu v supermarketu žmoulá rohlík.

Ceny jsou po přepočítání na Kč samozřejmě o něco vyšší, ale není to žádná tragédie. Lidi jsou tu opravdu hodně stimulovaní, aby nakupovali co největší množství najednou. Množstevní slevy jsou výrazné, zeleninou počínaje a třeba pivem konče. Do jaké míry ovšem platí – kup vice, utratíš méně, nedokážu objektivně posoudit. Ještě jsem množstevnímu šílenství nepropadl.

Jací jsou lidé, které potkáváš?

Převážně velmi milí a přátelští. Zdraví zcela automaticky, hodně mluví, usmívají se. Jsou ochotní pomoci.

28.7.2016 (po 5 měsících, teda pěkně dlouhá pauza, mezitím nespočet reportů o zážitcích, jak to shrnout?..) Jak je po 5 měsících v Anglii? (celkový stav mysli)

Jak je? Směle můžu napsat, že skvěle. Všechno kolem mě se  naprosto vyklidnilo, takže mysl nemusím příliš zaměstnávat zbytečným přemítáním a můžu prostě jen dobře žít. Tak, jak jsem doufal a možná i lépe. Určitě lépe, mám práci, kterou mám velmi rád, kolem sebe dobré lidi, otevřely se mi nové možnosti cestování a už se  tolik nebojím dělat změny ve svém životě, protože vidím, že udělat pár velkých změn dokáže člověka ohromně posunout kupředu. Zrovna se chystám na dovolenou do Česka. Maximálně se těším a  zároveň vím, že se budu těšit i zpátky do Anglie. Soulad domovů, paráda.

Kdy se zlomilo počáteční velmi těžké období a proč byl začátek těžký?

Období nejistoty, které trvalo cca první dva měsíce, bylo pro mě  dost náročné na psychiku, vystřídal jsem 8 zaměstnání během osmi týdnů, moje vysněná práce, kterou jsem měl jako cíl (vaření v restauraci), se stala mou noční můrou a úplně mi otočila  názor na tento druh komerční činnosti. Všechny joby byly jen takové záskoky a stálou práci i přes nějaké přísliby ne a ne sehnat. Naděje se  často střídala s beznadějí. Finanční rezervy se tenčily a do toho přišly problémy se sháněním nějakého rozumného bydlení. A pak to přišlo, během jednoho týdne jsem získal stálou práci i nové bydlení. Veškerý stres a tlak odplul, jak lodička po vodě  někam do neznáma (a  už je nechci v téhle megapodobě vidět).

Jakou máš práci? Co ti dává?

Dělám  Garden  Maintenance – údržba  zahrad, to  znamená  velmi  různorodá  manuální  činnost v přírodě (tak  svou práci  nazývám  jáJ). Bydlím  v nejbohatší  části  Anglie, velkých domů (občas  až  paláců) s velkými  zahradami je  tu  mnoho  a  mnoho, takže přestože  tu  funguje  nespočet  zahradnických  firem, tak  o  práci  rozhodně  není  nouze.

Co  mi  dává? Především  konečně  dělám  něco, co  mě  baví a  tenhle  pocit absolutně  ovlivňuje  veškeré  moje  fungování tady.  Psychika  pracuje  rázem  úplně  jinak. Tím  pádem  se mi  daří  i  na  ostatních  úrovních  bytí  a  žití.

Co podle tebe vedlo nejvíce k tomu, že jsi dobrou práci sehnal? A jak se to událo?

Po  těch  dvou  krušných  měsících jsem  měl  dvě  možnosti, buď  dělat  něco, co  mě  úplně  nebaví a  mít  se dobře a nebo si  najít   něco, co  mě  bavit  bude  a  mít  se ještě lépe. Ale pro zahraničí jsem se rozhodl především  proto,  že  jsem  toužil spojit  práci  s určitým  vnitřním  naplněním. Takže jsem vytrvale hledal, odpovídal na inzeráty, posílal životopisy…

Až jednou…má odpověď na inzerát byla vyslyšena a zavolal  mi  jakýsi  Matěj, tehdy neznámý Čech,  nyní  můj  šéf, spolupracovník a kamarád v jedné  osobě.

A jak se teď tedy máš?

Dobře samozřejmě 🙂

Pokračování příště 🙂

 

Čas od času…

Čas od času zapomeneme sami na sebe a zapleteme se do okolních dramat, rozporů, pocitů úzkosti a bolestí fyzického světa kolem nás. Čas od času se zapleteme i do svých vlastních dramat, vykonstruovaných naší neklidnou myslí. Nevidíme se jako jednu z úžasných bytostí, kterými všichni jsme. Necháme se vtáhnout do příběhů jiných lidí. Mám příběhy ráda, poslouchám je a napadají mě i odpovědi na mé otázky, ty souvislosti jsou zajímavé… Uvědomuji si, jak jsme všichni propojení…
Často naše příběhy ovlivňuje emoce strachu.

Mysl chce konat, duše chce být…

Nastavení mysli na stav důvěry místo strachu nám může pomoci se vymanit z dramat okolí i našich vlastních. Kdyby si všichni lidé uvědomili svoji dokonalost tady a teď, pak by nás nemusela pohánět rivalita, chamtivost, agrese a strach… Zlepšila by se nám imunita a vnímání světa. Každý máme svůj vnitřní svět a vzájemně jej propojujeme se světem druhých, s NAŠÍM světem. Když uvidíme svoji dokonalost, uvidíme i dokonalost světa kolem nás. Je jen na nás, jakou cestu zvolíme.
Zkoušíte se někdy podívat do zrcadla a na něco se sami sebe zeptat?
Já to zkouším s těmi nejtěžšími otázkami, na něž nevím odpověď v běžném rozhovoru… Neumím třeba rychle odpovědět… zrcadlo mi funguje velmi dobře. Když si dokážeme odpovědět sami sobě do očí pohledem do zrcadla (ani nemusíme používat mnoho slov), pak dokážeme odpovědět do očí i našemu příteli i nepříteli (pokud nějakého máme). Svojí pravdou ovlivňujeme životy jiných lidí. Pocit, jaký máme sami ze sebe, je ukazatelem našeho života. Je to naše jedinečnost a my všichni jedineční jsme. Buďme k sobě proto laskaví. A smějme se sami sobě, když se začneme brát příliš vážně a hledat naše dramata… Každodenní problémy nikdy nejsou tak hrozné, když na ně nahlížíme s humorem a láskou.
Poslední měsíc jsem se ptala sama sebe na definici lásky… nakonec si uvědomuji, že pro mě nejvyšší stupeň lásky je láska k naší nedokonalosti.
Včera jsem namalovala svůj první obraz. Pro sebe, za to – že jsem … Holčičky v něm ráno viděly přesně to, co v něm je… můj vnitřní záměr.

Pokud byste chtěli zpracovat některý z vašich strachů, podívat se na něj a zjistit, zda pochází z vědomé události, podvědomí nebo hloubky nevědomí, ozvěte se mi. Ráda vám budu průvodcem za pomoci NLP koučování. Bude se nám tu všem žít lépe 😉
S láskou Lucie

Chcete dostávat upozornění na novinky zveřejněné na webu emailem? Přihlaste se zde.

 

1. stránka z celkem 512345