Cesta životem

Lucie Kramperová

Co jsem se naučila první školní den?


3.9.2018
Co jsem se naučila první školní den?

Píchla jsem pneumatiku nedaleko křižovatky. A jéje, už zase (naposledy asi před rokem a půl). Našla jsem v autě trojúhelník, marně jsem vzpomínala na údaj, jak má být od auta daleko .-) Tak jsem to nějak odhadla. Během chvilky mého tápání koukám, že se blíží muž s milou otázkou: “Potřebujete pomoc?”. Já: “Ano”. Beze slova se pustil do práce. Tak do 5 minut maximálně to měl hotové, byl celý černý na rukou, ale roztomilý, a povídá: “Tak to je”. Poděkovala jsem a řekla jsem mu, že je anděl. Laskavě se usmál a řekl, že by mi mělo příště zastavit první auto, které jede kolem… :-). Usmál se a odkráčel (jako anděl).

Naučila jsem se, že se nemusím učit měnit pneumatiku, že stačí být a zachovat klid, vždy se objeví mužský anděl… Stalo se mi to před rokem a půl a kolem šli rovnou dva 🙂 Během 10 min i s čekáním jsem měla hotovo 🙂
Naučila jsem se, že džetlmeni, kteří se kvůli mě klidně celí ušpiní, existují 🙂 Je to pro ně dokonce samozřejmé a na oplátku jim stačí úsměv.

Oceňuji všechny muže, kteří s minimem slov udělají konkrétní čin.

Moc to pomohlo být včas ve školce pro dítě a nejen v tom…vím, co rozhodně nemusím umět… Děkuji. Je to paráda.

Klidný den aneb je dobré zachovat klid do poslední minuty a naslouchat situaci


1.9.2018
Ráno se mi nechtělo vstávat. Poslední dny byly náročné. Můj poslední den bez dcer, které se vrátí z prázdnin u babičky. Řekla jsem si, udělám si klidný den, vstanu a budu si číst materiály na zítřejší zkoušku. Mírně probuzená jsem šla dolů pozdravit bráchu s jeho přítelkyní, kteří u mě spali. Letělí na 3týdenní výlet do Indie.
Říkám: „Ahoj“. Bráchova odpověď zní: „Ahoj, … Ingrid nemůže najít pas…“ Vidím mírné až nemírné zoufalství v jeho očích… Raději se potichu vzdaluji do vedlejší místnosti udělat si čaj.
Mezitím se dozvídám, že Ingrid má pocit, že ten pas tady někde je, ale taky že ho možná včera nechala na letišti po příletu z Anglie na záchodech… že si tam vybalovala některé věci z batohu. Neví, má jen zmatené pocity.
Prohledává se byt a zavazadla připravená na cestu do Indie… je ticho. V hlavě se mi rozvíjí příběh o tom, jak u nás bydlí bráchova přítelkyně – Rumunka žijící v Anglii – momentálně identifikovatelná pouze řidičským průkazem… a brácha letí na cestu do Indie sám… Na bráchovi vidím, že tuto variantu vůbec nepřipouští. Po několikátém prohledání všech zavazadel odjíždějí bez snídaně na letiště, kde mají v plánu najít pas – u uklízecí čety, na informacích, u letištní policie … kdekoliv.
Uplyne hodina, ještě dostávám telefonem úkol něco prohledat, plním úkol, nic. Na stole v kuchyni leží svačina, kterou tu zapomněli. Chodím kolem ní, no upoutává trochu moji pozornost…. Nechali tu i láhev s pitím, tak jsem si říkala, že si prostě s sebou tohle nevzali…
Po další půlhodině volá opět brácha, ať ještě všechno prohledám, i krabice s hračkami dětí v herně, kde spali… že Ingrid prostě neví, ale má POCIT, že pas u nás měla v ruce, když vybalovala dárky pro holčičky.
Prohledávám. Náhle mi to dojde. Je mi jasné, co mám udělat. Svačina! Jako bych v tom telefonu mezi řádky dostala jasnou informaci o tom: Pas je u nás! Aaaaahhhaaaa nalézám pas zabalený v papírovém pytlíku u svačiny !!!! Koukám na hodiny a říkám si, to je v prdeli.. letí jim to za půl hodiny… volám bráchovi, že pas mám a brácha říká další sprostá slova, ale slyším úlevu… volá: “Vezmi si tágo, vezmi si tágo a dovez nám to… Jdu volat tágo, nepřemýšlím. Taxík tu bude za 10 min a na letišti za půl hodiny. Volám bráchovi tuto informaci, zda to má smysl a on, že jo, že jim to letí až za 2 hodiny. Já: „Cože?“….
Na letišti jsem byla v rekordním čase 35 minut se vším všudy. I s pasem! To štěstí v jeho očích, když držel v ruce její pas, se nedá jen tak vypsat… Odletěli do Říma a jak to pokračuje, nevím … možná mrznou v Himalájích. A možná tam někde, ve výškách potkají boha Himávatí. Ať je vede bohyně Párvatí. Láska lítá ve vzduchu.
Zvědomit se před koncem…

PS: Brácha, zvládli jste to celkem v klidu 🙂 S tím vším cestováním.
PS2: Co jsem se naučila počátečním pozorováním, pozdějším mírným zasahováním a finálním vyřešením? Naučila jsem se, že je nutné vždy zachovat klid. Že existují muži (jako můj bratr), kteří dokáží v takto vypjaté situaci naslouchat ženě a mluvit s ní mile. Že už to mám v sobě nastavené tak, že nejde-li o život, zas tak moc se opravdu neděje. Někde na pozadí to tam opravdu bylo. Že my ženy máme rozhodně dávat na své pocity, ale možná že ne na všechny 🙂 A možná že ano?
Naučila jsem se, že je velmi důležité ladit se do rovnováhy neustále a udržet si vědomí v konání v maličkostech. Ukazuje se, že maličkosti mohou mít velký vliv…
No jo, ale ta realita všedních skutečností… 🙂

Jak jsem začala tančit salsu


Plním si svůj dlouholetý sen. Tančím salsu. Chodím kolem ní už několik let a odkládám…

Ale teď to přišlo. Dostala jsem doporučení na výbornou učitelku. Našla jsem si ji na webu a přihlásila jsem se. Vyrazila jsem na svou první lekci. Potřebuji propojení se systematičností pohybů těla a … na to přijdu později, neanalyzuji. Dorazím na adresu v centru Prahy a jako první mě zarazí šipka dolů, když vstoupím do budovy. Jdu dále až do mínus druhého patra, cítím se jako někdo, kdo jde do podzemí v centru města. Jako někdo, kdo nemá rád vydýchané, umělé prostory. Kdesi uvnitř mne trochu bere panika, že se ve vášni toho krásného tance začnu dusit. Trochu někde na povrchu mě uklidňuje všudypřítomnost foukající klimatizace. Asi se neudusím, jen nadýchám umělého, chladivého vzduchu.

Vstupuji do prostoru, který vypadá jako fitcentrum (i když se tak nenazývá), je v něm několik hýbacích sálů. Na recepci se nahlašuji a jsem odeslána do jiného prostoru. Jsem tu dříve. Vždyť jsem poprvé. Pozoruji. Na recepci sedí muž a žena. Náhle přichází další žena. Žena s prsy velikosti 4, polovyholenou hlavou, ale s dlouhou hřívou. Vysoká, nohatá, okatá, hezká. Povídá si s mužem na recepci, slyším každé slovo, nelze to přeslechnout, očividně patří k sobě a řeší spolu soukromé zážitky. Tulí se. Mluví a mluví o tom, co v daný den prožili. Pozoruji. Dívka se tam pohybově vrtí tak, že v jednu chvíli zaujímá pozici předklonu s opřením loktů o recepci a protažením zad do pozice kočky. Má na sobě cvičební úbor a krátkou sukýnku (očividně lektorka), tedy všímám si, že při předklonu jí vidím čárečku kalhotek a pěkný zadeček. Kolem jde jiný muž, očividně další cvičitel z „fitka“. Plácne ji po vystrčeném zadečku. Pozoruji, co se bude dít. Nic se neděje. Jen pár vtipných poznámek.
Pozoruji. Přichází starší muž s kufříkem, řeší anglický hovor, je na telefonu, mezitím zvládá nerušeně nahlásit svůj příchod a odebírá se do šatny. Za chvíli vylézá z šatny stále telefonujíc (očividně manažer), tentokrát již bez kvádra ale v kraťasech a tričku. Vypadá jinak. Vypadá jako někdo, kdo na hodinu možná odloží telefon.

Je tu uměle a tak trochu neživo (to je asi to samé ?). Zvykám si. Těším se. Těším se na tanec s pravidly. Jsem tu jediná bosky. S tím jsem počítala, takže si připadám vcelku normálně (mezi čekajícími na podpadcích). Přichází žena, která vypadá, že je tu také poprvé. Rozhlíží se podobně jako já. Narozdíl ode mne má s sebou ve výbavě dvoje taneční botky. Pozorujeme prostředí. Dáváme se do řeči a čas plyne.

Hodina salsy byla skvělá, pustila jsem všechny své zaměřenosti na umělost prostředí a přemýšlení o přítomných bytostech. Užila jsem si taneční kroky a chvílemi jsem dokonce cítila, že ten tanec velmi dobře znám, jako by se mnou byl odjakživa. A vím, že ho lze tančit bosky, i když to možná není podle pravidel…

Sedm let mámou

Jsem právě 7 let mámou. Sofinka slaví 7. narozeniny. Miluju ji. Je krásná zvenku i zevnitř a neustále mě učí. Učí mě pokoře v mateřské roli, učí mě trpělivosti, učí mě sebereflexi a mnoha dalším „věcem“.

Být mámou je dar, ale zároveň velká práce. Co jsem se za těch 7 let (no dobře, začalo to už o pár měsíců dříve J) naučila?

Být mámou je velké setkání sama sebou.

Dívám se hluboko do svého nitra.

Být mámou je radost, ale také bolest.

Když se Sofinka narodila, asi rok a půl jsem četla knihy, jak vychovávat dítě, pak jsem zjistila, že je číst nechci, že si věřím a cítím, jak to mám dělat a že je možná vlastně všechno jinak… Ustála jsem poučující tchyni, která mě zkoušela jen pár měsíců, i kritizující mámu. Vím, že takových je nás mnoho… Uvědomila jsem si, jak snadno si vytváříme iluze a své pravdy. Vztahy se proměňují.

Učím se pokoře, která ale nemusí být pokořená.

Velmi pravděpodobně nejsem dokonalá. Nebo možná že jsem v každém jednom okamžiku…

Dělám chyby, zesměšňuji se, vynořují se ve mně dysfunkční výchovné návyky. Uvědomuji si to den za dnem. Žiju s tím.

Učím se být matkou, je to nekončící cesta. Neexistuje návod. Nelze ho vyčíst. Lze jen hledat odpovědi na otázky uvnitř.
Když mi ještě občas vlastní máma říká, že dělám něco špatně, už z toho nezuřím. Zpřítomňuji se. Už to vlastně ani neříká. Ale cítím občas její pochybnosti…

Občas se cítím velmi osamělá, protože jsem se vydala na cestu dělání věcí po svém. Tak jak je cítím ve vztahu ke svým dětem.

Děti mi někdy dávají sílu vstát ráno z postele, i když mám pocit, že tu sílu zrovna nemám. I takové dny jsou.

Děti mi dávají nahlédnout moje nejniternější emoce. Emoce tak hluboce zakořeněné, emoce ve věčnosti našeho dětství v nás.

Děti nás vždy překvapí. Vědí o nás více, než si myslíme. Vybrali si právě nás. Vedou nás životem. A my věříme, že jsme jejich průvodci…

Učí nás být si jistými sami sebou. Cítí, když to tak není. Potřebují naši jistou vazbu.

Být důslednou a zároveň milující mámou. Dítě ví, že existuje i kritika a svět není černobílý. Dítě ví, že je milováno.

Každý má svůj preferovaný jazyk lásky. Každé dítě je jiné a učí nás jiným věcem. Prostřednictvím sebe nám ukazuje, jací jsme, na co se máme podívat.

Děti nás učí žít pravdu.

Neptají se nás na naše iluze ani přesvědčení, ale dobře o nich vědí… Jak skutečně pravdiví v danou chvíli jsme, to asi nevíme…

Děkuji Sofince i Vanessce. Sofí, je to už 7 let. Miluju sedmičky. Miluju život.

Jak vybrat školu pro nás a naše dítě? (III.)

KROK 2: VÝBĚR ŠKOLY

Výběr školy znamená: jít se do ní podívat s naším dítětem, které se do školy těší; podívat se do výuky, pobýt tam; mluvit s paní učitelkou / průvodcem, podívat se, jak mluví s dětmi, jaké používají metody, co nabízí, …

Volbu mezi dvěma nebo více variantami mohu posílit vizualizací jednotlivých variant, nebo vizualizací své vlastní otázky Co je pro mě škola? (je to to, co znám z minulosti, nebo něco jiného?) Mohu si představit své dítě v dané škole například po příchodu do školy ve vizualizaci, v obou nebo více variantách… Blíže k tomu v knize Jak se učí živě?

Pomocné otázky ke komunikaci se školou:

Byla mi umožněna prohlídka školy? Jak se tam cítím? Jak se tam cítí dítě?

Zajímá se škola o vás jako o rodiče? Chce vás vidět před přijetím dítěte do školy? Klade vám otázky? Zajímá se o vaši motivaci a vaše hodnoty, co se týče vzdělávání dítěte? Vyjasní vám vše, co vás a vaše dítě ve škole čeká?

Chce vidět dítě, zajímá se o něj? Jakým způsobem s ním mluví? Jak navozují přátelskou atmosféru?

Nabídne vám pro vaše dítě zkušební čas strávený ve škole před vaším rozhodnutím? (může jít o jeden den, ale také o celý týden)

Má dítě možnost potkat se s panem / paní učitelkou / průvodcem?

Pomocné otázky k našim vnitřním pocitům:

Co konkrétně mě jako rodiče na dané škole přitahuje?

– Příklad: individuální přístup : Co konkrétně pro mě znamená individuální přístup? (přesně si to vydefinujte a vykomunikujte se školou, v čem konkrétně spočívá u nich individuální přístup)

– Příklad: hodnoty školy : Příjímají dítě takové, jaké je? Kolik je ve škole/třídě učitelů na počet dětí? Shodují se hodnoty školy s našimi rodinnými hodnotami (např. nevadí vám, když dítě bude hodně venku?)

– Příklad: metody výuky : Znám je a rozumím jim? Mám možnost se zeptat, pokud jim nerozumím? Měla jsem možnost se jít podívat do hodin na praktickou ukázku? Líbila se mi?

Mám o škole nějakou pochybnost? Důvěřuji lidem ve škole? Pokud rodiče o vybrané škole pochybují, nedůvěřují, dítě se v ní nakonec nemůže cítit dobře.

Co je pro mě škola? Takovou jsem měla vizualizaci

Důvěřovat svému rozhodnutí ohledně školy pro nás a naše dítě je podstatné. Pokud jsme dostatečně pevní v rozhodnutí, vesmír nám nakonec pomůže…

Jak vybrat školu pro nás a naše dítě? (II.)

KROK 1: VYJASNIT SI V SOBĚ OTÁZKY PŘED VÝBĚREM ŠKOLY

– nalezení odpovědí na otázky níže
– sebereflexe vlastního života resp. vlastní školní docházky (co mi dala léta ve škole, co jsem se naučil/a nebo nenaučil/a)
– zvědomění si svých strachů
– zvědomění si svých přesvědčení o školství

Udělejte si doma klidný večer. Zapalte si svíčku a odpovězte si vzájemně si s partnerem na otázky níže. Odpovědi si můžete psát na papír nebo si je namalovat. Buďte kreativní.

První zásadní otázkou v rozhodování o škole pro dítě je:
Jak vypadá škola pro naše dítě?
Chci dát své dítě do státní školy? / Chci něco jiného?
Vím, co nechci? / Vím, co chci?
Co konkrétně nechci? / Co konkrétně chci?
(Vyjasnění toho, co nechci, mi pomůže posunout se k tomu, co chci. )
Existují v mé rodině společné hodnoty a cíle?
Co je pro mě/nás důležité?
Jsou tyto hodnoty shodné s hodnotami vzdělávání pro naše děti?
Co je pro mě/nás důležité ve vzdělávání našich dětí?
Jaké je naše dítě? Co potřebuje?
Společně sestavte seznam hodnot a cílů, nadepište jej „Co je pro nás důležité?“ nebo „Jak vypadá škola pro naše dítě?“ nebo libovolně jinak. Aby v tom byl nějaký řád, důležité je rovnocenné vyjádření obou partnerů (rodičů). Oba rodiče by měli pouvažovat o tom, kdo jsou, kam patří, co chtějí, co je pro ně důležité. Jestliže vypadne jeden prvek tohoto systému, může později nastat problém.

Pomocné otázky k hodnotám rodiny:
Je pro mě důležité, jak se mé dítě ve škole bude cítit?
Jsme rodiče, kteří mají touhu ovlivňovat, v pozitivním slova smyslu podporovat, hledat cesty, rozhlížet se v čem potřebuje škola/dítě podpořit? Budeme se o školu zajímat a brát ji jako součást našeho života?
Co se má mé dítě ve škole naučit?
Co má mé dítě ve škole dostat?
Jakou míru svobody by mělo dítě ve škole mít?
Jaký je rozdíl (pokud nějaký) mezi tím, co běžně dítě ve škole dostává, a tím, co chci, aby dostalo?
Jaké jsou jiné možnosti vzdělávání pro dítě v našem okolí?
Jak daleko jsme ochotni jezdit do školy? Jsme vůbec ochotni jezdit do školy mimo užší prostředí bydliště?
Máme dostatek financí na zaplacení soukromé školy? Je výše školného adekvátní tomu, co na dané škole dostáváme?  Jsme ochotni platit danou částku vzhledem k hodnotě, kterou tam získáváme?
Chci se na škole aktivně podílet? Jakým způsobem? Je to na dané škole možné?
Jak se stravujeme? Jakou stravu nabízí pro děti škola? (např. vegetariáni)

Sebereflexe, aneb co pro mě znamenají moje školní léta?

Můžete si ji napsat, namalovat na časovou osu, nebo si jen zavzpomínat. Postupně si skládáte příběh, který otevírá oči a uvolňuje zablokované energie. Poté si zanesené události prohlédněte a najděte souvislosti mezi minulými zážitky a dnešním vnímáním.  Co to vše znamená pro to, kdo jsem dnes? Co je pro mne důležité? Sebereflexe slouží k uvědomění si souvislostí. Pokud si uvědomíme souvislosti, můžeme poté učinit vědomější rozhodnutí pro naše dítě.

Podívejte se na své strachy a obavy, aneb „můžete mít strach, ale nebojte se.“

Velmi pravděpodobně se objeví pocit strachu. Strach má u každého z nás tisíce podob. Může jít o strachy ohledně budoucnosti (co si o nás ostatní pomyslí, jak to přijmou, jak to zvládneme my sami, ze špatného rozhodnutí pro dítě atd.), nebo může jít o jakýkoliv druh strachu vzniklého v minulosti. Strachy jsou také ovlivněny naší momentální situací. Potřebujeme si jen dát čas a prožít ty pocity, mít kontakt s pocitem v sobě. V tomto cvičení se nemusíme zdržovat dlouho. Jde o zvědomění strachů, pozorování a pochopení. Strachu se nepotřebujeme zbavit, ale přijmout ho jako životní nejistotu. Přijetím se strach zmenší. Do popředí se dostane důvěra. Jde o přijetí života a chuť žít. Dýchejte do břicha.

Pomocné otázky k práci s obavami:

Jak bych se rozhodl/a, kdybych se opravdu nebál/a?

Jak bych se rozhodl/a, kdybych se opravdu nebál/a?

O jaký strach jde konkrétně? (pojmenovat ho, např. v dítěti se utlumí přirozená motivace k učení, dítě se ve škole nic nenaučí, nebudu mít informace o tom, kolik toho umí, když se neznámkuje, atd.)

Jaká je příčina tohoto mého strachu?

Je to oprávněné vzhledem k dnešní situaci? Je nutné tento strach mít? V případě, že mám strach o dítě, nemám náhodou primárně strach o sebe?

Jaká mám přesvědčení o současném školství?

Udělejte si doma brainstorming, sepište si všechna vaše přesvědčení související se školstvím na papír. (například: je těžké se zorientovat, atd.) Podívejte se na ty myšlenky / tvrzení. Zeptejte se sami sebe, zda je skutečně potřebujete mít, zda s nimi můžete něco udělat (například přijmout je a pustit je, najít si potřebné informace, vyvrátit negativní přesvědčení zkoumáním informací, potvrdit pozitivní přesvědčení, atd.)

Naše vnitřní přesvědčení v konečném důsledku ovlivňují naše chování, určují hranice našich možností. Například mylně vytvořené přesvědčení o nějaké škole, aniž bychom měli dostatek informací, nebo naopak přesvědčení o skvělé volbě jiné školy, aniž bychom se tam šli podívat, vyjasnit informace a nacítit atmosféru dané školy, může opět znamenat nutnost řešení v budoucnu.

Papír s vypsanými přesvědčeními (zejména těmi, které nám neslouží) můžete poté spálit nebo roztrhat nebo zahodit. Nepotřebujeme jej.

Jakékoliv rozhodnutí je jen další cesta, další vývoj a učení se novému. V umění žít neexistuje žádný ideální stav.

Co je pro mě škola?

Co je pro mě škola?

Vidím obrazy. V nich vidím děti i dospělé, kteří tu školu dělají. Vidím rodiče dětí. Vidím rozkvetlou louku, plnou květů, menších i větších. Není jich moc, ale postupně rozkvétají tak, že louka vypadá plně. Je plná. Plná naděje. Květiny rostou do výšky, některé rychleji než ty druhé. Nesoutěží spolu, která bude větší, vlčí mák se nechává přerůst pampeliškou a má z toho radost, neboť ví, že i on je jedinečný, krásně červený, svůj. Učí se od sebe navzájem. Povídají si. Vědí, že jsou takové, jaké jsou. Mohou cokoliv říct a sdílet, co je trápí a co by chtěli udělat nebo změnit, co by se chtěli naučit. Učí se. Nemají limity. Nikdo je nezastříhává ani nehnojí. Rozkvétají, odkvétají a zase rozkvétají. Rostou. Limity těch rozkvétajících rostlin jsou jen konce, které čekají na své překročení. Není tam usilování o to být dobrý. Je tam radost z růstu. Radost ze života. Radost ze sdílení s druhými – ze sdílení života. Otevírají se stále nové a nové dveře poznání o sobě samém a o světě. To je ta škola. Škola života a život ve škole. Obsahuje všechny barvy a všechny vůně. Všechny pocity a všechny prohry i vítězství. Všechna učení se.

V dalším obrazu vidím kruh, kruh dřevěných špalků, oheň a kolem něj sedí děti – květiny různých tvarů a velikostí. Slyším zpěv, kytaru, plápolající oheň, hlasy a radost. Některé květiny jsou v kruhu schopné sdílet hned, jiným to trvá déle. Třeba i pár měsíců. Květy jsou dlouho zavřené, jsou přirozeně zalévány, nasávají potřebné živiny svými kořeny. A jiné jsou rozkvetlé. Jiné tančí.

Obrazů, metafor může být mnoho, ale jedno mají společné, je tam radost, sdílení a učení se od sebe navzájem. Učení je hluboké. Vedle učení se znalostí je tam učení se skutečně podstatných věcí pro život. To, že jsme součástí vesmíru, žijeme na planetě Zemi, která je součástí vesmíru, žijeme na světadílu a v zemi, která je součástí planety Země, žijeme ve městě a v místě, které je součástí širšího celku. Žijeme doma v rodině, v lepším případě s oběma milujícími se rodiči. Jsme člověkem, který je jedinečný a je součástí tohoto všeho. Jsme propojeni s ostatními s minulostí a přítomností. Naše životy a volby se mění v každém okamžiku. Dnes si tvoříme naše zítra.

 

1. stránka z celkem 612345Poslední »